ECLI:CZ:US:2017:3.US.2106.17.1
sp. zn. III. ÚS 2106/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti Jana Houžvičky, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2017 č. j. 10 Afs 44/2017-31 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 1. 2017 č. j. 31 Af 67/2015-70, spojenou s návrhem na "odstranění povinného zastoupení advokátem při podání dovolání, kasační i ústavní stížnosti i jejich zpoplatnění soudními poplatky (jejich osvobozením)", takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení shora označených rozhodnutí správních soudů. Z napadeného usnesení Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že jím bylo zastaveno řízení o kasační stížnosti stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 1. 2017 č. j. 31 Af 67/2015-70 z důvodu nezaplacení soudního poplatku.
S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh, aby Ústavní soud odstranil z právních předpisů, které blíže nespecifikoval, povinné zastoupení advokátem při podání dovolání, kasační i ústavní stížnosti i jejich zpoplatnění soudními poplatky.
Dříve, než se může Ústavní soud zabývat věcným přezkumem stěžovaných rozhodnutí, je povinen zjistit, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle ustanovení §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu musí být fyzické osoby jako účastníci nebo jako vedlejší účastníci řízení před Ústavním soudem zastoupeny advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy. Stěžovatel však při podání posuzované ústavní stížnosti právně zastoupen nebyl.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, neodstranil-li navrhovatel vady návrhu ve lhůtě mu k tomu určené.
Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy a stanovení lhůty podle ustanovení §41 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.
Stěžovatel se od roku 2009 obrací na Ústavní soud opakovaně, včetně shodného požadavku na odstranění povinnosti právního zastoupení a placení soudních poplatků, přičemž byl vícekrát vyzýván k odstranění vad svých návrhů a poučen o nezbytnosti právního zastoupení před Ústavním soudem, včetně možnosti návrh odmítnout bez věcného projednání, pokud vady podání nebudou odstraněny (např. ve věcech vedených pod sp. zn IV. ÚS 3790/13, sp. zn. III. ÚS 2344/13, sp. zn. I. ÚS 4024/14, sp. zn. I. ÚS 44/15, sp. zn. II. ÚS 112/2015, sp. zn. I. ÚS 1053/15, sp. zn. III. ÚS 2195/15 a dalších). Ústavní soud tak nemá pochybnosti o tom, že stěžovatel byl řádně seznámen s požadavky kladenými zákonem na návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti.
Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v mnoha případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost odmítl.
Společně s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení ustanovení právních předpisů, upravujících povinné zastoupení advokátem při podání dovolání, kasační stížnosti a ústavní stížnosti a jejich zpoplatnění soudními poplatky. Z ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona či jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydanému na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části a tento návrh "sdílí osud" ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 101/95 ze dne 3. 10. 1995, U 22/4 SbNU 351).
Návrh na zrušení výše uvedených zákonných, byť blíže nespecifikovaných, ustanovení Ústavní soud odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2017
Milada Tomková v. r.
soudkyně zpravodajka