ECLI:CZ:US:2017:3.US.1884.17.1
sp. zn. III. ÚS 1884/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti EDUCATION INSTITUTE základní škola, mateřská škola, s. r. o., sídlem Ruskova 1150/74, Ostrava - Stará Bělá, zastoupené JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem, sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8 - Karlín, v substituci JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem, sídlem Malé náměstí 124, Hradec Králové, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 29. března 2017 č. j. 17 C 148/2016-62, za účasti Okresního soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Ing. Evy Novákové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť jím měla být porušena ustanovení čl. 2 odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl žalobu, jíž se stěžovatelka na vedlejší účastnici domáhala zaplacení částky 7 000 Kč z titulu nezaplacené úplaty za poskytování vzdělávacích služeb (za dva měsíce, tedy po dobu běhu výpovědní doby); současně uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 13 068 Kč.
3. Dle názoru okresního soudu totiž byla předmětná smlouva o poskytování vzdělávacích služeb - pro podstatný omyl vedlejší účastnice, vyvolaný stěžovatelkou - neplatná, jelikož vedlejší účastnice tuto smlouvu uzavírala s tím, že její syn bude v novém školním roce navštěvovat školku ve Výškovicích, a kdyby věděla, že tomu tak být nemá, neboť dle pozdějších vyjádření stěžovatelky má navštěvovat její pobočku ve Vítkovicích, a v případě, že by o této skutečnosti byla stěžovatelkou v době uzavření smlouvy informována, tuto smlouvu by prokazatelně nikdy neuzavřela. Proto okresní soud žalobu, jíž se stěžovatelka domáhala zaplacení předmětné částky z titulu neplatné smlouvy, v plném rozsahu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka spatřuje porušení svých základních práv v postupu soudu, jenž neprovedl jí navržené důkazy, a tím jí v rozporu s procesními předpisy (a v nich obsaženými normami konkretizujícími zásadu kontradiktornosti řízení) znemožnil označit důkazy na podporu svých tvrzení; tím totiž bylo dle názoru stěžovatelky mimo jiné porušeno i její legitimní očekávání, že soud tyto - pro rozhodnutí věci podstatné - důkazy řádně provede. Nadto stěžovatelka okresnímu soudu vytýká, že své rozhodnutí založil na formalistické interpretaci aplikovaných norem občanského práva hmotného, zcela neslučitelné s účelem a smyslem institutu relativní neplatnosti, tedy na právním výkladu, jenž je neslučitelný s ústavním pořádkem České republiky. Dle názoru stěžovatelky totiž nebylo možné přisvědčit vedlejší účastnicí vznesené námitce relativní neplatnosti předmětné smlouvy za situace, kdy stěžovatelka prokazatelně deklarovala ochotu plnit v jakosti očekávané vedlejší účastnicí, tedy v kontextu skutkových okolností dané věci ochotu umístit syna vedlejší účastnice do mateřské školy ve Výškovicích. Stěžovatelka je proto přesvědčena, že okresní soud v rozporu se zásadou pacta sunt servanda porušil princip autonomie vůle, neboť řádně nezohlednil skutečnost, že stěžovatelka - ještě před zahájením plnění smlouvy - napravila následky omylu, když vedlejší účastnici umožnila, aby její syn navštěvoval školku ve Výškovicích. V závěru ústavní stížnosti pak stěžovatelka dává senátu Ústavního soudu k uvážení, zda nepředložit plénu návrh na zrušení ustanovení §202 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), když odvolání proti napadenému rozsudku není dle §202 odst. 2 o. s. ř. přípustné.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
7. V posuzované věci Ústavní soud přikročil k aplikaci §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, u kterého je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu - z níže uvedených důvodů - nelze vyhovět.
8. Ve vztahu k povaze projednávané věci především není možno neuvést, že vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních sporů přezkum rozhodnutí vydaných již v prvním stupni, a toto není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny (viz níže), bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum (namísto odvolání) byl "automaticky" posunut do roviny soudnictví ústavního. Důvodnost ústavní stížnosti v takové věci tak přichází do úvahy jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení vskutku esenciální [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 185/98, III. ÚS 200/05, IV. ÚS 8/01, II. ÚS 436/01 (U 36/24 SbNU 529), IV. ÚS 502/05]. Implicitním předpokladem opodstatněné ústavní stížnosti proto je, aby byla alespoň tvrzena existence podstatné újmy, jež byla stěžovatelce zásahem do dovolávaných základních práv způsobena.
9. Tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci zjevně splněny nejsou; případným proto nemůže být ani stěžovatelčin odkaz na závěry jeho nálezu ze dne 20. 11. 2014 sp. zn. III. ÚS 2782/14 (N 213/75 SbNU 385; srov. bod 25. odůvodnění nálezu).
10. Jinými slovy řečeno, Ústavní soud (na rozdíl od stěžovatelky) nepovažuje napadené soudní rozhodnutí, resp. právní závěry, na nichž je založeno, za ústavně nesouladné, tedy nemá za to, že by okresní soud dospěl ke svým závěrům na podkladu právní interpretace, již by bylo možno označit za excesivní či zjevně svévolnou.
11. Okresní soud učinil na základě provedeného dokazování v řízení skutkový závěr, že vedlejší účastnice vycházela při podpisu smlouvy z nesprávného - a pro ni přitom podstatného - předpokladu, že její syn bude i nadále navštěvovat školku ve Výškovicích (a nikoliv dle záměru stěžovatelky v jí chystané pobočce ve Vítkovicích). Správnost tohoto skutkového zjištění přitom stěžovatelka nikterak nezpochybňuje, akcentuje však skutečnost, že před termínem plnění předmětné smlouvy učinila vše proto, aby předchozí omyl byl napraven, když dne 21. 8. 2015 informovala vedlejší účastnici o tom, že místo ve školce ve Výškovicích bylo pro jejího syna (dodatečně) zajištěno. Stěžovatelka tedy zdůrazňuje, že případný důvod neplatnosti předmětné smlouvy svým následným (včasným) jednáním řádně konvalidovala. Přehlíží však, že k údajnému zhojení neplatnosti smlouvy mělo dojít v době, kdy vedlejší účastnice již nemusela mít zájem na konvalidaci neplatné smlouvy, neboť vzhledem k blížícímu se datu zahájení nového školního roku bylo jejím primárním zájmem (starostí), aby včas zajistila umístění svého syna do (místě a personálně) vhodného předškolního zařízení. Dospěl-li proto okresní soud k závěru, že předmětná smlouva byla vzhledem ke skutkovým okolnostem (relativně) neplatná, jde o závěr, jemuž nelze z ústavněprávních pozic jakkoli oponovat; nálezová judikatura Ústavního soudu, která i v jinak bagatelních sporech připouští meritorní přezkoumání napadeného rozhodnutí okresního soudu, resp. vyhovění ústavní stížnosti, přitom na danou věc nedopadá.
12. Současně je namístě zdůraznit, že skutková zjištění okresního soudu mají potřebnou (dostatečnou) oporu v provedených důkazech (srov. str. 3 a 4 napadeného rozsudku). Jestliže tedy nalézací soud za této situace neprovedl další (stěžovatelkou) navrhované důkazy, není tomuto jeho postupu z ústavněprávního hlediska co vytknout.
13. Je tak namístě již pouze konstatovat, že se stěžovatelce porušení jí dovolávaných ustanovení Listiny a Úmluvy nepodařilo prokázat; právní závěry, ke kterým okresní soud v napadeném rozhodnutí dospěl, nevybočují z mezí ústavnosti, Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.
14. Pro úplnost III. senát Ústavního soudu dodává, že v posuzované věci neshledal důvod pro přerušení řízení a předložení návrhu na zrušení §202 odst. 2 o. s. ř.; pro stručnost přitom postačí odkázat na důvody uvedené např. v bodech 22. a 23. odůvodnění taktéž stěžovatelkou uváděného nálezu ze dne 12. 6. 2014 sp. zn. IV. ÚS 548/14 (N 122/73 SbNU 863).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu