ECLI:CZ:US:2017:3.US.1211.16.1
sp. zn. III. ÚS 1211/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. Ž., zastoupeného JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou, sídlem Plzeňská 232/4, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. února 2016 č. j. 25 Cdo 4376/2015-502 a výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2015 č. j. 72 Co 14/2015-464, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České kanceláře pojistitelů, sídlem Na Pankráci 1724/129, Praha 4 - Nusle, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem, sídlem Pod Křížkem 428/4, Praha 4 - Braník, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. 3. 2014 č. j. 9 C 428/2009-406 bylo zastaveno řízení (o plnění z garančního fondu) v části, kde se stěžovatel jako žalobce domáhal na vedlejší účastnici jako žalované zaplacení částky 449 400 Kč s příslušenstvím (výrok I), vedlejší účastnici bylo uloženo zaplatit stěžovateli částku 7 118 260 Kč s příslušenstvím (výrok II) a náhradu nákladů řízení (výrok III), dále pak bylo vedlejší účastnici uloženo zaplatit České republice náhradu nákladů řízení i soudní poplatek (výroky IV a V). Předmětem daného řízení byl doplatek bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění za úraz při autonehodě (otřes mozku středního stupně, difúzní atonální poranění mozku, subarachnoidální krvácení, zhmoždění hrudníku, plíce a sleziny, trvalé poškození hlavy a mozku, částečné ochrnutí horních i dolních končetin), další zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "vyhláška"), a náklady na vypracování znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, přičemž uvedený soud mj. rozhodl, že stěžovateli náleží sedminásobné mimořádné zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění podle citovaného ustanovení a přiznal mu z tohoto titulu částku 7 042 500 Kč.
3. K odvolání vedlejší účastnice Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II tak, že se žaloba co do částky 1 594 500 Kč zamítá, a jinak (tj. co do částky 1 872 750 Kč) že se potvrzuje, dále pak rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud shledal stěžovatelův nárok na náhradu škody za mimořádné ztížení společenského uplatnění oprávněným jen ve výši 5 448 000 Kč, a protože již vedlejší účastnice zaplatila z tohoto titulu stěžovateli 3 575 250 Kč, zbývá uhradit 1 872 750 Kč.
4. Uvedený rozsudek napadl stěžovatel dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 věty první občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") shora označeným usnesením odmítl s tím, že není podle §237 o. s. ř. přípustné. Vyšel z toho, že ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky ponechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám podle svého uvážení posoudil, zda jde o výjimečný případ a případně jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci přiměřené; dovolací soud může zpochybnit úvahu městského soudu, jen je-li zjevně nepřiměřená. V dané věci městský soud dospěl po zhodnocení výše uvedených individuálních okolností skutkově jedinečného případu a po zvážení relevantních kritérií k závěru, že přiměřenou náhradu za ztížení společenského uplatnění představuje částka 6 469 500 Kč (sestávající ze základního odškodnění 1 021 500 Kč a jeho mimořádného navýšení 5 448 000 Kč), tj. 6,3násobek základního bodového ohodnocení po jeho zvýšení podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky. Dle dovolacího soudu přiznaná výše nevybočuje ani z obvyklé úrovně náhrad přiznávaných ve srovnatelných případech.
II.
Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že za správné považuje rozhodnutí obvodního soudu, kterým mu bylo přiznáno odškodnění ztížení společenského uplatnění v celkové výši 8 045 940 Kč, protože pouze tento soud posoudil správně jeho životní situaci, kdy není v důsledku úrazu schopen bez pomoci a dohledu dalších osob - (prozatím) svých rodičů žít plnohodnotným životem. Úraz a jeho následky jej připravily o profesní, společenský, rodinný a intimní život, nemá možnost jakéhokoliv životního uplatnění a prognóza jeho zdravotního stavu není příznivá. Je plně invalidní, omezený co do svéprávnosti, je vyřazen z jakýchkoli samostatných aktivit, přičemž v době úrazu mu bylo 33 let a byl na vrcholu svého produktivního, společenského a rodinného života, byl ženatý a má tři děti.
6. Současně stěžovatel namítl, že městský a dovolací soud řádně snížení náhrady neodůvodnily, jejich rozhodnutí jsou nesprávná a těžce jej poškozují. Pokud městský soud takto výrazně snížil odškodnění ztížení společenského uplatnění s odkazem na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu, žádnou neuvedl, navíc dle stěžovatelova přesvědčení žádná taková neexistuje. Upozornil také, že obvodní soud v souzené věci provedl veškeré dokazování, včetně hodnocení důkazů, a to při realizaci zásady přímosti v civilním procesu. Proto bylo porušeno jeho právo na odůvodnění, neboť podstatné snížení náhrady, jež mu byla obvodním soudem jako "soudem skutkových zjištění" přiznána, bylo důsledkem pouze srovnávání obdobných případů ze strany dovolacího soudu (městský soud na to rezignoval zcela), které však skutkově obdobnými nebyly. Jeho případ je výrazně závažnější co do rozsahu kvality života před úrazem, tak i co do jeho rozsahu poté, co z něj byl úrazem vyřazen.
7. Stěžovatel má dále za to, že dovolací soud i městský soud při stanovení výše mimořádného odškodnění postupovaly v rozporu se sjednocujícím stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011 sp. zn. Cpjn 203/2010, když vyšly z nezvýšeného základu s argumentací, že pro posouzení není rozhodující matematický přístup, ale reálná hodnota peněžní částky. Ovšem aby násobky mohly uvedenou funkci plnit, musí být používány s ohledem na základ určený jednotným způsobem; byť podstatou je pouze přiměřenost celkové náhrady za ztížení společenského uplatnění, rezignace na praxi obecných soudů, které pracují s tzv. násobky, je zavádějící, neboť počet násobků je vyšší než ve skutečnosti. Dle stěžovatele v jeho věci nebyl přezkumnými soudy respektován princip přiměřenosti, jak se podává z nálezu ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 350/03 (N 186/38 SbNU 499).
III.
Vyjádření účastníků a vedlejší účastnice řízení
8. Ústavní soud podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejší účastnici řízení.
9. Nejvyšší soud upozornil, že stěžovatel blíže nespecifikoval, jak konkrétně měl jeho ústavní právo na spravedlivý proces porušit. S jeho námitkami se v odůvodnění svého usnesení vypořádal, byť jen stručně, neboť to právní úprava umožňuje. Nad rámec tohoto odůvodnění Nejvyšší soud poukázal na to, že odlišný subjektivní názor stěžovatele na přiměřenost odškodnění opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá. V odůvodnění napadených rozhodnutí bylo dostatečně a srozumitelně vysvětleno, k jakým závěrům soudy dospěly, přičemž okolnost, že těžiště zjišťování skutkového stavu spočívá před soudem prvního stupně, neznamená, že odvolací soud není oprávněn jeho rozhodnutí změnit, což je naprosto korektní, protože odvolací soudy mají lepší předpoklady pro srovnání odškodnění přiznávaných nižšími soudy, a mohou tak jejich rozhodnutí korigovat a přispívat ke sjednocení soudní praxe. Nejvyšší soud, jakožto výlučně právní, nikoliv skutková instance, zastává ustáleně názor, že určenou výši odškodnění, kterou nelze z povahy věci stanovit exaktně, je oprávněn modifikovat, je-li zjevně nepřiměřená. V rozhodnutí připustil, že odvolací soud postupoval v rozporu se stanoviskem sp. zn. Cpjn 203/2010, nicméně v souladu s ustálenou judikaturou uzavřel, že rozhodující není matematický postup, nýbrž reálná hodnota peněžní částky. Na to však sám upozornil, přičemž uvedl, že šlo nikoliv o osminásobek, ale 6,3násobek, což s ohledem na konkrétní okolnosti případu považoval za dostatečné. Není tedy pravda, že by na práci s násobky rezignoval. Upozornil, že si uvědomuje, že každý případ náhrady újmy na zdraví je jedinečný, a tedy srovnání s jinými obdobnými (i odlišnými) věcmi je orientační, nicméně má svůj význam, neboť jinak by nebylo možné zajistit, aby v obdobných případech bylo rozhodováno obdobně a v rozdílných rozdílně (a abstraktní pojem přiměřenosti sám o sobě ke stanovení určité výše odškodnění může sotva posloužit). Dle Nejvyššího soudu není ústavní stížnost (zjevně) opodstatněná, a proto by měla být odmítnuta, příp. zamítnuta.
10. Městský soud vyslovil názor, že stěžovatelova práva obsažená v Listině porušena nebyla a že napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto v souladu se zákonem i soudní judikaturou.
11. Vedlejší účastnice odmítla, že by došlo k zásahu do stěžovatelova práva na spravedlivý proces, s tím, že obecné soudy mu poskytly právní ochranu, napadená rozhodnutí obsahovala zákonné náležitosti, před soudem prvního stupně bylo provedeno rozsáhlé dokazování, a proto mohl městský soud vyjít ze skutkových zjištění obvodního soudu a odchýlit se v případě právního posouzení, které pak de facto potvrdil soud dovolací, přičemž nedošlo k vybočení ze standardních výkladových pravidel. Z rozhodnutí odvolacího soudu i dovolacího soudu je zřejmé, jakými úvahami byly tyto soudy vedeny a jejich závěry jsou dostatečně a jasně odůvodněny. Nelze přitom očekávat, že obecné soudy mají v takto závažném případě k dispozici nespočet konkrétních shodných kauz, se kterými by mohly stav stěžovatele poměřovat, každý případ je třeba poměřovat individuálně podle závažnosti úrazu, míry zhoršení zdravotního stavu a možností dalšího uplatnění. Vzhledem k tomu, že nedošlo ani k žádnému z hlediska ústavnosti relevantnímu pochybení, a stěžovatel paušálně poukazuje na své námitky z předchozího řízení, přičemž svůj nesouhlas s výsledkem řízení se pokouší vyjádřit cestou ústavní stížnosti, považuje ji vedlejší účastnice za zjevně neopodstatněnou.
12. Současně vedlejší účastnice upozornila, že Ústavní soud opakovaně potvrdil, že je přinejmenším zdrženlivý ve svých závěrech, v jaké konkrétní výši by měla být náhrada za ztížení společenského uplatnění přiznána; konkrétně v nálezech ze dne 16. 10. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 50/05 (N 161/47 SbNU 133; 2/2008 Sb.) a ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 350/03 (N 186/38 SbNU 499) upozornil, že mu nenáleží úvahy o tom, jaký by měl být násobek podle §7 odst. 3 vyhlášky. Vedlejší účastnice vyjádřila souhlas s postupem dovolacího soudu, který přezkoumává jen to, zda úvaha soudu o výši odškodnění není zjevně nepřiměřená, a přisvědčila jeho názoru, že i když by odvolací soud nesprávně určil základ nároku pro navýšení podle §7 odst. 3 vyhlášky z nezvýšeného základu bodového ohodnocení na základě ustanovení §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky, rozhodující není matematický přístup, ale reálná hodnota, kterou má být imateriální újma kompenzována, a v této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. 25 Cdo 968/2008 a disent ke stanovisku sp. zn. Cpjn 203/2010, jakož i na to, že vyhláška, ani jiný právní předpis nehovoří o navyšování daného odškodnění formou tzv. násobků, nýbrž pouze o "přiměřeném" zvýšení, a pokud se toto hledisko používá, jde o pomocný výpočet, přičemž je na soudu, aby volnou úvahou posoudil celkovou částku z hlediska její přiměřenosti, což potvrdil i Ústavní soud v nálezu ze dne 2. 2. 2016 sp. zn. IV. ÚS 3122/15 a usnesení ze dne 22. 3. 2016 sp. zn. II. ÚS 728/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 1. 2013 sp. zn. 25 Cdo 1225/2012. Městský soud tak nemusel vycházet z navýšeného základu, a pokud by z něho vycházel, mohl zvolit nižší násobek a dospět ke stejnému či obdobnému výsledku.
13. Povinností dovolacího soudu bylo podle vedlejší účastnice posoudit přiměřenost přiznaného nároku, což lze posuzovat s hlediska srovnatelnosti s jinými případy, přičemž dle vedlejší účastnice Nejvyšší soud přiléhavě poukázal na rozsudek ze dne 8. 2. 2012 sp. zn. 25 Cdo 5223/2009 a ze dne 30. 11. 2011 sp. zn. 25 Cdo 4424/2009, vzhledem k nimž lze považovat odškodnění za přiměřené. Vedlejší účastnice zmínila dále rozsudek ze dne 29. 3. 2011 sp. zn. 25 Cdo 864/2010, dle něhož v každém jednotlivém případě soud zvažuje, jaké zvýšení náhrady je přiměřené, a navrhla, aby Ústavní soud provedl porovnání s dalšími obdobnými případy, jež Nejvyšší soud řešil v rozsudku ze dne 31. 8. 2015 sp. zn. 25 Cdo 2487/2013 (pozn.: zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 1. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 46/16), ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. 25 Cdo 4916/2007 a v usnesení ze dne 1. 4. 2015 sp. zn. 25 Cdo 2195/2014. Z hlediska ochrany ústavnosti musí obecné soudy dbát na to, aby přiznaná výše dané náhrady byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší a způsobenou újmou existoval vztah přiměřenosti. Tomuto požadavku obecné soudy plně dostály. S ohledem na to navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, případně ji po projednání zamítl.
IV.
Replika stěžovatele
14. Ústavní soud zaslal sub III uvedená vyjádření stěžovateli k případné replice. V ní stěžovatel odmítl názor Nejvyššího soudu, že nespecifikoval, v čem měl uvedený soud jeho právo na spravedlivý proces porušit, s tím, že za porušení považuje podstatné, téměř 20% snížení náhrady, které neodpovídá jeho případu, a že k tomu došlo bez řádného, resp. přesvědčivého zdůvodnění. S poukazem na nález ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 501/13 (N 183/75 SbNU 27), ve kterém Ústavní soud uzavřel, že součástí práva je právo na odůvodnění rozhodnutí a že při rozsáhlé diskreci (při aplikaci §7 odst. 3 vyhlášky) poškozená osoba legitimně očekává, že konkrétní důvody mimořádného zvýšení odškodnění, ale i redukující zásah ze strany odvolací instance bude náležitě zdůvodněn. To se nestalo, neboť dovolací soud pouze poukázal na judikaturu, která však nebyla srovnatelná s jeho případem, a naopak nesdělil, proč judikaturu, na kterou odkazoval, představovanou rozsudky ze dne 31. 1. 2013 sp. zn. 25 Cdo 1225/2012 a ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. 25 Cdo 968/2008, za srovnatelnou nepovažoval, přičemž jeho ztížení společenského uplatnění dosahuje výrazně vyšší intenzity než u poškozeného v prvně uvedené věci, kterému bylo přiznáno z titulu náhrady za ztížení společenského uplatnění přes 12 milionů Kč. Dle stěžovatele nebyla ze strany městského a dovolacího soudu zohledněna kritéria pro stanovení výše mimořádného odškodnění, přičemž jeho úplnému vyloučení z osobního, rodinného, společenského, profesního a kulturního života odpovídá částka přiznaná soudem prvního stupně.
15. I když je dle stěžovatele Ústavní soud opakovaně zdrženlivý ve svých závěrech, v jaké konkrétní výši by měla být tato náhrada přiznána, resp. jaký by měl být násobek podle §7 odst. 3 vyhlášky, nemůže abstrahovat od postulátu, aby přiznaná výše této náhrady byla založena na objektivních důvodech a aby byla zachována proporcionalita ve vztahu mezi způsobenou zdravotní újmou a přiznanou peněžní částkou. Stejně jako v případě řešeném nálezem sp. zn. I. ÚS 501/13 s velkou pravděpodobností vyčerpá, a to i s ohledem na svůj věk, podstatnou část z přiznané náhrady škody v časově ohraničeném horizontu, přičemž rodiče, kteří jediní o něho 24 hodin denně pečují, jsou již pokročilejšího věku. Pokud by městský soud a dovolací soud řádně zohlednily následky úrazu, musely by dospět k závěru, že mu náleží náhrada ve výši přiznané obvodním soudem, tedy vyšší než u poškozených na vozíku bez poškození mozku. Současně stěžovatel poukázal na novou lékařskou zprávu týkající se jeho duševního stavu.
V.
Procesní předpoklady projednání návrhu
16. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
VI.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
18. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního práva" a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); jaké vady to jsou, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
19. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil nesouhlas s tím, že městský a dovolací soud vyšly z toho, že zde sice jde o výjimečný případ hodný mimořádného zřetele a že existují důvody pro zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky, přiměřeným však neshledaly sedminásobné zvýšení odškodnění, jak stěžovatel požadoval (a jak rozhodl soud prvního stupně), ale zvýšení pouze 6,3násobné, přičemž posoudily stěžovatelem uplatněný nárok na mimořádné navýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění 7 042 500 Kč důvodným jen co do výše 5 448 000 Kč. Současně stěžovatel oběma soudům vytknul, že snížení daného odškodnění, jak bylo přiznáno soudem prvního stupně, řádně neodůvodnily a že jeho výše není proporcionální následkům úrazu, který utrpěl. Městskému soudu vytkl i to, že za základ tohoto mimořádného zvýšení náhrady podle §7 odst. 3 vyhlášky použil bodové ohodnocení podle §3 odst. 1 vyhlášky nezvýšené podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky.
20. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 350/03 dospěl k závěru, že mu nepřísluší posuzovat, v jaké konkrétní výši by náhrada za ztížení společenského uplatnění měla být přiznána, s tím, že je věcí úvahy obecných soudů, jaký násobek podle §7 odst. 3 vyhlášky (a tehdy platného §388 zákoníku práce) má být v mimořádných případech použit; z hlediska ústavnosti však nutno dbát na to, aby přiznaná výše náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a způsobenou škodou (újmou) existoval vztah přiměřenosti [shodně nález ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 2955/10 (N 64/64 SbNU 735)]. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 3122/15 Ústavní soud konstatoval, že navýšení základní bodové sazby podle §7 odst. 3 vyhlášky musí být takové, aby výsledná částka odškodnění co nejvíce odpovídala okolnostem konkrétní věci a skutečným následkům, které poškozený v důsledku úrazu utrpěl, přičemž použití tzv. násobku na základě §7 odst. 3 vyhlášky není nezbytné a obecné soudy nejsou povinny odůvodňovat, proč vzhledem k okolnostem věci zvolily právě konkrétní násobek.
21. Při rozhodování o přiměřeném zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky mají obecné soudy široký diskreční prostor s tím, že to současně klade zvýšené nároky na zdůvodnění daného postupu, neboť náhrada za ztížení společenského uplatnění plní v rámci právní úpravy náhrady škody na zdraví reparační funkci, ovšem zejména v případě zvláště závažné zdravotní újmy jen v nedostatečné míře, resp. v některých případech poškození zdraví finančně "reparovat" ani nelze, možné je snad částečné ulehčení životní situace poškozené osoby dílčí kompenzací nevyužitých životních možností, k němuž může přiznaná (i zvýšená) peněžní náhrada přispět (viz již nález sp. zn. I. ÚS 501/13), a to též s ohledem na její věk a míru závislosti na péči ze strany jiných osob. Bližší kritéria pro rozhodování o zvýšení odškodnění ztráty společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky plynou z judikatury Nejvyššího soudu. Podle ní daný postup připadá ve výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného uplatnit se v životě jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody (stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011 sp. zn. Cpjn 203/2010, publikované pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), přičemž posouzení jeho konkrétní výše vychází jednak z individuálně určených okolností posuzované věci, zvláště pak z hodnocení závažnosti trvalých zdravotních následků (které se děje na základě srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví a po ustálení zdravotního stavu), jednak z obecné zkušenosti soudu s přihlédnutím k jiným případům podobného druhu [např. rozsudek ze dne 21. 10. 2010 sp. zn. 25 Cdo 1106/2008 a ze dne 27. 4. 2006 sp. zn. 25 Cdo 759/2005 (publikovaný pod C 4277 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu)], resp. rozsah mimořádného zvýšení náhrady musí mít jisté hranice, zachovat si racionální vztah k úrovni bodového ohodnocení jednotlivých následků poškození zdraví i jeho peněžnímu vyjádření, respektovat požadavek srovnatelnosti s jinými obdobnými případy, nesmí být projevem libovůle a mít zjevně likvidační účinky pro subjekty k náhradě škody povinné, přičemž není zásadně významné, zda škodu hradí sám škůdce nebo pojišťovna (např. rozsudek ze dne 8. 2. 2012 sp. zn. 25 Cdo 5223/2009).
22. Jak patrno z napadených rozhodnutí, ztížení společenského uplatnění bylo vyjádřeno 5 675 body, po zvýšení podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky pak činilo 8 512,5 bodu. Stěžovatel tuto výši v ústavní stížnosti nezpochybnil, resp. nezpochybnil správnost či úplnost skutkových závěrů soudu prvního stupně týkajících se poškození zdraví a jeho následků, a proto Ústavní soud zkoumal, zda postup odvolacího a dovolacího soudu, které s ohledem na zjištěné skutečnosti shledaly případným (jen) 6,3násobné zvýšení náhrady podle §7 odst. 3 vyhlášky, neměl za následek stanovení odškodnění ve zjevně nepřiměřené výši. Jde-li o závažnost újmy na zdraví, obecné soudy vyšly z toho, že stěžovatel byl před úrazem, který utrpěl ve 33 letech, zdravý, fyzicky i psychicky soběstačný, nyní je plně invalidní, není schopen vykonávat samostatnou práci, pro částečné ochrnutí horních i dolních končetin je v řadě běžných úkonů odkázán na péči další osoby, v důsledku těžkého poškození mozku není schopen racionálně uvažovat, analyzovat a plánovat, pro což byl omezen ve svéprávnosti, kvůli změně emotivity není schopen udržovat dosavadní vztahy ani navazovat nové. Stěžovatel před úrazem bydlel se svou rodinou - manželkou a dvěma dětmi, staral se i o svou nemanželskou dceru, se kterou se často stýkal, pracoval jako servisní technik, vedl aktivní život i o volném čase (staral se o dům, zahradu, sportoval, účastnil se společenských akcí), o to vše však v důsledku úrazu přišel. Z porovnání předchozí a aktuální stěžovatelovy situace je zřejmé, že stěžovatel aktuálně je a trvale bude zcela zásadním způsobem omezen, resp. jeho společenské uplatnění bude prakticky nulové a bude odkázán na péči dalších osob.
23. Jde-li o zvýšení (základní) náhrady podle §7 odst. 3 vyhlášky, Nejvyšší soud argumentoval dvěma svými rozsudky, a to:
- rozsudkem sp. zn. 25 Cdo 5223/2009 - devatenáctiletý poškozený utrpěl při dopravní nehodě zranění, které si spoluzavinil, v jeho důsledku byl plně invalidní, vyžadoval stálou péči, trpěl duševní poruchou těžkého stupně, měl narušeny všechny fyzické funkce (částečné ochrnutí poloviny těla, omezení hybnosti páteře, levé ruky a kotníku, potíže s motorikou) a prognóza jeho zdravotního stavu byla nepříznivá, přičemž před úrazem vedl bohatý rodinný, studijní, společenský a sportovní život. Ztížení společenského uplatnění bylo ohodnoceno 9 300 body a po zvýšení o 50 % dosáhlo 13 950 bodů, načež odvolacím soudem došlo k jeho zvýšení jen na čtyřnásobek (oproti šestinásobku přiznanému soudem prvního stupně), celková částka (po odečtení jedné pětiny představující spoluzavinění) činila 4 910 400 Kč,
- a rozsudkem sp. zn. 25 Cdo 4424/2009, kdy spočívaly zdravotní následky úrazu u poškozeného, jemuž bylo 34 let, ve ztrátě hybnosti v mimořádném rozsahu, byl schopen jen částečně pohybovat pravou rukou, otáčet hlavou a s pomocí se posadit, jinak byl nepohyblivý, s potížemi se vyjadřoval a komunikoval a byl trvale odkázán na péči druhé osoby i v základních osobních potřebách, do té doby vedl běžný pracovní, sportovní, společenský a kulturní život. Ztížení společenského uplatnění bylo vyjádřeno 4 500 body, přičemž odvolací soud přistoupil k sedminásobnému zvýšení; vycházel přitom však (chybně) z bodového ohodnocení před zvýšením podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky, přičemž náhrada (po 50% snížení kvůli spoluzavinění) dosáhla 1 260 000 Kč.
24. Stěžovatel poukázal na to, že v řízení argumentoval přiléhavější judikaturou, konkrétně rozsudky sp. zn. 25 Cdo 1225/2012 a 25 Cdo 968/2008, a Nejvyššímu soudu vytknul, že neuvedl, proč tyto věci za srovnatelné nepovažoval. V prvně uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud řešil případ, kdy poškozený (student středního odborného učiliště, 19 let) utrpěl závažné poranění páteře, které způsobilo trvalé zdravotní postižení spočívající mj. v ochrnutí spodní části těla a v částečném ochrnutí rukou, vznikla u něho duševní porucha, poškozený se neobešel bez stálé pomoci druhé osoby, pohyboval se na invalidním vozíku, měl částečně funkční, avšak zdeformovanou pravou ruku, levou ruku měl pohyblivou jen k zápěstí, což v bodovém vyjádření představovalo 14 025 bodů, přičemž Nejvyšší soud jako soud dovolací s odkazem na svou předchozí judikaturu (rozsudky ze dne 22. 6. 2011 sp. zn. 25 Cdo 1491/2009, ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. 25 Cdo 968/2008 a ze dne 8. 2. 2012 sp. zn. 25 Cdo 5223/2009) posoudil jako nedostatečné mimořádné pětinásobné zvýšení (ze základu podle §3 odst. 1 vyhlášky) odvolacím soudem, kdy celková částka (po 50% snížení v důsledku spoluzavinění) odškodnění činila 3 646 500 Kč (samotné mimořádné zvýšení činilo 2 805 000 Kč); z odkazu na rozsudek sp. zn. 25 Cdo 5223/2009 plyne, že nutno brát v úvahu nejen samotné bodové ohodnocení, ale také absolutní výši přiznaného odškodnění. Jak patrno z následně vydaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2014 sp. zn. 25 Cdo 3386/2013, poškozenému bylo poté odvolacím soudem přiznáno mimořádné zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky ve výši devítinásobku v celkové výši 5 049 000 Kč (po 50% snížení v důsledku spoluzavinění).
25. Ve věci řešené Nejvyšším soudem pod sp. zn. 25 Cdo 968/2008 poškozený, učeň ve věku 19 let, v důsledku úrazu utrpěl vážné a nevratné poškození mozku, kterým byla narušena celá jeho osobnost, nastal u něj výrazný pokles intelektových a kognitivních funkcí, rozvoj posttraumatické demence, porucha psychotického charakteru projevující se autoagresivním a heteroagresivním jednáním, porucha myšlení, nálad, emotivity paměti, koncentrace a pozornosti, dále pak u něho došlo k omezení pohyblivosti, komunikačním obtížím, byl zbaven způsobilosti k právním úkonům a v budoucnu bylo možné očekávat úplnou ztrátu mobility, sociální izolaci, prohlubování jeho duševních poruch a závislosti na pomoci a péči jiných osob. Ztížení společenského uplatnění bylo vyjádřeno celkem 15 315 body, odvolací soud přistoupil k 7,5násobnému zvýšení podle §7 odst. 3 vyhlášky [dle všeho však vycházel z bodového ohodnocení před zvýšením podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky], celková částka činila cca 11 mil. Kč.
26. Jak již bylo výše uvedeno, ztížení stěžovatelova společenského uplatnění bylo vyjádřeno 8 512,5 body a po 6,3násobném mimořádném zvýšení podle §7 odst. 3 vyhlášky celková výše odškodnění ztížení společenského uplatnění činila 6 469 500 Kč. Jde-li o význam bodového ohodnocení podle vyhlášky při posuzování závažnosti (míry) ztížení společenského uplatnění, jeho použití obecnými soudy nemůže být na úkor volné úvahy o výši odškodnění s ohledem na konkrétní okolnosti posuzovaného případu, současně však jde o určitou pomůcku, na jejímž základě si lze učinit obecně představu o závažnosti poškození zdraví především z biologického hlediska, samozřejmě podstatné budou především skutečné (prokázané) dopady na dotčenou osobu, kde zásadním kritériem bude srovnání života poškozeného před a po úrazu, a to ve všech jeho podstatných aspektech.
27. Za tímto účelem obecné soudy provedly dokazování v potřebném rozsahu, což stěžovatel nezpochybnil; jeho nesouhlas směřuje proti tomu, jak tyto skutečnosti odvolací a dovolací soud zhodnotily, resp. že jim nepřisoudily takovou "váhu", jaká jim dle jeho názoru náleží, a proto odškodnění nebylo přiznáno ve výši, jež by byla přiměřená (značnému) zdravotnímu poškození, které mu bylo úrazem způsobeno, s tím, že jeho společenské uplatnění je prakticky nulové. V této souvislosti stěžovatel argumentoval přiznaným odškodněním (cca 12 miliónů před zkrácením z důvodu spoluzavinění) ve věci, v níž Nejvyšší soud rozhodoval rozsudkem sp. zn. 25 Cdo 1225/2012 (viz sub 24). Uvedená věc vykazuje určitou podobnost, lze však nalézt i relevantní rozdíly, ať již jde o rozsah poškození zdraví, anebo o věk poškozeného (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 1162/15), k čemuž dlužno podotknout, že pro mimořádné zvýšení podle §7 odst. 3 vyhlášky v obou případech byl použit obdobný násobek základního bodového ohodnocení, tj. devíti a osminásobek [bez předchozího zvýšení podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky].
28. Na tomto základě Ústavní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí obecných soudů o náhradě za ztížení společenského uplatnění, resp. o jeho konkrétní výši, se nějakým zásadním (extrémním) způsobem nevymykají určitým standardům, jež lze s ohledem na rozhodovací činnost obecných soudů při posuzování nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění a její výše vysledovat, a že by se tak úvaha obecných soudů jevila jako projev libovůle. S ohledem na svou funkci soudního orgánu ochrany ústavně zaručených základních práv tak nemohl přisvědčit argumentaci stěžovatele, podle níž z hlediska ústavních kautel práva na soudní ochranu jsou jejich rozhodnutí neakceptovatelná.
29. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadl také postup odvolacího soudu, a to pro rozpor se stanoviskem Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 203/2010, dle něhož za základ pro mimořádné zvýšení podle §7 odst. 3 vyhlášky nutno považoval bodové ohodnocení podle §3 odst. 1 vyhlášky zvýšené podle §6 odst. 1 písm. c) vyhlášky, ovšem touto námitkou se zabýval Nejvyšší soud, přičemž náležitě vysvětlil, proč dané pochybení nemělo dopad na věcnou správnost rozsudku odvolacího soudu, přičemž ani tato otázka samotná ústavní rozměr nemá.
30. S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud neshledal, že napadenými rozhodnutími obecných soudů došlo k porušení ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jak bylo stěžovatelem tvrzeno, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu