ECLI:CZ:US:2017:3.US.811.17.1
sp. zn. III. ÚS 811/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., t. č. Věznice Bělušice, zastoupeného Mgr. Kamilou Roučkovou, advokátkou, sídlem Mlýnská 298, Roudnice nad Labem, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016 č. j. 6 Tdo 1621/2016-22, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. května 2016 č. j. 7 To 182/2016-389 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 7. března 2016 č. j. 1 T 6/2016-367, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí podle §337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že ve dvou případech řídil motorové vozidlo i přes uložený zákaz řízení motorových vozidel. Za uvedené jednání byl stěžovateli uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků a trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvou roků. V prvním případě dospěl okresní soud k závěru o stěžovatelově vině na základě opakovaného doznání stěžovatele a dále obsahu úředního záznamu o podání vysvětlení svědkyně (uživatelky vozidla, které stěžovatel řídil). Ve druhém případě byl dle okresního soudu stěžovatel usvědčen výpověďmi policistů, kteří stěžovatele po útěku od vozidla zadrželi. Tyto výpovědi dle soudu zcela vyvrátily stěžovatelovu obhajobu, dle níž si chtěl ve vozidle vzít tabák, případně v něm přespat.
3. Proti odsuzujícímu rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se ztotožnil s argumentací okresního soudu a závěr o vině shledal dostatečně podložený, stejně jako závěry o nevěrohodnosti stěžovatelovy obhajoby.
4. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Rovněž on se ztotožnil s argumentací soudů nižších stupňů. Stěžovatelovy námitky navíc dle Nejvyššího soudu neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Dle stěžovatele neexistuje žádný důkaz, že by řídil vozidlo v prvním z uvedených případů. Neexistuje žádný videozáznam a policisté stěžovatele zadrželi pouze v blízkosti vozu. Není pravdou, že by se stěžovatel k spáchání činu doznal. Žádný věrohodný důkaz neexistuje ani k druhému případu. Oba službu konající policisté uváděli, že vozidlu, které měl stěžovatel řídit, blikalo LED osvětlení. Vozidlo tedy, dle jejich zjištění, nebylo provozuschopné, měli ho tedy ihned zastavit, ztotožnit řidiče a provést důkazní zajištění skutkového stavu. Tak se ale nestalo a policisté dále pokračovali v jízdě služebním vozem. Skutečnost, že stěžovatel měl údajně řídit předmětné vozidlo, je rovněž dovozována pouze nepřímo, ze skutečnosti, že byl zadržen v blízkosti vozidla. Oba svědci se navíc liší ve svých výpovědích. Vzhledem k výše uvedenému stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu, jehož porušení stěžovatel namítá.
8. Těžiště stěžovatelových námitek spočívá v jeho nesouhlasu s vedením důkazního řízení a hodnocením provedených důkazů. Tyto činnosti však patří k výlučným pravomocem nezávislých soudů, a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
9. První skupinou jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Další skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Žádné takové námitky stěžovatel v ústavní stížnosti nevznesl.
10. Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou v řízení o ústavních stížnostech případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, potažmo případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědky a stěžovatelem, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení odsuzujících rozhodnutí trestních soudů.
11. Pro posouzení prvního případu neoprávněného řízení bylo klíčové stěžovatelovo doznání, učiněné jak v přípravném řízení, tak před soudem. Pokud nyní tento důkaz stěžovatel zpochybňuje, nemůže to být důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti směřující proti odsuzujícím rozhodnutím. Jde o změnu důkazní situace, jejíž posouzení může být za splnění zákonných podmínek předmětem řízení o návrhu na povolení obnovy řízení (srov. kupř. bod 7 usnesení ze dne 29. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 3083/16; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Nadto stěžovatel ani změnu svého postoje nijak nevysvětluje, pouze povšechně uvádí, že se ke spáchání popsaného jednání nedoznal.
12. V druhém případě pak tvoří důkazní oporu stěžovatelova odsouzení zejména výpovědi dvou přímých svědků, zasahujících policistů. Jejich věrohodností se soudy dostatečně zabývaly (srov. zejména str. 3 a 4 usnesení odvolacího soudu) a jejich odůvodnění nevykazuje v tomto směru žádnou z výše uvedených kvalifikovaných vad a vypořádává se se stěžovatelem vznesenými námitkami, v podstatě zopakovanými v ústavní stížnosti. Lze na ně tedy odkázat. Ani v tomto případě není tedy dán prostor pro zásah Ústavního soudu.
13. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu