ECLI:CZ:US:2017:3.US.3716.16.1
sp. zn. III. ÚS 3716/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. J., zastoupeného JUDr. Milanem Kudynem, advokátem, sídlem Na Příkopech 64, Jičín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2016 č. j. 8 Tdo 984/2016-38, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. března 2016 č. j. 10 To 1/2016-292 a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 23. listopadu 2015 sp. zn. 6 T 169/2015, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Hradci Králové (dále jen "okresní soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Za to jej podle §329 odst. 1 za použití §67 odst. 2 písm. b) a §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku odsoudil k peněžitému trestu ve výměře 20 denních sazeb po 1 000 Kč, tedy k peněžitému trestu ve výměře 20 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu pro případ, že by uložený peněžitý trest nebyl vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku stěžovateli uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání ve služebním poměru v ozbrojených sborech České republiky na dobu 2 roků.
3. Krajský soud v Hradci Králové usnesením odvolání stěžovatele proti všem výrokům rozsudku okresního soudu podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), jako nedůvodné zamítl.
4. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu odmítl, neboť je zcela zřejmé, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení stěžovatele (obviněného) a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že usnesení o zahájení trestního stíhání ani podaná obžaloba neobsahovaly řádný popis skutku, čímž nedostály požadavkům obsaženým v §160 odst. 1, §176 a §177 tr. řádu, a soudy nápravu nezjednaly.
6. Stěžovatel vytýká, že znaky trestného činu je třeba popsat "skutkově, nikoliv jen právně", přičemž skutečnosti, jimiž je skutek popsán, musí mít oporu v dokazování. Podle názoru stěžovatele nahrazování skutkových zjištění v popisu skutku popisem právním, tedy opsáním znaků skutkové podstaty příslušného trestného činu, je ve svém důsledku zkrácením jeho práva na obhajobu, neboť podmínku uplatnění práva na obhajobu v hlavním líčení představuje možnost obeznámit se již z obžaloby, které skutečnosti naplňují znaky skutkové podstaty trestného činu. Není namístě, aby znak skutkové podstaty, který je popsán v obžalobě pouze právně, a nikoliv skutkově, dotvářel teprve soud v prvním stupni ve svém rozsudku.
7. Ani popis skutku ve výrokové části rozsudku okresního soudu není přesný a úplný, tudíž nejsou splněny podmínky §120 odst. 3 tr. řádu. Dovolací soud si byl těchto vad vědom, přesto rozsudek okresního soudu nezrušil.
8. Jedním ze znaků skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby je, že čin spáchá speciální subjekt, kterým je úřední osoba vymezená v §127 tr. zákoníku. Výrok odsuzujícího rozsudku však nevymezuje postavení stěžovatele způsobem, z něhož vyplývá, že byl právě tímto subjektem.
9. Místo a čas, kdy k jednání stěžovatele, ve kterém je spatřován trestný čin, došlo, jsou ve výroku odsuzujícího rozsudku vymezeny velice široce, ačkoli v rámci hlavního líčení došlo k jejich upřesnění. Z popisu skutku je dále zřejmé, že opatření neoprávněného prospěchu a vykonání pravomoci způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu v popisu skutku splývá, neboť oboje podle nalézacího soudu spočívá v "poskytnutí informace o provedení prohlídky jiných prostor a pozemků před jejím provedením".
10. Z dokazování dále nevyplynulo, jaký konkrétní prospěch mu měl vzniknout, resp. zda byl takový prospěch pokryt jeho úmyslným zaviněním. Nebylo též spolehlivě prokázáno, že by Oldřichu Čechovi sdělil jakékoliv informace týkající se toho, že u něj bude prováděna domovní nebo jiná prohlídka. Soudy rovněž neuvedly, k čemu měl Oldřichu Čechovi pomoci, když mu trestní ani jiný postih nehrozil.
11. Stěžovatel uvádí, že úmyslné zavinění jako obligatorní znak skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 tr. zákoníku se musí vztahovat jak k pohnutce, tak k výkonu pravomoci způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. Ve skutku popsaném ve skutkové větě výroku o vině přitom chybí popis úmyslného zavinění ve vztahu k jednání i stran pohnutky. Nepostačuje konstatování, že stěžovatel je "zkušeným policistou", a použitý obrat, že "realizaci tohoto úkonu tímto značně ohrozil", spíše naznačuje nedbalostní formu zavinění (srov. §330 odst. 1 tr. zákoníku), které však předmětem trestního řízení nebylo.
12. Stěžovatel zpochybňuje výpověď por. Miroslava Kmece, podle které informace o prohlídce jiných prostor a pozemků poskytl Oldřichu Čechovi, námitkou, že v rozhodné době (dne 24. 10. 2014) odpovídajícími údaji disponovat nemohl, jelikož o návrhu státního zástupce na vydání příkazu k prohlídce soud ještě nerozhodl. Nejvyšší soud své tvrzení, že z odposlechů Oldřicha Čecha a Karla Nejmana je patrné, že tito o chystané prohlídce nebytových prostor vědí, neodůvodnil.
13. Dále stěžovatel dovozuje, že ne každé jednání úřední osoby, při kterém je svědku poskytnuta před provedením úkonu nebo v rámci úkonu informace z trestního řízení potřebná pro dosažení účelu prováděného úkonu trestního řízení, je porušením ustanovení §45 odst. 1 písm. b), c) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů, a tedy nelze bez dalšího dovozovat, že se dopustil pochybení, natožpak trestněprávně postižitelného. V této souvislosti stěžovatel zpochybňuje, zda provedení prohlídky jiných prostor u osoby, která nebyla podezřelá ze spáchání trestného činu, byl jediný možný způsob, jak zajistit věc důležitou pro trestní řízení, a naplňoval zásadu přiměřenosti podle §2 odst. 4 tr. řádu ve spojení s §82 a násl. tr. řádu. Nejvyšší soud se nezabýval tím, zda bylo možno uplatnit postup podle §78 tr. řádu, nýbrž se omezil na konstatování, že "není povolán k tomu, aby posuzoval, zda prohlídka jiných prostor a pozemků byl procesní úkon adekvátní, či zda pro zajištění účelu trestního řízení nebylo na místě volit méně invazívní zásah".
14. Stěžovatel opětovně zdůrazňuje, že Oldřich Čech nebyl osobou podezřelou ze spáchání trestného činu a z jeho výslechu i z přepisu záznamu hovorů ze dne 28. 10. 2014 a 29. 10. 2014 vyplývá, že nezískal od Karla Nejmana v roce 2014 krahujce, ale poštolku.
15. Soud nadto nařídil prohlídku jiných prostor i na místě, kde měl z důvodu blízkosti obytného domu rozhodnout o prohlídce domovní.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
16. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva.
18. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pokračuje v polemice s obecnými soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
19. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
20. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
21. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není.
22. Co do posouzení stěžovatelem tvrzených vad při hodnocení důkazů a vytváření celkového obrazu o průběhu trestné činnosti je totiž namístě úsudek, že z obsahu napadených rozhodnutí se nepodává dostatečný podklad pro závěr, že soudy pochybily ve smyslu zjevného, resp. extrémního vybočení ze standardů, jež pro režim získání potřebných skutkových zjištění předepisují příslušné procesní předpisy. Především okresní soud předestřel detailní popis jednání stěžovatele, jež založil na dostatečně důkladném dokazování, jakož i adekvátním hodnocení provedených důkazů. Přijaté skutkové závěry v nich mají věcné i logické zakotvení, a k závěru, že skutková zjištění jsou naopak s nimi v extrémním nesouladu, dospět nelze. Výhrady stěžovatele k posouzení průběhu kritického skutku nejsou ničím jiným než pokračující polemikou se soudy, které se s uplatněnými námitkami již adekvátně vypořádaly. Jsou-li učiněné skutkové závěry ve svém celku dostatečně důkazně podloženy, pak není místo ani pro námitku, že soudy nepřihlížely k zásadě in dubio pro reo.
23. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.
24. Ústavní soud neakceptuje námitku stěžovatele, že v jeho věci usnesení o zahájení trestního stíhání, obžaloba a rozsudek soudu prvního stupně neobsahují úplný popis skutku a že nebyla dodržena zásada totožnosti skutku, a to především při srovnání jeho vymezení v uvedených písemnostech.
25. Ústavní soud neshledal pochybení při formulaci skutkové věty v napadeném rozsudku okresního soudu. Ústavní soud již v minulosti konstatoval, že ve skutkové větě rozhodnutí musí být znaky skutkové podstaty výslovně obsaženy tak, aby samotný výrok mohl se zřetelem k ní, tedy k jejímu zákonnému vymezení, co do své určitosti obstát [srov. nález Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2003 sp. zn. IV. ÚS 565/02 (N 113/31 SbNU 21)], přičemž tento požadavek není naplněn tehdy, obsahuje-li skutková věta nepřesné, velmi obecné, popř. vyloženě nesprávné závěry, neboť tím dochází k porušení práva na řádný proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny [nález Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2014 sp. zn. IV. ÚS 520/14 (N 173/74 SbNU 503)].
26. V nyní posuzované věci nelze tuto z ústavněprávních hledisek neakceptovatelnou obecnost či neúplnost skutkové věty seznat, neboť inkriminovaná skutková věta rozsudku okresního soudu představuje slovní vyjádření posuzovaného skutku, obsahuje všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace a taktéž vymezuje jednání stěžovatele, včetně naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu, aniž by se pohybovala v neurčité rovině či pouze citovala znění příslušných ustanovení trestního zákoníku.
27. Okresní soud vymezil též zákonné znaky opatření neoprávněného prospěchu jinému a vykonávání pravomoci způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu (§329 tr. zákoníku) a věcně udržitelně dovodil, že postup stěžovatele znamenal neoprávněnou výhodu pro "zájmovou osobu" Oldřicha Čecha spočívající ve získání informace, která mohla relevantně ovlivnit výsledky zamýšleného procesního úkonu a představovala zasazeno do širšího kontextu plnění služebních úkolů a výkonu pravomocí policisty i jednání, jež neslo znaky vykonávání pravomoci způsobem odporujícím §45 odst. 1 písm. b), c) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů.
28. Dílčí nedostatek spočívající v neuvedení speciálního subjektu ve skutkové větě rozsudku okresního soudu očividně nemohl mít vliv na výsledek řízení, jelikož stěžovatel nezpochybňuje, že v rozhodném období byl příslušníkem Policie České republiky, a tedy úřední osobou ve smyslu §127 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku.
29. Jak již připomenuly obecné soudy, znak "v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch" charakterizuje pohnutku pachatele, takže k dokonání trestného činu postačí, když pachatel, veden touto pohnutkou, nesplní povinnost vyplývající z jeho pravomoci úřední osoby, a není třeba, aby pachatel jinému neoprávněný prospěch skutečně opatřil (srov. přiměřeně též usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2000 sp. zn. III. ÚS 6/2000). Z tohoto důvodu nejsou určující ani stěžovatelovy úvahy odvíjející se ze skutečnosti, že Oldřich Čech nebyl podezřelým.
30. Co se týče znění usnesení o zahájení trestního stíhání a obžaloby, Ústavní soud rovněž pochybení neshledal, přičemž lze poznamenat, že požadavky na preciznost a přesnost popisu skutku ze strany orgánů činných v trestním řízení korespondují dané fázi trestního řízení, kdy zejména na samém jeho počátku skutečnosti svědčící o spáchání konkrétního trestného činu nemusí být postaveny najisto.
31. Podle judikatury Ústavního soudu totožnost skutku mezi usnesením o zahájení trestního stíhání a obžalobou a mezi obžalobou a rozhodnutím obecného soudu bude zachována - samozřejmě vedle naprosté shody jednání i následku - tehdy, je-li dána shoda alespoň v jednání při rozdílném následku nebo shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, ale rovněž i tehdy, je-li jednání nebo následek (případně obojí) shodné alespoň částečně, za předpokladu, že bude dána shoda v podstatných okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu [usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002 sp. zn. II. ÚS 143/02 (U 21/27 SbNU 261)]. Z uvedeného však vyplývá, že totožnost skutku neznamená, že mezi skutkem uvedeným v usnesení o zahájení trestního stíhání a skutkem popsaným v žalobním návrhu, resp. mezi popisem skutku v žalobním návrhu a popisem skutku ve výrokové části rozhodnutí soudu, musí být úplná shoda. Na zachování totožnosti skutku totiž nemají vliv změny v okolnostech, které pouze individualizují žalovaný skutek, to znamená, že úprava popisu skutku k porušení požadavku na zachování totožnosti skutku nevede (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2009 sp. zn. II. ÚS 1724/08). Uvedené nastalo též v případě stěžovatele, neboť jeho vymezené jednání zůstávalo totožné, přičemž v průběhu daného řízení bylo pouze v dalších rozhodnutích orgánů činných v trestním řízení konkretizováno. Ústavní soud nemá pochybnosti o tom, že v dané věci byla totožnost skutku zachována.
32. V širších souvislostech lze poznamenat, že povinnost zachovat totožnost skutku stanoví trestní řád jako procesní právní normu (srov. §176 odst. 2 a §220 odst. 1 tr. řádu), takže se toto pravidlo nijak netýká posouzení stíhaného skutku podle norem hmotného práva ani jiného hmotněprávního posouzení.
33. Jde-li o kritiku, že se soudy nezabývaly "adekvátností" příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků ani jejího samotného provedení, patří se konstatovat, že stěžovatelovy námitky (provedení prohlídky jiných prostor a pozemků u osoby, která nebyla podezřelá ze spáchání trestného činu, nebyl jediný možný způsob, jak zajistit věc důležitou pro trestní řízení, a nenaplňoval zásadu přiměřenosti podle §2 odst. 4 tr. řádu ve spojení s §82 a násl. tr. řádu), se primárně týkají údajného nerespektování práv osoby od něj odlišné. Patří se zdůraznit, že ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby, či v zájmu ochrany veřejných zájmů, podat nelze; zákon o Ústavním soudu nepřipouští tzv. actio popularis [k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 1999 sp. zn. I. ÚS 74/99 (U 34/14 SbNU 329)].
34. Uvádí-li stěžovatel, že postup soudů měl přímý důsledek též ve sféře jeho práva na soudní ochranu, lze konstatovat, že není ani přesvědčivého argumentu ve prospěch závěru, že stěžovatel byl osobou zjevně neoprávněnou k podání ústavní stížnosti proti jím nyní oponovanému příkazu. Podle judikatury Ústavního soudu skutečnost, že někdo nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo pravomocně rozhodnuto o jeho právech, nemá za následek nemožnost dovolat se práv soudní cestou včetně ústavní stížnosti. Takovýto příkaz vůči němu mohl představovat "jiný zásah orgánu veřejné moci" podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a ochrana jeho základního práva je tak tímto způsobem zaručena [nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 30/95 (N 3/5 SbNU 17; 31/1996 Sb.)]. Vzhledem k tomu by bylo nutno zkoumat, zda určité rozhodnutí mohlo zasáhnout stěžovatele "materiálně", a nejde-li tak o "jiný zásah orgánu veřejné moci" ve výše uvedeném smyslu. V nyní projednávané ústavní stížnosti však stěžovatel příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků ani provedení prohlídky do petitu nezahrnul. I kdyby tak učinil, určující by bylo ustanovení §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu, podle kterého platí, že když zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo. Stěžovatel neargumentuje ani ve prospěch úsudku, že ústavní stížnost proti "jinému zásahu orgánu veřejné moci" nemohl efektivně podat vzhledem k uvedeným lhůtám a časovému zařazení trestního řízení proti němu vedeného.
35. I když by Ústavní soud odhlédl od těchto závěrů (nepřípustnost tzv. actio popularis a možnost napadnout ústavní stížností jiný zásah orgánu veřejné moci), jakož i od stěžovatelovy argumentace, že nemohl mít v inkriminovaném období dostatek informací ohledně připravované prohlídky jiných prostor a pozemků (v takovém případě by si však stěžovatel nemohl ani včas učinit úsudek o jejím - nyní zpochybňovaném - souladu s právním řádem), bylo by nutno vzít v potaz rovněž další ustálené závěry judikatury Ústavního soudu k dané problematice.
36. Zaprvé, Ústavní soud nálezem ze dne 14. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2227/12 (N 189/67 SbNU 271) připustil, že potřeba nalézt věc nebo osobu důležitou pro trestní řízení může vynutit nařízení a provedení domovní prohlídky u třetí osoby, která není podezřelá ani obviněná ze spáchání trestného činu, přičemž totéž platí i u prohlídky jiných prostor a pozemků.
37. Zadruhé, instituty trestního řízení, jež více šetří základní práva, jmenovitě postupy upravené v §78 (popř. §79) tr. řádu neodpovídají smyslu prohlídky coby úkonu neodkladného; ve vztahu k věcem, které měly být při prohlídce zjištěny, hrozilo - v případě vyčkávání, zda budou dobrovolně odevzdány - jejich odstranění, resp. ztráta příslušných důkazních prostředků (srov. kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 3906/12).
38. Ústavněprávní roviny nedosahuje ani stěžovatelova výtka upozorňující na blízkost obytného domu, kvůli které měla být - při splnění dalších zákonných předpokladů - nařízena prohlídka domovní.
39. Stěžovatelova polemika s hodnocením výpovědi por. Miroslava Kmece a dalších důkazů se pohybuje toliko v rovině tzv. práva podústavního, kdy je nutno připomenout, že není úlohou Ústavního soudu, aby svým uvážením nahrazoval hodnocení soudů obecných. V této souvislosti Ústavní soud opět připomíná, že rámec, ve kterém (obecné) soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování formuloval již v nálezu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. K takové situaci však v projednávané věci nedošlo.
40. Stěžovatel sice do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Postačí již jen stručně zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání tak, že je zcela zřejmé, že by jeho projednání nemohlo zásadně ovlivnit postavení stěžovatele (obviněného) a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu [§265i odst. 1 písm. f) tr. řádu], je adekvátní, z hlediska zákona obstojí a pro úsudek o ústavněprávně významném "omylu" není místa.
41. Shrnutím výše uvedených závěrů lze uzavřít, že předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
42. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. srpna 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu