ECLI:CZ:US:2017:3.US.160.15.1
sp. zn. III. ÚS 160/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Josefa Fialy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti D. R., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Znojmo, zastoupeného JUDr. Petrem Kučerou, advokátem, sídlem Příkop 834/8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2014 č. j. 4 Tdo 1252/2014-41, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 5. května 2014 č. j. 7 To 166/2014-314 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. března 2014 č. j. 1 T 17/2014-286, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. 1. 2015, navrhl stěžovatel zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Rozsudkem Městského soudu v Brně (dále též "městský soud") ze dne 20. 3. 2014 č. j. 1 T 17/2014-286 byl stěžovatel uznán vinným spácháním zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 let se zařazením do věznice s ostrahou. Zároveň mu byla uložena povinnost nahradit poškozené D. K. škodu ve výši 4 985 Kč.
3. Trestného jednání se měl stěžovatel dopustit zjednodušeně řečeno tím, že dne 31. 5. 2013 v době kolem 22:15 hodin v herně nacházející se v Brně na ulici Veveří vytáhl z kapsy kalhot vystřelovací nůž, který vystřelil a se slovy "navalte prachy" ho zabodnul do baru. Následně uchopil provozní této herny D. K. za ruku a shodil ji na zem, kde ji držel jednou rukou, zatímco v druhé držel nůž, kterým se rozmáchl k bodnutí. Přítomná barmanka N. M. mu z obavy z dalších útoků podala číšnickou peněženku, ze které si vybral hotovost. Vzhledem k tomu, že požadoval další peníze, podala mu rovněž mincovníky, ze kterých vybral drobné. Poté, co se dožadoval ještě vydání notebooku a mobilního telefonu, z baru utekl. Jeho jednání umocněné nožem mělo být natolik intenzivní, že provozní způsobilo nejen škodu ve výši 4 985 Kč, ale na dobu od 31. 5. 2013 do 30. 6. 2013 i nežádoucí reakci na těžký stres s poruchou přizpůsobení.
4. Dále měl stěžovatel dne 1. 6. 2013 okolo 5:00 hodin v restauraci v Brně na ulici Pekařská, do které byl vpuštěn barmankou K. B. na zazvonění, jít nejprve k výherním automatům a následně za barmankou do prostoru, kde jsou umístěny šipky. I na ni namířil nůž, který držel asi 15 cm od hrudníku a požadoval po ní peníze. Barmanka před ním postupně ustupovala až k barovému pultu, kde otevřela číšnickou peněženku, ze které si měl stěžovatel sám vytáhnout bankovky v hodnotě 100 Kč a 200 Kč. Odcizit měl i mobilní telefon a pak z restaurace utéct. Svým jednáním měl provozovateli restaurace způsobit škodu nejméně ve výši 3 000 Kč a odcizením mobilního telefonu též přesně neuvedenou škodu barmance.
5. Proti uvedenému rozsudku podal odvolání stěžovatel a proti výroku o trestu také státní zástupce, a to v neprospěch obžalovaného. Krajský soud v Brně (dále též "krajský soud") usnesením ze dne 5. 5. 2014 č. j. 7 To 166/2014-314 obě odvolání zamítl. Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014 č. j. 4 Tdo 1252/2014-41 odmítnuto.
III.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy se nezabývaly a nevypořádaly s jeho obhajobou, zejména jeho poukazy na logické rozpory a nesoulady mezi jednotlivými důkazy, které z provedeného dokazování objektivně vyplynuly a měly zásadně zpochybnit závěr o tom, že je pachatelem. Tyto námitky uplatňoval po celou dobu řízení. Zatímco městský soud je měl zcela ignorovat, krajský soud se zabýval jen některými z nich, a to buď pouze za pomoci konstruování skutečností, které prokázány nebyly, nebo velmi neadresně, čímž obhajobu obžalovaného nepřijatelně zbagatelizoval.
7. Výpovědi, které poškozené svědkyně postupně učinily v přípravném řízení a řízení před soudem ohledně barvy pleti pachatele, si podle stěžovatele navzájem odporují, když navíc stěžovatel má jinou barvu pleti, než pachatel v herně na ulici Veveří. Krajský soud však k těmto rozporům předkládá vysvětlení, která si pouze domýšlí a která nemají žádný podklad v provedeném dokazování či jsou v přímém rozporu s jinými důkazy. Například z vyjádření svědkyně D. K., že herna se nachází v suterénu, krajský soud dovozuje, že v herně bylo přítmí, a proto si svědkyně původně mohla myslet, že pachatel je bílý Rom. Tato svědkyně přitom nic takového neuvedla. Byla to naopak svědkyně N. M., která vypověděla, že v herně bylo dobré světlo. Neadresně se krajský soud zabýval i poukazy stěžovatele na to, že - na rozdíl od pachatele zachyceného na kamerovém záznamu - nemá a v době loupeže neměl vady pleti, krátké vlasy ani hubenou postavu, jakou u něj popisují tyto svědkyně či jak je pachatel zachycen na kamerovém záznamu. Místo toho má defektní chrup, kterého by si poškozené svědkyně musely všimnout a který na kamerovém záznamu naopak zachycen není. Je zvláštní, že v obou hernách byl zajištěn jen jediný pachový otisk a žádný daktyloskopický otisk, ačkoliv se pachatel dotýkal různých předmětů a neměl rukavice. Protokol o ohledání místa činu v herně na ulici Veveří navíc obsahuje rozporné informace o tom, z jaké židle byl pachový otisk sejmut.
8. Závěr o vině stěžovatele měl být založen na nezákonném důkazu, neboť rekognice se svědkyní K. B. nebyla v přípravném řízení provedena v souladu s §104b odst. 4 trestního řádu. Podle stěžovatele této svědkyni nebyly předloženy fotografie osob, které se výrazně neodlišují.
9. Obecné soudy měly pochybit také tím, že neprovedly a dostatečně neodůvodnily neprovedení dalších stěžovatelem navržených důkazů, které by mohly závěr o tom, že je pachatelem, reálně vyvrátit. Tyto návrhy zahrnovaly přibrání znalce z oboru forenzní biomechanika, biometrika, znalce z oboru klinická psychologie, či znalce z oboru kybernetika, měl-li by soud pochybnost o datu pořízení fotografií stěžovatele, případně vyjádření lékaře-dermatologa, byla-li by pochybnost ohledně rychlosti růstu vlasů. Dále měla být provedena prověrka na místě činu v herně na ulici Veveří za účelem porovnání kamerových záznamů vyceněných zubů pachatele a stěžovatele. Policii České republiky (dále jen "policie") mělo být uloženo, aby vypátrala osobu jménem Petr Kos, která měla sdělit jedné ze svědkyň, že hernu na ulici Veveří vyloupil "jeden feťák", a nikoliv stěžovatel. Rovněž měl být vypátrán Roman Horváth, jemuž osoba jménem Milan Poliak nabízela ke koupi stejný mobilní telefon zn. Samsung S 5230 Hello Kitty, jaký byl odcizen v herně na ulici Pekařská. Tato osoba měla říct, že vyloupila dvě herny. Vyslechnut měl být i Lubomír Baráth, který zná Milana Poliaka, poznal ho na snímcích vyextrahovaných z kamerových záznamů, viděl u něho doma zmíněný mobilní telefon i klobouk, jenž se podobá klobouku, jaký má pachatel na kamerovém záznamu z herny na ulici Veveří, a navedl stěžovatele na facebookový profil "Milan Stěhovák", který má patřit Milanu Poliakovi a na kterém se nachází fotografie jmenovaného odpovídající popisu pachatele. Na stěžovateli mělo být nakonec provedeno fyziodetekční vyšetření.
10. Městský soud podle stěžovatele nijak neodůvodnil neprovedení navržených důkazů. Krajský soud zase konstatoval, že je shledává nedůvodnými a zcela nadbytečnými. Za dostatečné považoval doposud realizované dokazování. Obhajobu stěžovatele přitom označil za "tendenční a účelovou", pročež neměl potřebu prověřovat ji dalšími důkazy. Stejné hodnocení zaujal i Nejvyšší soud. Stěžovatel se ovšem domnívá, že jde o hodnocení naprosto nemístné. Jeho důvodem může být jednoduše to, že obecné soudy se dosud omezily pouze na provedení a hodnocení důkazů svědčících proti stěžovateli, zatímco zásadní důkazy, které by jeho vinu mohly vyvrátit, odmítly provést.
11. Ke skutkové stránce věci stěžovatel dále uvádí, že v den loupeže pracoval v restauraci Maxim nedaleko obchodního centra Vaňkovka, kde standardně končil kolem 22:30 hodin, a proto nemohl vejít do herny na ulici Veveří ve 22:22 hodin. Údaje o pracovní době měl potvrdit i svědek Přemysl Tichý, který tou dobou v restauraci rovněž pracoval. Protože však sám přestal v restauraci pracovat pár dnů předtím, nemohl potvrdit přítomnost stěžovatele v den loupeže. Stěžovatel připouští, že s ohledem na jeho občasné návštěvy mohl být v herně na ulici Veveří jeho pachový otisk. Naopak nedokáže vysvětlit, z jakého důvodu se tento otisk ocitl v herně na ulici Pekařská, ve které nikdy nebyl a v žádném případě ji nevyloupil.
12. To, že stěžovatel není pachatelem, má vyplývat i z pořízených kamerových záznamů. Jsou na nich totiž objektivně zachyceny skutečnosti, které samy o sobě a ve spojení s dalšími provedenými důkazy vylučují, aby šlo o něj (úzké břicho, zuby, délka vlasů, vlasové kouty pachatele). Pakliže obecné soudy považovaly závěr o tom, že jde o stěžovatele, za naprosto zřejmý, měly odůvodnit, na základě jakých zřejmých a nepochybných znaků jej v pachateli, který je maskován brýlemi a kloboukem, identifikovaly, což se nestalo. Ani experti Kriminalistického ústavu Praha, který byl nalézacím soudem přibrán jako znalec z oboru antropologie, biologie a fyziodetekce, nebyli schopni určit, zda jde o tvář stěžovatele. Navíc se lze s ohledem na některé odlišnosti domnívat, že jednotlivé herny nevyloupil stejný pachatel, přestože v obou případech měl pravděpodobně stejnou bundu.
13. V neposlední řadě považuje stěžovatel závěr o své vině za nelogický s ohledem na jeho jednání nejen v rámci trestního řízení (byl to stěžovatel, kdo navrhoval vypracování znaleckého posudku z oboru forenzní biomechanika a klinická psychologie či kdo žádal o vyžádání údajů o telekomunikačním provozu ohledně svých mobilních čísel). Nedává smysl, aby stěžovatel vyloupil hernu, kterou následně navštěvoval, ani to, že po jeho prvním vyslechnutí ze strany policie, k němuž došlo v herně na ulici Veveří, "hrál dál a byl naprosto v klidu". Rovněž si lze jen stěží představit, že by v jednu noc vyloupil dvě herny, když dříve nic takového neudělal.
14. Obecné soudy měly stěžovateli fakticky upřít právo na dvojinstanční proces, neboť odvolací soud věc pravomocně ukončil, aniž by se městský soud vůbec zabýval uplatněnou obhajobou. Z tohoto důvodu byl stěžovatel nucen polemiku s vyhodnocením své obhajoby adresovat až Nejvyššímu soudu, který se jí však s ohledem na rozsah a důvody dovolacího přezkumu mohl zabývat jen ve velmi omezené míře. Krajský soud měl rozsudek městského soudu pro zřejmou a zásadní vadu zrušit a věc mu vrátit k novému projednání a rozhodnutí, v jehož rámci by stěžovatel byl seznámen s tím, jakým způsobem se městský soud vypořádal s jeho obhajobou. Nejvyšší soud odmítnutím dovolání tuto nezákonnost a protiústavnost stvrdil.
15. Stěžovatel uzavírá, že skutkový stav v jeho věci není ustálen, je rozporný, a hodnocení důkazů, na nichž obecné soudy založily svá rozhodnutí, je extrémně vadné. Obecné soudy nekriticky přehlížely rozpory, které z provedených důkazů vyplývají, tyto rozpory náležitě nevyhodnotily a z provedených důkazů upřednostnily momenty, které stěžovatele usvědčují, zatímco ty, které jej vyviňují, nereflektovaly. Tím vším měly postupovat v rozporu s §2 odst. 5 a 6 trestního řádu a porušit základní právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i zásadu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
16. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva podle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tedy možné přistoupit k posouzení její opodstatněnosti.
V.
Vlastní posouzení
17. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele, napadenými rozhodnutími a obsahem spisu vedeného pod sp. zn. 1 T 17/2014, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
18. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci pouze z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Není však součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho zásah zároveň nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při použití tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
19. V posuzované věci stěžovatel namítá nesprávnost skutkových zjištění obecných soudů, na jejichž základě byl uznán vinným spácháním zvlášť závažného zločinu loupeže a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. O jeho vině mělo být rozhodnuto způsobem, který neobstojí z hlediska zásad řádného procesu vztahujících se k dokazování a následnému hodnocení důkazů. Zejména neměla být respektována zásada in dubio pro reo.
V./a
Obecná východiska
20. Ústavní soud považuje za žádoucí shrnout východiska ústavněprávního přezkumu v dané věci. Trestní stíhání v sobě vždy zahrnuje střet mezi základními právy obviněného a veřejným zájmem reprezentovaným státní mocí označit škodlivá jednání pro společnost jako celek a pravomocí trestat pachatele takových jednání. Vzhledem k tomu, že samotné trestní stíhání a z něho vzešlý trest představují vážný zásah do osobní svobody jednotlivce, jenž se promítá do všech sfér jeho života, musí pro takovýto zásah existovat dostatečně silné ospravedlnění. Z hlediska materiálně právního musí takové zakázané jednání představovat dostatečně závažnou hrozbu pro společnost jako celek a jeho jednotlivé znaky musejí být jednoznačně stanoveny zákonem. Z hlediska procesně právního pak musí být jednoznačně zjištěno a prokázáno, že se takové jednání skutečně stalo a že odsouzená osoba je skutečně tou, která toto jednání spáchala nebo se na jeho páchání podílela. Tyto skutečnosti se zjišťují a osvědčují skrze důkazní prostředky v trestním řízení [nález ze dne 30. 7. 2015 sp. zn. I. ÚS 1095/15 (N 135/78 SbNU 115); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Trvání na dodržení všech zákonem stanovených podmínek omezení osobní svobody představuje základní garanci, že budou respektována práva dotčeného jednotlivce a že v jeho případě nedojde ke zneužití moci [nález ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13 (N 33/76 SbNU 451)].
21. Skutková zjištění obecných soudů mohou být v rozporu se zásadami řádného procesu, jestliže dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu, respektive nebylo-li v tomto řízení postupováno podle zásady oficiality, zásady vyhledávací, zásady materiální pravdy (§2 odst. 4 a 5 trestního řádu) a za respektování zásady presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, §2 odst. 2 trestního řádu). V tomto ohledu je třeba v souladu s čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy klást důraz na kontradiktorní charakter důkazního postupu, jakož i na povinnost obecných soudů detailně popsat důkazní postup a logicky a věcně přesvědčivě jej odůvodnit (srov. §125 odst. 1 a §134 odst. 2 trestního řádu). Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoliv zkreslena.
22. Princip presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Existují-li jakékoliv rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, respektive obžalovaného, ale naopak v jeho prospěch. Z principu presumpce neviny tak plyne pravidlo in dubio pro reo, podle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného [nález ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01 (N 26/32 SbNU 239)]. Ani vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit spolehlivý a zejména zákonný podklad pro odsuzující výrok [nález ze dne 4. 6. 1998 sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Trestní řízení v tomto ohledu vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň tedy na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" [nález ze dne 6. 6. 2006 sp. zn. IV. ÚS 335/05 (N 116/41 SbNU 453)].
23. Takto vysoký standard musí soud dodržet, i pokud jde o samotnou vypovídací schopnost a hodnověrnost důkazu samotného. Obecně platí, že procesní předpisy ponechávají, pokud jde o hodnocení důkazů, volnou úvahu rozhodujícímu soudu. Tato volná úvaha ale nemusí být zcela absolutní. Ochrana skrze ústavně zaručená základní práva vztahující se k postavení obviněného v trestním řízení nepochybně tvoří rámec, který je třeba i při volném uvážení respektovat. Význam důkazu prezentovaného v trestním řízení je kruciální, neboť je jediným prostředkem, jímž státní moc demonstruje skutečnost, že jednotlivec spáchal určitý čin a že uložení konkrétního trestu je z tohoto hlediska ospravedlnitelné (nález sp. zn. IV. ÚS 335/05).
24. Zásadám řádného procesu odpovídá vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat [srov. nález ze dne 27. 6. 2005 sp. zn. IV. ÚS 269/05 (N 129/37 SbNU 629) nebo nález ze dne 14. 9. 2007 sp. zn. I. ÚS 273/06 (N 144/46 SbNU 409)]. Rozhodující soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout. Jestliže důkazním návrhům nevyhoví, musí vyložit, z jakých důvodů je neprovedl, respektive nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění. Za situace, kdy obecné soudy odmítnou akceptovat důkazy navržené účastníkem řízení, které by svědčily jeho právním závěrům, případně se s jeho důkazními návrhy žádným způsobem nevypořádají, lze hovořit o tzv. opomenutých důkazech. Existence takovýchto důkazů může založit nepřezkoumatelnost rozhodnutí a porušení základních práv účastníka řízení plynoucích zejména z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy [např. nález ze dne 3. 11. 1994 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87) nebo nález ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51), nález ze dne 10. 4. 2001 sp. zn. II. ÚS 663/2000 (N 57/22 SbNU 19) nebo nález ze dne 10. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 2172/14 (N 54/76 SbNU 747)].
25. Z hlediska ochrany práv jednotlivce je stěžejní požadavek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí. Obecný soud je povinen jasně vyložit, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou [např. nález ze dne 31. 1. 2002 sp. zn. III. ÚS 532/01 (N 10/25 SbNU 69)]. Obecné soudy se musí vypořádat i s otázkou spolehlivosti použitého důkazního pramene [např. nález ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)].
26. Lze dodat, že uvedeným požadavkům by nevyhovovalo rozhodnutí, jestliže by v něm obsažené právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)] nebo by takovýto nesoulad existoval mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy [např. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255)]. V těchto případech by rozhodnutí obecných soudů svědčilo o možné libovůli.
27. Pakliže rozhodnutí obecných soudů jako celek dostojí ústavním požadavkům vztahujícím se k hodnocení důkazů, Ústavní soud nemůže zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, výpovědní hodnotu či věrohodnost, a přehodnocovat jej, a to i kdyby se s ním třeba neztotožňoval [např. nález ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)].
V./b
Ke skutkovým zjištěním obecných soudů
28. Ústavní soud shrnuje, že obecné soudy v posuzované věci učinily svá skutková zjištění zejména na základě kamerových záznamů z obou heren, svědeckých výpovědí poškozených, rekognice provedené se svědkyní K. B., pachových stop zajištěných na barové židli, na které pachatel seděl v herně na ulici Veveří, a číšnické peněženky, kterou pachatel držel v herně na ulici Pekařská, a vyžádaných údajů o telekomunikačním provozu. Všechny tři svědkyně označily v hlavním líčení stěžovatele jako pachatele, přičemž jejich výpověď mohla být a také byla konfrontována s popisem pachatele v jejich výpovědích, které učinily v přípravném řízení. Obě pachové stopy získané na místech činu odpovídaly pachové stopě stěžovatele.
29. Stěžovatel v rámci své obhajoby namítal existenci rozporů mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, jež se týkaly popisu pachatele (například barva pleti, břicho, zuby či vlasy pachatele) ze strany svědkyň v přípravném řízení a v řízení před soudem. Tyto rozpory měly zpochybnit výpovědi svědkyň z hlediska toho, zda jsou schopny s dostatečnou mírou jistoty identifikovat osobu pachatele. Pokud by přitom námitkám stěžovatele bylo možno přisvědčit, byla by založena relevantní pochybnost ohledně jeho viny. Ústavní soud se však domnívá, že s těmito námitkami se řádně vypořádal již krajský soud. Ten ve svém usnesení vysvětlil, z jakého důvodu nelze považovat tyto výpovědi - navzdory určitým nepřesnostem - za vnitřně rozporné či nedůvěryhodné. Usnesení krajského soudu odstranilo pochybení, jež zatěžovala rozsudek městského soudu, a adekvátně popsalo řetězec důkazů, na němž jsou založena jeho skutková zjištění. Odůvodnění rozsudku městského soudu bylo totiž v mnoha směrech nedostatečné.
30. Nad rámec tohoto hodnocení Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem, že městský soud svůj závěr, že identita pachatele loupeže v herně na ulici Veveří plyne jednoznačně již z kamerového záznamu, nejenže nijak blíže nerozvedl, ale nevypořádal se ani se znaleckým posudkem, podle něhož pouze na základě tohoto záznamu žádnou konkrétní osobu identifikovat nelze. Jak ovšem nepřímo vyplývá z usnesení krajského soudu, tento závěr nebyl pro rozhodnutí o vině určující, neboť ta měla být přesvědčivě prokázána dalšími provedenými důkazy, zejména svědeckými výpověďmi a pachovými stopami. Krajský soud tak nepochybil, jestliže se tímto závěrem městského soudu dále nezabýval a nezaujal k němu své stanovisko. Obecné soudy se zabývaly i obhajobou stěžovatele, podle níž měl být v době přepadení herny na ulici Veveří ve svém zaměstnání. Tato skutečnost nebyla v rámci dokazování potvrzena.
31. Ústavní soud, ve shodě s krajským soudem, neshledává provedenou rekognici nezákonnou. Za dostatečný považuje i způsob, jakým se zejména krajský soud vypořádal s důkazními návrhy stěžovatele. Obecné soudy podrobně vyložily, z jakých důvodů považovaly provedení navržených důkazů za nadbytečné, pročež nejde o tzv. opomenuté důkazy. Nedůvodnou je nakonec i námitka, že mělo být porušeno právo stěžovatele na dvojinstančnost řízení tím, že teprve krajský soud se zabýval jeho obhajobou. Právo stěžovatele dát přezkoumat výrok o vině nebo trestu soudem vyššího stupně podle čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě bylo naplněno tím, že podal odvolání a odvolací soud o něm věcně rozhodl.
32. Lze tedy uzavřít, že obecné soudy ve věci stěžovatele nevybočily ze zásad spravedlivého procesu a svá rozhodnutí náležitým způsobem odůvodnily. Napadená rozhodnutí obstojí z hlediska ústavních požadavků vztahujících se k dokazování a hodnocení důkazů, včetně zásady in dubio pro reo. Nelze v nich spatřovat extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a navazujícími skutkovými zjištěními. Ve zbytku postačí odkázat na relevantní části odůvodnění napadených rozhodnutí.
VI.
Závěr
33. Ze všech těchto důvodů rozhodl Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2017
Josef Fiala v. r.
předseda senátu