ECLI:CZ:US:2017:2.US.998.17.1
sp. zn. II. ÚS 998/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Antonína Kalaše, zastoupeného Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, Nové Město, Praha 1, proti usnesení Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitury Hradec Králové, ze dne 30. 9. 2016, č. j. NCOZ-1651-365/TČ-2016-417503, a ze dne 30. 9. 2016, č. j. NCOZ-1651-366/TČ-2016-417503, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2016, sp. zn. 9 To 501/2016, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 12. 2016, sp. zn. 9 To 502/2016, za účasti Policie České republiky a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, in eventum (pokud by v době vydání nálezu Ústavního soudu již uvedená usnesení byla zrušena nebo zajištění již skončilo) vyslovení, že danými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva a svobody zaručená čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Proti stěžovateli je vedeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin podvodu podle ustanovení §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, dílem dokonaného a dílem ve stadiu pokusu podle ustanovení §21 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se měl dopustit společně s dalšími obviněnými v souvislosti se získáním licence na výrobu elektřiny u blíže specifikované fotovoltaické elektrárny. Dále je vedeno vůči těmto obviněným trestní řízení pro účastenství na trestném činu formou pomoci podle ustanovení §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku ke zvlášť závažnému zločinu podvodu podle ustanovení §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, a to opět v souvislosti se získáním licence na výrobu elektřiny.
3. Napadenými usneseními policejní orgán rozhodl podle ustanovení §79f odst. 1 trestního řádu za použití ustanovení §79d trestního řádu o tom, že se jako náhradní hodnota za výnos z trestné činnosti zajišťují nemovitosti uvedené ve výroku napadeného usnesení (prvé rozhodnutí) a peněžní prostředky včetně jejich příslušenství a také peněžní prostředky dodatečně došlé včetně jejich příslušenství na blíže specifikovaný bankovní účet (druhé rozhodnutí). Proti těmto rozhodnutím brojil stěžovatel stížnostmi, které krajský soud nyní napadenými usneseními zamítl. V odůvodnění uvedl, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který je stěžovatel stíhán, se stal, že tento má znaky uvedeného zvlášť závažného zločinu a že jsou dány důvody k podezření, že se tohoto skutku dopustil právě stěžovatel. Dále dle soudu z obsahu spisu vyplývá, že ve věci bylo provedeno finanční šetření s cílem zmapovat peněžní toky plynoucí z provozu prověřovaných fotovoltaických elektráren a bylo vyvinuto rovněž maximální úsilí k dohledání výnosů z trestné činnosti odpovídající vyčíslené škodě. Orgánům činným v trestním řízení se však nepodařilo tento výnos v uvedeném rozsahu dohledat, ale podařilo se jim dohledat majetek, který by mohl být použit jako náhradní hodnota za výnos z trestné činnosti, přičemž takovýto postup nevzbuzuje pochybnosti, neboť se jedná o postup logický a správný a rovněž o postup, který je v zcela v souladu s ustanovením §79f odst. 1 trestního řádu. Napadeným usnesením policejního orgánu nelze vytýkat ani nepřezkoumatelnost a policejní orgán neporušil zásadu proporcionality, neboť s ohledem na výši škody, která měla být způsobena uvedenou trestnou činností, a s ohledem na výši zajištěné částky na účtu stěžovatele, není dán předpoklad, že by toto zajištění bylo v rozporu s uvedenou zásadou.
4. Uvedený postup dle stěžovatele porušil jeho právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny, právo svobodně podnikat zaručené čl. 26 odst. 1 a právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny; dále se stěžovatel dovolává též čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že předmětné zajištění jej vyřazuje ze života, aniž by měl jakýkoli výnos z trestné činnosti, a aniž by byl odsouzen, a jde tedy již o trest. Ačkoliv soud v odůvodnění uvádí, že jde pouze o dočasnou blokaci, tak dle stěžovatele jej zejména zajištění peněžních prostředků na účtu výrazně zasahuje, poškozuje a přivádí ho do výrazně negativní sociální situace. Stěžovatel odmítá, že by měl výnos z údajné trestné činnosti, což dle jeho názoru ani nebylo nijak dokazováno a zjišťováno. Proto soudí, že ze strany orgánů činných v trestním řízení jde o nezákonný postup spojený s intenzivním zásahem do jeho ústavně zaručeného základního práva vlastnit majetek. Navíc dle stěžovatele za situace, kdy neměl žádnou souvislost s výnosy z trestné činnosti, nemůže přicházet v úvahu zajištění náhradní hodnoty. V této souvislosti také stěžovatel upozorňuje, že odůvodnění usnesení policejního orgánu je založeno (ve vztahu k určení výnosu z údajné trestné činnosti) na pouhých spekulacích s cílem nahradit splnění zákonných podmínek pro zajištění náhradní hodnoty. Nadto opakuje, že je protiústavní paušální zajišťování majetku obviněných, pokud není zjištěno, že měli výnos z trestné činnosti, a pokud se zajišťují náhradní hodnoty, tak lze zajistit pouze náhradní hodnotu ve výši odpovídající výnosu z trestné činnosti. Další důvod ústavní stížnosti pak stěžovatel spatřuje ve skutečnosti, že z odůvodnění napadených usnesení krajského soudu vyplývá, že se soud nijak nevypořádal s jeho námitkami a jím tvrzenými skutečnostmi, nýbrž pouze zopakoval odůvodnění usnesení o zajištění. Proto dle jeho názoru o jím podané stížnosti nebylo rozhodnuto zákonným způsobem, a to jak ve vztahu k právní přípustnosti použití institutu zajištění náhradní hodnoty, tak i přezkumu proporcionality mezi zajištěnými náhradními hodnotami a pravděpodobným výnosem z trestné činnosti. Proto stěžovatel napadená rozhodnutí považuje za svévolná a stojící v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť zvážil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s postupem orgánů činných v trestním řízení a obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud považuje za nutné v prvé řadě připomenout závěry své již ustálené judikatury, dle níž možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zcela zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz).
8. Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení resp. obecných soudů. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem (viz např. nález ze dne 17. 4. 2014 sp. zn. I. ÚS 3502/13). Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení §79 a násl. trestního řádu, Ústavní soud obecně považuje (srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015) za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě, jakož i čl. 11 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde ovšem o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Protokolu, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království ze 7. 12. 1976, stížnost č. 5493/72). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. např. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13, usnesení ze dne 11. března 2004 sp. zn. II. ÚS 708/02, nebo usnesení ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04). Jak již bylo řečeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda dané zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda např. tohoto účelu nelze dosáhnout jinak, a to ani při vynaložení veškerého úsilí a dostupných prostředků.
9. V tomto smyslu také konstantní judikatura Ústavního soudu formulovala základní požadavky na ústavní konformitu zásahu do vlastnických práv jednotlivce použitím dočasných majetkových zajišťovacích institutů: rozhodnutí o zajištění musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 379/03 ze dne 23. 10. 2003). Jsou-li tyto požadavky dodrženy a zásah státu respektuje přiměřenou (spravedlivou) rovnováhu mezi požadavkem obecného zájmu společnosti, který je zásahem sledován, a požadavkem ochrany základních práv jednotlivce, Ústavní soud nepovažuje zajištění majetku dotčené osoby za protiústavní zásah do jejích vlastnických práv (srov. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13, usnesení ze dne 28. 7. 2004 sp. zn. I. ÚS 554/03 a další). Kritérium přiměřenosti zásahu do práva na pokojné užívání majetku má přitom i svou časovou dimenzi - zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho (srov. usnesení ze dne 24. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 723/02). K tíži obviněných, a tím spíše k tíži jiných subjektů dotčených trestním řízením, totiž nemohou jít neodůvodněné průtahy při prokazování trestné činnosti, kdy by neúměrné prodlužování vyšetřování (či prověřování) takto dotčenou osobu postihovalo nad rámec oprávnění daných ústavním pořádkem, a mohlo by založit nepřiměřenost předmětného zásahu (srov. nález ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07).
10. Výše citovaných závěrů judikatury zdejšího soudu se v nyní posuzované věci dovolává též stěžovatel. Po zvážení všech relevantních skutečností však Ústavní soud dospěl k závěru, že zásah do jeho vlastnických práv splňuje požadavek proporcionality a nelze jej označit za protiústavní. Takto dle Ústavního soudu z napadených rozhodnutí policejního orgánu i soudu vyplývá, že zajištění předmětných věcí je důvodné, a to s ohledem na stav tohoto řízení a prověřovanou trestnou činnost, přičemž policejní orgán i soud uvedly konkrétní skutečnosti nasvědčující tomu, že byly spáchány výše vymezené trestné činy a že z tohoto jednání měli obvinění (včetně stěžovatele) majetkový prospěch. Navíc z napadených rozhodnutí vyplývá, že rozhodující orgány vyvinuly úsilí k dohledání výnosů z trestné činnosti odpovídající vyčíslené škodě, jelikož se jim však nepodařilo tento výnos v uvedeném rozsahu dohledat, nýbrž se jim podařilo dohledat majetek, který by mohl být použit jako náhradní hodnota za výnos z trestné činnosti, tak přistoupily k jeho zajištění dle ustanovení §79f odst. 1 trestního řádu. Tento postup je plně v souladu se zákonnou úpravou zajištění věcí v rámci trestního řízení, pročež Ústavní soud neshledal, že by se jednalo o nedůvodný zásah do základních práv a svobod stěžovatele. Pokud pak stěžovatel postup policejního orgánu v podobě užití předmětného majetkového zajišťovacího institutu hodnotí jako likvidační, Ústavní soud se s tímto hodnocením neztotožňuje, neboť v důsledku použití majetkových zajišťovacích institutů v průběhu trestního řízení dochází "pouze" k dočasnému omezení možnosti dotčeného jednotlivce disponovat s majetkovými hodnotami a tedy k dočasnému omezení jeho vlastnického práva, nikoliv k trvalému zbavení vlastnického práva dotčeného jednotlivce, což je naopak charakteristickým znakem konfiskace. Nadto nelze odhlédnout od skutečnosti, že předmětné zajištění lze vnímat pouze toliko jako úkon, který stěžovatelovi brání s tímto majetkem volně disponovat, avšak i nadále jej může užívat, což platí především ve vztahu k zajištěným nemovitostem.
11. Ve věci odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu pak Ústavní soud připomíná, že usnesení o zajištění věci (či rozhodnutí o stížnosti proti tomuto usnesení) nemají charakter rozhodnutí o vině a trestu, nýbrž se jedná o rozhodnutí toliko zatímní, zajišťovací, učiněná v situaci, kdy veškeré skutečnosti ještě nejsou postaveny najisto. Tomu nutně musejí odpovídat požadavky kladené na preciznost, přesnost a podrobnost jejich odůvodnění, přičemž v případě nyní napadeného usnesení musí Ústavního soud konstatovat, že splňuje požadavky na něj kladené v judikatuře Ústavního soudu, neboť z něj jsou seznatelné základní parametry, jež musí takovéto rozhodnutí obsahovat. Takto se krajský soud věnoval jak okolnostem samotného trestního stíhání (především podezření, že stěžovatel spáchal dané trestné činy), tak i okolnostem zajištění předmětných nemovitostí a peněžních prostředků, včetně jejich zákonnosti, důvodnosti a přiměřenosti. Jakkoli tedy stěžovatel nepovažuje daná rozhodnutí za precizní, z hlediska ústavního přezkumu zásahu do práva na spravedlivý proces obstojí a není dán důvod pro derogační zásah Ústavního soudu.
12. Závěrem lze konstatovat, že Ústavní soud neshledal v postupu dotčených orgánů státu žádné hmotněprávní nebo procesní excesy dosahující ústavněprávní roviny. Ze všech shora uvedených důvodů tak Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu