ECLI:CZ:US:2017:2.US.3968.16.1
sp. zn. II. ÚS 3968/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Slavisy Grekulovice, t. č. ve Vazební věznici v Litoměřicích, právně zastoupeného JUDr. Václavem Cidlinou, advokátem, AK se sídlem Mírové náměstí 103/27, Ústí nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 10. 2016 č. j. 4 To 430/2016-22, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. 12. 2016, se stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení shora uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práv zaručených čl. 6 odst. 1, čl. 7 odst. 1 a 2, čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Proti stěžovateli je vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, které bylo podle §160 odst. 1 tr. řádu zahájeno usnesením policejního orgánu - Policejní prezidium České republiky, Národní protidrogová centrála služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitura Ústí nad Labem, pod ČTS: NPC-632/TČ-2016-2200E3 ze dne 7. 4. 2016. Stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 4. 2016 č. j. 40 Nt 624/2016-53, a to z důvodů dle §67 písm. a), c) tr. řádu. Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 6. 2016 sp. zn. 40 Nt 810/2016 byla žádost stěžovatele o propuštění z vazby dne 22. 4. 2016 zamítnuta a nebyly ani přijaty nabízené záruky. Stejné usnesení vydal okresní soud dne 7. 7. 2016 pod č. j. 40 Nt 933/2016-11. Stížnosti proti uvedeným rozhodnutím byly vždy zamítnuty. Naposledy rozhodoval o vazbě stěžovatele Okresní soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne ze dne 18. 10. 2016 č. j. 40 Nt 951/2016-11 tak, že se podle §72 odst. 1 tr. řádu ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) tr. řádu, současně podle §71a tr. řádu zamítl žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu a podle §73 odst. 1 písm. b) tr. řádu nepřijal jeho písemný slib. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 10. 2016 č. j. 4 To 430/2016-22 zamítnuta.
3. Stěžovatel v obsáhle formulované ústavní stížnosti namítá, že rozhodnutí o vazbě jak soudu I. stupně, tak soudu stížnostního, není náležitě a zákonně odůvodněno skutkovými okolnostmi, absentuje řádné odůvodnění, ze kterého by bylo patrné, čeho se měl stěžovatel dopustit a proč má být držen ve vazbě. To ostatně nevyplývá ani z usnesení o zahájení trestního stíhání, když tomuto ani stěžovatel nerozumí. Stěžovatel se domnívá i nadále, že jeho propuštění z vazby nebude důvodem pro zmaření účelu trestního stíhání. V současné době není jediný důvod, který by ospravedlňoval jeho držení ve vazbě podle §67 odst. 1 písm. a), c) tr. řádu. Nynější trestní stíhání považuje stěžovatel za nezákonné, když neexistuje důvodné podezření, že by měl spáchat stíhanou trestnou činnost. Stěžovatel podrobně popisuje svoji rodinnou situaci, onemocnění dítěte, problémy manželky s péčí o děti apod. Poukazuje na to, že ač je občanem Rakouské republiky, nemá žádný důvod útěku z České republiky, a to jak do Rakouska, tak ani jinam. K vazbě předstižné pak uvádí, že trestnou činnost opakovat nemůže, neboť již pro to nemá žádné podmínky. V závěru ústavní stížnosti pak rozporuje místní příslušnost rozhodujícího okresního soudu. Stěžovatel je toho názoru, že jednak po celou dobu o jeho vazbě rozhoduje místně nepříslušný soud a dále je přesvědčen o tom, že všechna rozhodnutí a příkazy k prohlídce jiných prostor a pozemků a příkazy k domovní prohlídce byly nařízeny nepříslušným soudem a tedy všechny zajištěné důkazy a věci při těchto prohlídkách a jiných úkonech jsou nepoužitelnými důkazy a všechny zajištěné a odňaté věci musejí být okamžitě vráceny; stejně tak jsou nepoužitelné odposlechy a přepisy zájmových odposlechů a zpráv. Je tak porušováno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces a právo na zákonného soudce.
4. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod.
5. Ústavní soud se ve smyslu své dnes již ustálené judikatury cítí oprávněn ve věcech vazebních zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. kupř. nálezy sp. zn. III. ÚS 18/96, IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02, III. ÚS 1926/10). V dané věci stěžovatel v ústavní stížnosti namítá nedostatek důvodů pro uvalení vazby dle §67 písm. a) a c) tr. řádu a další své námitky směřuje k nedostatečnému posouzení opodstatněnosti trestního stíhání.
6. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného, vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 161/04 N 74/33 SbNU 229, nález sp. zn. I. ÚS 603/07 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07 dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu.
7. Obecně pak platí, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení §67 písm. a ) a c ) tr. řádu. Naopak, jak bylo výše uvedeno, Ústavnímu soudu do této působnosti obecných soudů zasahovat zásadně nepřísluší, stejně jako mu nepřísluší podávat výklad podústavního práva.
8. Zároveň Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 6/10, N 89/57, SbNU 167; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná též z: http://nalus.usoud.cz). Z toho plyne i požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je nicméně Ústavní soud oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku.
9. O takový případ však v nyní projednávané věci nejde, neboť Ústavní soud po prostudování napadeného, i jemu předcházejícího, rozhodnutí dospěl k závěru, že netrpí stěžovatelem vytýkanými vadami.
10. Ústavní soud především vyžaduje náležité odůvodnění příslušných rozhodnutí s poukazem na zákonem požadovanou existenci ,,konkrétních skutečností". Samotný výklad těchto ,,konkrétních skutečností" je však především věcí obecných soudů, jež musejí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost dalšího trvání vazby. Důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem tak může být např. zcela paušální odůvodnění vazby obviněného. Kasace na základě ústavní stížnosti však nebude připadat v úvahu, lze-li z napadených rozhodnutí jasně vysledovat objektivní východiska, způsob uvažování soudu a jejich vztah k závěrům, k nimž se obecné soudy při hodnocení osoby obviněného dobraly.
11. V dané věci Ústavní soud neshledal, že by bylo postupem obou soudů porušeno jakékoliv ústavně zaručené právo stěžovatele. Soudy rozhodující o vazbě měly k dispozici příslušný trestní spis, na jehož základě dospěly k závěru, jež nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat, že jsou zde dány skutečnosti odůvodňující závěr, že stěžovatel se stíhaného trestného činu dopustil. Jak je také konstantně judikováno, při rozhodování o vazbě neřeší soud otázku viny. Trvající vazbu stěžovatele odůvodnily soudy zejména závažností projednávané trestné činnosti a výší předpokládaného trestu odnětí svobody, když mu reálně hrozí trest ve výši 10 až 18 roků, dále vazbami na osoby žijící v zahraničí (stěžovatel je rakouský státní občan, narozen v Srbsku), dlouhou dobou, po kterou se trestné činnosti měl dopouštět. V rozhodování o vazbě platí, že každé toto rozhodování je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoliv jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje trestního řízení, který lze jen stěží odhadovat. Proto musí Ústavní soud zopakovat, že v případě stěžovatele byly konkrétně naplněny podmínky stanovené Ústavním soudem v jeho předchozí judikatuře, dle nichž lze útěkovou vazbu použít pouze za účelem zamezení reálného rizika, že obviněný či obžalovaný, uprchne, nebo se bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu, a argumenty použité soudy k odůvodnění tohoto reálného rizika, či důvodné obavy, musí mít jasnou vazbu k danému riziku (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1694/14 ze dne 28. 7. 2014). Obdobně i soudem uplatněné důvody vazby předstižné lze z hlediska zachování ústavně zaručených práv stěžovatele akceptovat.
12. Po přezkoumání ústavní stížností napadeného usnesení tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že i přes jeho poměrně stručné odůvodnění je důvod pro ponechání stěžovatele ve vazbě seznatelný a v daném případě také akceptovatelný. Lze proto uzavřít, že Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecnému soudu z hlediska ústavněprávního vytknout, a proto mu nepříslušelo jeho rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
13. K námitkám stěžovatele ohledně nepříslušnosti rozhodujícího okresního soudu je nutno stěžovateli připomenout, že dle názoru Ústavního soudu, vyjádřeného v mnoha jeho rozhodnutích platí, že "tzv. "nova", jež mohla být tvrzena v předchozím řízení, totiž nemohou být vznášena až v řízení před Ústavním soudem (nova ex post), [k tomu viz např. nález sp. zn. III. ÚS 359/96 ze dne 10. 7. 1997 (N 95/8 SbNU 367), usnesení sp. zn. III. ÚS 496/13 ze dne 18. 6. 2013], a není proto možné se jimi meritorně zabývat". Z napadeného usnesení, jakož i z vyžádaného spisu totiž plyne, že stěžovatel ve stížnosti proti předchozímu usnesení okresního soudu tuto námitku neuplatnil a tedy neumožnil stížnostnímu soudu se k ní jakkoli vyjádřit. Stěžovatel sice v ústavní stížnosti uvádí, že námitku nepříslušnosti okresního soudu vznesl již ve stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 6. 2016 č. j. 40Nt 810/2016-16, přičemž Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 20. 7. 2016 č. j. 4To 255/2016-29 tyto námitky zamítl s odůvodněním, že nález není retroaktivní, a proto se na současné trestní řízení a vazební řízení nevztahuje; to však nic nemění na shora uvedeném závěru. Ústavní soud se na základě ústavní stížnosti může zabývat pouze v ní vymezeným předmětem, v daném případě tedy pouze tou částí trestního řízení o ponechání stěžovatele ve vazbě, která byla pravomocně ukončena napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem. Protože Ústavní soud jako vrcholný orgán ochrany ústavnosti není v pozici orgánu činného v trestním řízení, nepřezkoumává napadená rozhodnutí a průběh řízení v celém rozsahu na základě revizního principu. Pokud tedy o namítané nepříslušnosti okresního soudu nebylo nerozhodnuto usnesením napadeným ústavní stížností, nelze se takového přezkumu domáhat ani u Ústavního soudu.
14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu