ECLI:CZ:US:2017:3.US.207.17.1
sp. zn. III. ÚS 207/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti HOPR TRADE CZ, s. r. o., sídlem Libušina 667/72, Olomouc - Chválkovice, zastoupené JUDr. Vlastimilem Rampulou, advokátem, sídlem Karlovo nám. 671/24, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 11. 2016 sp. zn. 4 To 66/2016, za účasti Vrchního soudu v Olomouci jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky v Brně jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 2 odst. 2 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočka v Brně (dále jen "vrchní státní zastupitelství") ze dne 19. 10. 2016 sp. zn. 3 VZV 6/2015 se podává, že usnesením Útvaru pro odhalování korupce a finanční kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování Policie České republiky, expozitura Brno (dále jen "policejní orgán") č. j. OKFK-4138-1542/TČ-2013-252403-C ze dne 24. 6. 2014 (ve spojení s usnesením č. j. OKFK-4138-1659/TČ-2013-252403-C ze dne 2. 7. 2015) bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatelky, obviněného Petra Hoška - jednatele stěžovatelky, jakož i dalších osob pro spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odstavce 1, 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku spáchaného formou spolupachatelství členem organizované zločinecké skupiny, který spáchali ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle §107 odst. 1 trestního zákoníku a pro zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle §361 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku, spáchaného formou spolupachatelství. Stěžovatelka a její jednatel se této trestné činnosti měli dopustit společně s dalšími fyzickými a právnickými osobami uvedenými v usnesení o zahájení trestního stíhání v úmyslu zkrátit daň z přidané hodnoty a neoprávněně se obohatit na úkor České republiky. Zmiňované osoby zapojily do účelových obchodních řetězců formálně existující obchodní společnosti, které ovládaly a v rámci nichž předstíraly nákupy a prodeje zboží a jeho platby, a to v úmyslu získat neoprávněný finanční prospěch přenesením daňové povinnosti vzniklé z titulu pořízení zboží z jiného členského státu Evropské unie za úplatu a jeho prodej v tuzemsku na jiné společnosti, tzv. ztracené obchodníky, kteří daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") nepřiznají a neodvedou. Tímto jednáním zmiňované subjekty chtěly vytvořit podmínky k účelovému ponížení základní ceny zboží pro společnosti na konci řetězce, čímž by získaly výhodnější postavení na trhu a zboží s velkým ziskem prodaly. Dále by získaly možnost neoprávněného vykázání daně na vstupu a v daňovém přiznání a tím by si vyrovnávaly bilanci DPH, případně nárokovaly neoprávněný nadměrný odpočet DPH za zboží pro společnosti na konci řetězce. Obviněný Petr Hošek, jakožto jednatel stěžovatelky, a stěžovatelka se měli podílet (za období od 17. 5. 2012 do 21. 10. 2013) na způsobení škody ve výši 187 066 715 Kč. V návaznosti na tuto trestnou činnost bylo usnesením policejního orgánu č. j. OKFK-4138-10699/TČ-2013-252403-C ze dne 15. 7. 2015 rozhodnuto podle §79f odst. 1 trestního řádu ve spojení s §79d odst. 1 trestního řádu o zajištění náhradní hodnoty odpovídající zčásti výnosu z trestné činnosti. Náhradní hodnotou je podle usnesení policejního orgánu několik nemovitostí, přičemž vlastníkem některých z nich je Petr Hošek a některé patří stěžovatelce. Stěžovatelka opakovaně podávala návrhy na zrušení zajištění předmětných nemovitostí, které však byly státním zástupcem opakovaně zamítnuty jako nedůvodné. Poslední návrh stěžovatelky byl státním zástupcem vrchního státního zastupitelství usnesením sp. zn. 3 VZV 6/2015 zamítnut dne 19. 10. 2016.
3. Stěžovatelka napadla spolu s Petrem Hoškem usnesení státního zástupce vrchního státního zastupitelství sp. zn. 3 VZV 6/2015, kterým zamítnut jejich návrh na zrušení zajištění předmětných nemovitostí, stížnostmi, o nichž napadeným usnesením Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") rozhodl tak, že je podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka nejprve široce rekapituluje závěry vrchního soudu uvedené v napadeném usnesení, jakož i závěry státního zástupce vrchního státního zastupitelství, které jsou v napadeném usnesení rovněž prezentovány a z nichž vrchní soud vycházel. K závěrům státního zástupce následně stěžovatelka uvádí, že státní zástupce ignoruje srovnání jím uváděných důkazů s dalšími důkazy opatřenými v rámci vyšetřování. Obviněný Jiří Klanica se možná doznal k nějaké trestné činnosti, ale z jeho výpovědi nevyplývá žádný konkrétní popis údajné trestné činnosti, které by se měla stěžovatelka účastnit. Nepopsal vůbec nic, co by odkazovalo na podezření z trestného činu. Jeho výpověď navíc byla vyvrácena výslechem jiných osob, zejména osob působících v jeho společnosti g2 emploer s. r. o. na místech skladníků, které naopak potvrzovaly reálnou ekonomickou činnost společnosti a reálné obchodování se stěžovatelkou.
5. Stěžovatelka taktéž nesouhlasí s interpretací, kterou orgány činné v trestním řízení provedly při hodnocení výpovědí řidičů, kteří měli přepravovat zboží ze Slovenské republiky a kteří měli vypovědět, že zboží vezli ze Slovenské republiky přímo do Zábřehu. K tomu je dle stěžovatelky nutno uvést, že je zcela běžné, že zboží během přepravy, či ještě před zahájením přepravy, změní vlastníka. V tom ale není možno shledávat daňovou trestnou činnost. Navíc takto vypověděli pouze o zanedbatelném počtu obchodních případů, které jsou předmětem vyšetřování. Pokud by k tomu i došlo, rozhodně není prokázáno, že by tyto přepravy byly součástí předem domluveného záměrného neplnění daňových povinností a že by se na nesplnění daňové povinnosti příslušnými subjekty podílela stěžovatelka.
6. Stěžovatelka dále uvádí, že v rámci tohoto trestního řízení nebyly pořízeny procesně použitelné odposlechy či záznamy telekomunikačního provozu, proto na ně nelze odkazovat. Přesto se tvrzení státního zástupce, že spolu komunikovaly osoby, které spolu neobchodovaly, zde Radovan Varga za obchodní společnost VAMAX-X. s. r. o. a Petr Hošek za stěžovatelku, nezakládá na pravdě. Tyto společnosti totiž spolu obchodovaly již od roku 2007, a to oboustranně, proto si jejich zástupci volali a domlouvali si obchody o prodeji či koupi šrotu (barevných kovů). To ovšem nevylučuje, aby tyto společnosti obchodovaly i s ostatními podnikateli, aniž by to bylo jak společnosti VAMAX-X. s. r. o. či stěžovatelce známo.
7. Údajnou trestnou činnost nemůže prokazovat ani svědek K. H., který měl popisovat období 2012 a 2013, neboť je od 7. 2. 2011 dodnes bez přerušení ve výkonu trestu odnětí svobody. Ani tento svědek ovšem o nějaké konkrétní trestné činnosti ve své výpovědi nehovoří.
8. Na pravdě se dle stěžovatelky nezakládá ani tvrzení státního zástupce o existenci kriminálního zisku. Nebylo prokázáno, a to ani v míře podezření, že by se Petr Hošek či stěžovatelka jakkoli podíleli na pokrytí snížení kupní ceny a že by získali jakékoliv prostředky mající původ v neplnění daňové povinnosti jiným daňovým subjektem. Stěžovatelka vždy nakupovala a prodávala zboží za cenu reálnou, tj. za cenu obvyklou. Stěžovatelka nemohla mít žádný majetkový prospěch, neboť za nakoupené zboží vždy dodavateli uhradila cenu včetně DPH a dodnes jí z větší části v řádu stovek milionů Kč není příslušným správcem daně DPH vrácena. Na nákup zboží navíc stěžovatelka používala bankovní úvěrové financování, které kvůli nevyplacenému nadměrnému odpočtu ze strany příslušného správce daně v řádu stovek milionů Kč a mnoha nezaplaceným fakturám od svých odběratelů v řádech desítek milionů Kč, není schopna plnit. Orgánům přípravného řízení trestního se nemůže podařit dohledat žádný výnos z trestné činnosti, neboť k žádnému výnosu u stěžovatelky či Petra Hoška nedošlo. Jak je ale zřejmé ze spisového materiálu, orgány činné v trestním řízení ani žádný výnos z trestné činnosti ve vztahu ke stěžovatelce nehledaly. V takovém případě pak nejsou splněny podmínky pro postup dle §79f odst. 1 trestního řádu.
9. Co se týče odkazu na odborné vyjádření Generálního finančního ředitelství, pak jeho závěry jsou zcela zřetelně relativizovány samotným zpracovatelem, když v rámci textu zdůrazňuje, že jeho závěry vycházejí pouze ze zadání policejního orgánu a nemusí tak odpovídat závěrům správy daní, jejímž cílem je správné zjištění a stanovení daní v daňovém řízení v souladu s daňovým řadem.
10. Jak je uvedeno v usnesení policejního orgánu a potažmo v usnesení státního zástupce, předmětné nemovitosti jsou zajištěny proto, že obvinění měli mít majetkový prospěch (finanční prostředky), které jsou považovány za výnos z trestné činnosti a tyto nebyly policejním orgánem dohledány. Žádný výnos z trestné činnosti směřující ke stěžovatelce ale zjištěn ani konkrétně identifikován nebyl, a to ani po více jak roce a půl intenzivního vyšetřování. Doposud nebylo doloženo, že by stěžovatelka získala z jednání, které je předmětem trestního stíhání, jakékoliv finanční prostředky, které by mohly být charakterizovány jako výnos z trestné činnosti. To ostatně potvrzuje i státní zástupce v odůvodnění svého usnesení, s nímž se vrchní soud ztotožnil, když konstatuje, že získané finanční prostředky se nepodařilo orgánům přípravného řízení doposud dohledat, nepodařilo se zdokumentovat, jak s nimi obvinění naložili a lze důvodně předpokládat, že již byly obviněnými spotřebovány pro pokrytí jejich osobních potřeb. Po více než rok a půl trvajícím vyšetřování se již nelze s takovým závěrem spokojit a nemůže být podkladem pro další trvání zajištění nemovitostí ve vlastnictví stěžovatelky. V takovém případě pak nejsou dány zákonné podmínky pro postup dle §79f trestního řádu, jak jej na začátku trestního stíhání použil policejní orgán.
11. Vrchní soud vytýká stěžovatelce, že ve svých návrzích opakovaně uvádí stejné argumenty, nicméně je to především vrchní soud, jenž opakovaně zamítá stížnosti stěžovatelky proti rozhodnutí státního zástupce vrchního státního zastupitelství o zamítnutí žádosti o zrušení zajištění nemovitostí, aniž svou argumentaci přizpůsobil délce trvajícího zajištění a vývoji důkazní situace, zejména ve vztahu k dohledávání údajného výnosu z trestné činnosti. Přesto, že o žádosti stěžovatelky rozhodoval státní zástupce i vrchní soud již několikrát, dodnes nebyl v jejich rozhodnutích specifikován onen výnos z trestné činnosti vztahující se ke stěžovatelce. Není-li tento výnos z trestné činnosti identifikován a doložen, alespoň v mezích důvodného podezření, není možno namísto takového výnosu zajišťovat náhradní hodnotu za výnos z trestné činnosti. Už vůbec bez identifikace výnosu z trestné činnosti nelze přezkoumat přiměřenost hodnoty zajištěných nemovitostí, tedy proporcionalitu, o níž je státní zástupce a vrchní soud přesvědčen, avšak bez důkazů. Odkaz na údajnou výši zkrácené daně totiž nemůže postačovat.
12. Z úkonů trestního řízení, zejména výslechů svědků, jednoznačně vyplývá, že stěžovatelka v předmětném období legálně obchodovala a příslušné obchody řádně zaúčtovala a zanesla do příslušných daňových přiznání k DPH. Neobstojí tak již zmiňované tvrzení státního zástupce a vrchního soudu, že údajné finanční prostředky z trestné činnosti byly obviněnými, a tedy i stěžovatelkou, spotřebovány na krytí osobních potřeb. Stěžovatelka vede průkazné účetnictví a takové finanční prostředky by musely být již v účetnictví dohledány. To se ale dodnes nestalo.
13. Dosavadní procesní úkony orgánů činných v trestním řízení představují neodčinitelné zásahy do základních práv stěžovatelky způsobující její faktickou likvidaci. Kvůli zásahu orgánů činných v trestním řízení do majetkových dispozic stěžovatelky s nemovitostmi se stěžovatelka dostala do úpadku, neboť nebyla schopna finanční výpadek v podobě několik let zadržovaného nadměrného odpočtu ze strany správce daně řešit restrukturalizací svého majetku. Postupem orgánů činných v trestním řízení dochází také k poškozování obchodních partnerů stěžovatelky, zejména bankovních institucí, kterým navíc k nemovitostem svědčí zástavní právo.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
14. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
15. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
16. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení mu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
17. Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění majetku je institutem, který napomáhá při stíhání závažné, zejména hospodářské kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (viz např. usnesení ze dne 4. 6. 2014 sp. zn. IV. ÚS 941/14, usnesení ze dne 22. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 1478/15; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na: http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud tedy opakovaně konstatuje, že vzhledem ke smyslu a účelu institutu zajištění náhradní hodnoty jde o legitimní zásah do ochrany vlastnictví za podmínek stanovených Listinou. Z povahy institutu zajištění náhradní hodnoty vyplývá, že jde o institut dočasný, a nejde tak bez naplnění dalších podmínek o nevratný zásah do vlastnického práva zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny, který by byl v rozporu s ústavním pořádkem. Podstatné také je, že orgány činné v trestním řízení zkoumají ex offo, zda důvody k uplatnění institutu zajištění náhradní hodnoty pominuly, a majitelům zajištěných náhradních hodnot je přiznáno právo žádat o zrušení a omezení zajištění. Legitimita omezení vlastnického práva je tak přezkoumávána a stěžovatelce jsou dány dostatečné procesní prostředky k ochraně jejích práv (viz usnesení ze dne 7. 1. 2009 sp. zn. I. ÚS 3074/08 nebo též usnesení ze dne 5. 2. 2014 sp. zn. II. ÚS 3779/12).
18. Na rozhodnutí o zajištění majetku jsou v souladu s judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 23. 10. 2003 sp. zn. IV. ÚS 379/03) kladeny určité požadavky, tj. rozhodnutí musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny) a nesmí být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny). Taktéž je třeba v této souvislosti zmínit, že přiměřenost zásahu do základních práv v podobě zajištění majetku má i jisté časové limity. Při hodnocení proporcionality použití majetkových zajišťovacích institutů je třeba vzít do úvahy i časový aspekt, když zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho. Jestliže by tedy k omezení vlastnického práva docházelo po nepřiměřeně dlouhou dobu, šlo by o neproporcionální zásah do vlastnického práva jednotlivce, zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny. Plynutím času zeslabuje legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje potřeba odůvodnění zásahu s ohledem na postup v trestním řízení (srov. např. nález ze dne 30. 1. 2008 sp. zn. II. ÚS 642/07, nález ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1396/07). Stěžovatelka se v rámci svých námitek domnívá, že mimo jiné tento aspekt by mohl být v jejím případě dán. Jak bude dále rozvedeno níže, tato námitka je v kontextu projednávané věci nedůvodná.
19. Stěžovatelka nejprve svými námitkami rozporuje způsob, jakým orgány činné v trestním řízení hodnotily důkazy, zejména pak důkaz výslechem spoluobviněného Jiřího Klanici, který měl dle názoru orgánů činných v trestním řízení rozkrýt modus operandi vyšetřované trestné činnosti, jakož i výpovědi řidičů, kteří měli přepravovat zboží, resp. výpověď svědka K. H. Ústavní soud však na tomto místě podotýká, že zásadně není oprávněn revidovat způsob, jakým orgány činné v trestním řízení hodnotily důkazy ve věci shromážděné. Je-li proces hodnocení důkazů řádně odůvodněn a důkazy jsou logicky provázány, není Ústavní soud oprávněn do takového hodnocení důkazů zasahovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry orgánu činného v trestním řízení byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na řádný proces. V daném případě však Ústavní soud hodnotí argumentaci vrchního soudu v napadeném usnesení, jakož i argumentaci státního zástupce vrchního státního zastupitelství uvedenou v usnesení sp. zn. 3 VZV 6/2015, které však ústavní stížností nebylo napadeno, jako ústavně konformní, neboť důkazy, jejichž důkazní hodnotu stěžovatelka zpochybňuje, plně zapadají do uceleného řetězce důkazů, které orgány činné v trestním řízení opatřily. Argumentace stěžovatelky je kusá a je to právě stěžovatelka, nikoliv vrchní soud či státní zástupce vrchního státního zastupitelství, kdo hodnotí důkazy fragmentárně bez jejich zařazení do kontextu dalších důkazů ve věci provedených. Je třeba zdůraznit, že v případě hospodářské kriminality takové povahy, z níž byla stěžovatelka spolu s dalšími osobami, obviněna, je nutné na důkazní materiál pohlížet komplexně a především zhodnotit obraz zjištěného skutkového stavu jako celek, neboť je v případě tohoto druhu kriminality zcela obvyklé, že jednotlivá dílčí jednání obviněných osob se prima facie jeví jako učiněná po právu v rámci běžné obchodní činnosti, přičemž snaha vzbudit takové zdání je i znakem sofistikovanosti daného trestného jednání. Právě tyto aspekty stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zdůrazňuje, avšak v rámci výše uvedeného nelze těmto námitkám přisvědčit.
20. Stěžovatelka dále namítá procesní nepoužitelnost odposlechů v předmětné trestní věci pořízených, aniž by však specifikovala, v čem tato nezákonnost dle jejího názoru spočívá. Ústavní soud není povinen domýšlet si argumentaci, kterou stěžovatelka toliko bez bližší specifikace nastínila, a proto se Ústavní soud otázkou zákonnosti pořízených odposlechů nezabýval. Stěžovatelka následně v rámci téže námitky dodává, že závěry orgánů činných v trestním řízení, které byly vyvozeny na základě předmětných odposlechů, t. j., že spolu komunikovaly osoby, které však spolu neobchodovaly, se nezakládá na pravdě. Z usnesení státního zástupce sp. zn. 3 VZV 6/2015 však vyplývá opak, neboť z odposlechů evidentně vyplynulo, že o konkrétních vyšetřovaných obchodech mezi sebou komunikovaly osoby (obviněný Radovan Varga, jakožto jednatel společnosti na prvním článku řetězce a obviněný Petr Hošek, jakožto jednatel stěžovatelky, tj. osoby na posledním článku řetězce), mezi nimiž však formálně žádné závazkové vztahy v předmětné době neexistovaly.
21. Další okruh námitek, které stěžovatelka vznáší, se týká otázky kriminálního zisku, který měli domnělí pachatelé získat, resp. škody, kterou svým jednáním měli způsobit. Stěžovatelka popírá, že by nějaký zisk, který by bylo možno považovat za výnos z trestné činnosti, nabyla a tvrdí, že se žádné trestné činnosti nedopustila. K tomu dále dodává, že získané finanční prostředky se nepodařilo orgánům přípravného řízení doposud dohledat, což však za daných okolností nemůže být podkladem pro další trvání zajištění nemovitosti ve vlastnictví stěžovatelky. S tímto však nelze souhlasit, neboť okolnost, že výnosy z trestné činnosti nebyly dohledány, je z hlediska aplikace institutu zajištění náhradní hodnoty rozhodujícím kritériem, neboť právě na tyto situace tento institut dopadá. Časové hledisko, které stěžovatelka taktéž zmiňuje s poukazem na to, že nemovitosti jsou zajištěny již od 15. 7. 2015, taktéž neobstojí, neboť předmětná trestná činnost je rozsáhlá a s mezinárodním prvkem a jak vyplývá z napadeného usnesení, ve věci je stále shromažďován důkazní materiál, který stále více zesiluje podezření, že k předmětné trestné činnosti, tak jak je v napadeném usnesení popsána, skutečně došlo. Nadto vrchní soud v napadeném usnesení uvádí, že trestní věc stěžovatelky již spěje do stadia řízení před soudem, neboť v době vydání napadeného usnesení byl již takřka zkompletován důkazní materiál.
22. Stěžovatelka namítá, že nebyl identifikován zisk, který měli pachatelé z předmětné trestné činnosti získat, na základě čehož nelze dovodit proporcionalitu zajištění a navíc není možno ani dle závěrů stěžovatelky vyvozovat výši škody z výše zkrácené daně. Tyto námitky taktéž nelze považovat v kontextu již výše řečeného za opodstatněné. Otázky proporcionality a identifikace zisku spolu z hlediska aplikace institutu zajištění náhradní hodnoty nikterak nesouvisejí. Zajištění lze v daném případě považovat za proporcionální, neboť hodnota zajištěných nemovitostí zdaleka nepřevyšuje výši způsobené škody. Ani časové hledisko, t. j. doba, která uplynula od prvotního rozhodnutí o zajištění předmětných nemovitostí, nezakládá rozpor s principem proporcionality, neboť z napadeného usnesení vyplývá, že nemovitosti byly usnesením policejního orgánu zajištěny dne 15. 7. 2015, přičemž je třeba vzít v úvahu již v předchozím bodě zmíněnou vysokou složitost věci a mezinárodní přesah, v důsledku čehož není možno dovodit, že by zásah do práv stěžovatelky byl neproporcionální. Nadto je z napadeného usnesení zřejmé, že předmětná trestní věc již spěje ke konci přípravného řízení. Vyvození výše škody z výše zkrácené daně není z hlediska ústavní konformity nijak extrémní, právě naopak jde o standardní způsob vyčíslení výše škody u trestné činnosti, pro niž je stěžovatelka stíhána. Nadto tuto námitku, která podmiňuje i právní kvalifikaci trestného jednání, stěžovatelka může dále vznášet v průběhu řízení před soudem a je z tohoto důvodu tedy jisté, že tímto aspektem se bude důkladně zabývat taktéž nalézací soud, bude-li v dané věci podána obžaloba.
23. Ústavní soud na základě výše uvedeného konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadeného rozhodnutí, která však jeho ústavní konformitu nemůže zpochybnit. Ústavní soud má oproti stěžovatelce za to, že postup vrchního soudu byl řádně odůvodněn. Jeho argumentaci, tak jak je rozvedena v napadeném rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledává nikterak nepřiměřenými či extrémními.
24. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu