ECLI:CZ:US:2017:4.US.122.16.1
sp. zn. IV. ÚS 122/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Ing. Petra Rudolfa, Ph.D., zastoupeného Mgr. et Ing. Tomášem Veselým, advokátem se sídlem 17. listopadu 216, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2015 č. j. 30 Cdo 3505/2014-484, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015 č. j. 30 Cdo 3505/2014-503, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2013 č. j. 24 Co 414/2013-430 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 17. 4. 2013 č. j. 9 C 835/2003-383, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
II
Okresní soud v Kolíně napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatele proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "žalovaná") o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem při výkonu veřejné moci. Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Odvolací soud připomněl, že stěžovatel odmítal od doby vydání pravomocného rozhodnutí soudu o svěření jeho dcery do výchovy matky tento fakt přijmout. Následným (obstrukčním) procesním postupem ve své podstatě neumožnil soudu rozhodnout věcně s konečnou platností o jeho návrzích, a to zvláště v období po rozhodnutí Ústavního soudu o jeho stížnosti (usnesení sp. zn. I. ÚS 678/03). Krajský soud dále poukázal na to, že okresní soud správně uzavřel, že celková délka opatrovnických řízení byla kvůli procesnímu chování stěžovatele přičitatelná právě jemu samotnému. Zúčastněné soudy postupovaly bez zbytečných odkladů, a to navzdory stěžovatelovým obstrukčním procesním postupům. Odvolací soud uzavřel, že v souzené věci není možno učinit závěr, že by došlo k průtahům v řízení a není již proto splněna podmínka odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2991/2009 či 30 Cdo 1613/2009). Bylo by proto nadbytečné, aby se soud prvního stupně zabýval dalšími předpoklady této odpovědnosti, neboť již z tohoto důvodu nemohlo být žalobě vyhověno.
Nejvyšší soud napadeným usnesením ve spojení s usnesením č. j. 30 Cdo 3505/2014-503 dovolání stěžovatele podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť neobsahovalo údaje o tom, v čem stěžovatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.). Konstatoval, že v dovolacím řízení proto nelze pokračovat. Dále zdůraznil, že již dříve (opakovaně) uváděl, že k projednání dovolání nepostačuje obecné konstatování o splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. (srov. usnesení sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, 29 Co 2488/2013 a proti němu podaná ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3524/13; dále také usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1675/14). Dovolací soud proto uzavřel, že stěžovatel ve velmi obsáhlém podání sice konstatoval, že dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť se odvolací soud odchýlil od konstantní judikatury dovolacího soudu, avšak neuvedl jediné jeho rozhodnutí, od kterého se měl odvolací soud odchýlit.
III
Stěžovatel shrnul dosavadní procesní vývoj a v prvé řadě poukázal na to, že Nejvyšší soud vydal napadené rozhodnutí po uplynutí lhůty delší než šest měsíců ode dne, kdy mu věc byla předložena. Následně obsáhlým způsobem poukazoval na to, že civilní soudy jsou povinny při rozhodování souzených věcí volit vstřícnější přístup při realizaci práva na soudní ochranu, a to zvláště za situace, kdy podle stěžovatele dovolání vadami vytýkanými Nejvyšším soudem netrpělo, čímž se samotný soud dopustil excesu vedoucímu k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
IV
Dosavadní průběh řízení, stejně jako obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i Ústavnímu soudu dostatečně známy. Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Výkon jeho pravomoci přichází do úvahy pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo. V napadených rozhodnutích civilní soudy zřetelně uvedly, specifikovaly a průkazně vysvětlily důvody pro jejich přijetí. Z pohledu všemi soudy uvedených konstatování se obsáhlá argumentace stěžovatele nutně jeví jako neadekvátní; stěžovatel posouzení věci ze strany soudů (v určitém smyslu) ignoruje. O tom konec konců vypovídá právě jeho opakující se argumentace, která se věcně míjí s důvody rozhodnutí civilních soudů i relevantním právním posouzením věci.
Konkrétně Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že již Okresní soud v Kolíně se po právním posouzení věci dostatečně důkladně a jasně vypořádal se stěžovatelem tvrzeným nesprávným úředním postupem soudů a konstatoval absenci základního předpokladu pro vznik odpovědnosti státu za škodu ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Ústavní soud nemá ani co dodat ke shora uvedené argumentaci Krajského soudu v Praze.
Pochybení Ústavní soud neshledal ani v argumentaci Nejvyššího soudu. Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3345/14). Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, argumentace dovolacího soudu a jim uváděná judikatura nevykazuje ústavněprávní deficity.
Ústavní soud neakceptuje ani stěžovatelovu námitku, že Nejvyšší soud rozhodl po uplynutí šestiměsíční lhůty. Ústavní soud již ve své judikatuře uvedl, že daná lhůta je obecně chápána jen jako pořádková (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2546/14, III. ÚS 295/16, II. ÚS 428/16). Ostatně jiný výklad si za platné právní úpravy lze obtížně představit, což je dáno povahou věci (nelze meritorně projednat podání, které toho není pro vady schopno, anebo tomu brání zákonné ustanovení), jakož i požadavkem ochrany práv třetích osob, plynoucím z principu právní jistoty, byť ani překračování této pořádkové lhůty naplňování tohoto principu rozhodně neprospívá.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu