ECLI:CZ:US:2017:3.US.506.16.1
sp. zn. III. ÚS 506/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Miloše Mencla, zastoupeného Mgr. Petrem Svobodou, advokátem, sídlem Branická 659/107, Praha 4 - Braník, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2015 č. j. 55 Co 344/2015-186 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. dubna 2015 č. j. 11 EC 77/2012-175 ve spojení s opravným usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 9. června 2015 č. j. 11 EC 77/2012-181, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a ČSOB Pojišťovny, a. s., sídlem Masarykovo nám. 1458, Zelené Předměstí, Pardubice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud zjistil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") ze dne 20. 4. 2015 č. j. 11 EC 77/2012-175 ve spojení s opravným usnesením tohoto soudu ze dne 9. 6. 2015 č. j. 11 EC 77/2012-181 byl zamítnut návrh stěžovatele jako žalovaného na vrácení soudního poplatku z dovolání (podaného v řízení o zaplacení 24 327 Kč s příslušenstvím). Obvodní soud opřel své rozhodnutí o závěr, že §6a odst. 4 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudních poplatcích"), se vztahuje jen na návrh na zahájení řízení v užším slova smyslu (tedy nikoli na odvolání, dovolání či kasační stížnost). Je zřejmé, že tím soud mínil návrh na zahájení řízení před soudem prvního stupně, nikoli návrh na zahájení řízení o opravném prostředku, o němž rozhoduje soud nadřízený. Uvedené dovodil z toho, že po novelizaci již zákon nevztahuje uvedené ustanovení k odmítnutí návrhu "pro vady", ale jen k jeho odmítnutí, a z funkce soudních poplatků.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 26. 10. 2015 č. j. 55 Co 344/2015-186 usnesení obvodního soudu potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že §6a odst. 4 zákona o soudních poplatcích se uplatní tam, kde si soud prvního stupně bude moci sám dovodit, že návrh na zahájení odvolacího/dovolacího řízení bude odmítnut, anebo v případech, kdy odmítnutí je přímo v jeho působnosti. V daném případě dovolací soud odmítl dovolání proto, že stěžovatel neuvedl v návrhu, v čem spatřuje předpoklady přípustnosti dovolání. Jde tedy o situaci, kdy rozhodné posouzení náležitostí dovolání přísluší dovolacímu soudu. Proto obvodní soud podle městského soudu postupoval správně, když soudní poplatek z návrhu vybral. Jestliže se dle zákona "poplatek vybírá", pak následné odmítnutí návrhu již není důvodem pro jeho vrácení (nejde o žádný z případů uvedených v §10 zákona o soudních poplatcích).
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítal, že městský soud se vůbec nezabýval námitkami stěžovatele obsaženými v jeho odvolání a v podstatě opsal odůvodnění obvodního soudu. Stěžovatel poukázal na to, že jeho odvolání bylo odmítnuto (stěžovatel ovšem též poukazuje na neidentifikované usnesení o odmítnutí dovolání) pro chybějící náležitosti, tedy pro vady podání. Podle §6a odst. 4 zákona o soudních poplatcích tak vznikl stěžovateli nárok na vrácení zaplaceného soudního poplatku. Výklad podaný oběma soudy není podle stěžovatele ústavně konformní; výkladem ani za použití důvodové zprávy nemůže být zvrácena dikce zákonného ustanovení v pravý opak jeho písemného vyjádření. Z uvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a dále do jeho práva vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
7. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že jeho dovolání bylo odmítnuto pro chybějící náležitosti, tedy pro vady podání a podle §6a odst. 4 zákona o soudních poplatcích mu tak vznikl nárok na vrácení zaplaceného soudního poplatku.
9. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
10. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, dostupná na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního rozměru toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole.
11. V souladu s §6a odst. 4 zákona o soudních poplatcích se poplatek za návrh na zahájení řízení nevybírá, jestliže soud tento návrh před prvním jednáním odmítne.
12. Podle §10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích soud vrátí z účtu soudu i zaplacený poplatek za řízení, který je splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti, snížený o 20 %, nejméně však o 1 000 Kč, bylo-li řízení zastaveno před prvním jednáním. Obdobně vrátí soud poplatníkovi přeplatek na poplatku (odpovídající část poplatku) vzniklý podle §6a odst. 3, bylo-li řízení zastaveno jen zčásti. Byl-li návrh na zahájení řízení před prvním jednáním odmítnut, soud vrátí z účtu soudu zaplacený poplatek.
13. V souzené věci zákon vrácení soudního poplatku výslovně spojuje s odmítnutím návrhu na zahájení řízení. Oba soudy se ve svých rozhodnutích dostatečně vypořádaly s nutností diferencovat mezi jednotlivými důvody vedoucími k odmítnutí toho kterého podání a Ústavní soud na jejich závěry odkazuje.
14. V usnesení ze dne 21. 4. 2015 sp. zn. II. ÚS 2188/14 Ústavní soud k výkladu k ustanovení §6a odst. 4 zákona o soudních poplatcích poukázal na to, že sám zákonodárce zcela zřetelně odlišuje mezi návrhem na zahájení řízení a opravnými prostředky. Návrhem na zahájení řízení je tak nutno rozumět podání, jímž se celé řízení u soudu prvního stupně začíná, nikoliv tedy například pouze dovolání jako v případě stěžovatele [srov. k tomu přiměřeně výklad k ustanovení §6a odst. 4 citovaného zákona: Waltr, Robert. Zákon o soudních poplatcích a předpisy související: komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 21, kde je mimo jiné uvedeno, že by bylo "protismyslné motivovat účastníky k podávání subjektivně a objektivně nepřípustných či opožděných návrhů, aniž by je stíhala povinnost zaplatit i za ně soudní poplatek."], viz též usnesení ze dne 21. 4. 2015 sp. zn. II. ÚS 2188/14).
15. Obecné soudy vycházejí z toho, že zákon o soudních poplatcích rozlišuje mezi "návrhem na zahájení řízení" a "dovoláním", jinými slovy, že "dovolání" nelze ve smyslu tohoto zákona za "návrh na zahájení řízení" považovat. Toto odlišení má podklad v ustanovení §4 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, který upravuje vznik poplatkové povinnosti. Poplatková povinnost vzniká dle §4 odst. 1 písm. a) "podáním žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení", přičemž pro tento pojem je zde zakotvena legislativní zkratka "návrh na zahájení řízení". Vznik poplatkové povinnosti za podané odvolání, dovolání, kasační stížnost atd. je zakotven zvlášť [písm. b) - d)], návrhy na zahájení řízení o opravných prostředcích tudíž zákonná právní úprava pod pojem "návrh na zahájení řízení" nepodřazuje. Tato diferenciace je zjevně patrná i z jiných ustanovení zákona o soudních poplatcích (např. §6a odst. 3, §7 odst. 2 či §9 odst. 1) - viz usnesení ze dne 22. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 2075/15.
16. Ústavní soud má za to, že z kontextu celého ustanovení §10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, resp. s přihlédnutím k zavedené legislativní zkratce pojmu "návrh na zahájení řízení", je patrný zjevný úmysl zákonodárce rozlišit mezi návrhem na zahájení řízení a opravnými prostředky. Návrhem na zahájení řízení je tak nutno rozumět podání, jímž se celé řízení u soudu prvního stupně začíná, nikoliv tedy dovolání jako v případě stěžovatele (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 2075/15).
17. Ve výkladu ustanovení §10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích, jak jej provedly obecné soudy, totiž že povinnost vrátit zaplacený soudní poplatek je vztažena pouze na řízení o návrhu na zahájení řízení před soudem prvního stupně, nikoli na řízení o opravných prostředcích, Ústavní soud neshledává protiústavní diskrepance. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že ustanovením §10 odst. 3 zákona o soudních poplatcích se z hlediska ústavnosti zabýval Ústavní soud v obdobné situaci v usnesení ze dne 21. 4. 2015 sp. zn. II. ÚS 2188/14 a v usnesení ze dne 22. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 2075/15, a to se stejnými závěry.
18. V daném případě dovolací soud odmítl dovolání proto, že stěžovatel neuvedl, v čem spatřuje předpoklady přípustnosti dovolání. Protože šlo o situaci, kdy rozhodné posouzení náležitostí dovolání přísluší dovolacímu soudu, obvodní soud postupoval správně, když soudní poplatek vybral, neboť nešlo o případ, na který pamatuje §6a odst. 4 zákona o soudních poplatcích. Obecné soudy tedy v souzené věci postupovaly správně, když návrhu stěžovatele na vrácení soudního poplatku z dovolání nevyhověly. Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
19. Ústavní soud ověřil, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
23. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v předmětné věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti obecných soudů došlo k porušení hmotněprávních či procesněprávních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
20. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu