ECLI:CZ:US:2017:4.US.1965.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1965/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti J. U., zastoupeného Mgr. Jiřím Pražákem, advokátem se sídlem Havlíčkova 218, Rokycany, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 29. 12. 2016 č. j. 6 P 240/2014-561 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 4. 2017 č. j. 18 Co 115/2017-630, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto o úpravě jeho styku s nezletilým synem.
Z obsahu dotčených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že napadenými rozhodnutími byl změněn rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 19. 3. 2015, kterým byla schválena dohoda rodičů o úpravě styku otce se synem tak, že stěžovatel je oprávněn se stýkat s nezletilým synem každý sudý týden v měsíci v úterý od 16.00 do 18.00 hod. v zařízení DOMUS, centrum pro rodinu, Plzeň. Rozhodnutí byla podložena především špatným psychickým stavem nezletilého, na kterém se podíleli oba rodiče. Vzhledem k tomu, že rodiče sami v současné době nejsou schopni vyřešit konfliktní situaci, je třeba postupně navazovat styk otce s nezletilým dítětem za pomoci odborníků. Lze předpokládat, že dojde k navázání a obnovení vztahu mezi otcem a nezletilým.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Zejména namítá, že soudy se dostatečně nevypořádaly s jeho námitkami týkajícími se nepřezkoumatelnosti znaleckého posudku. Poukazuje na to, že byl zamítnut jeho návrh na zpracování revizního znaleckého posudku. Dále namítá nedostatky v dokazování, soudy měly podle jeho tvrzení důkazy hodnotit zcela nekriticky, bez souvislosti s ostatními důkazy. Namísto toho, aby soudy přiměly matku, aby nezletilého na styk řádně připravovala, věc "vyřešily" tak, že styk nezletilého s otcem omezily a vykázaly jej do zařízení pro rodiny s dětmi DOMUS.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).
Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku není - s jistými výjimkami - proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda nejde o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
Podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy Ústavnímu soudu předkládá argumentaci, kterou uplatnil již v řízení před civilními soudy.
Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele ohledně nedostatečného dokazování, případně nedostatků či jednostrannosti při hodnocení důkazů. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy rozhodovaly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu, námitkami stěžovatele se řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke svým závěrům. Vycházely ze znaleckého posudku, podle něhož negativní postoj syna k otci vyvěrá z prožitků dítěte, které se otce bojí a nevěří mu. Psychosomatické potíže se vyskytují v přímé souvislosti s chováním otce a je nebezpečí, že dojde k jejich fixaci a dítě bude dlouhodobě zdravotně poškozeno. Závěry znaleckého posudku jsou v souladu s dalšími provedenými důkazy, zprávou lékařky z oboru pedopsychiatrie a také se zprávou organizace DOMUS o průběhu asistovaného kontaktu otce s nezletilým. Podle soudů otec ve vztahu k synovi uplatňuje svoji autoritu a převahu, nedovede vůči němu projevit emoční reakci. Nebylo přitom zjištěno, že by ze strany matky docházelo k úmyslnému a vědomému ovlivňování nezletilého. Podle soudů vymáhat styk ukládáním pokut, případně výkonem rozhodnutí by nevedlo k navázání vztahu mezi otcem a synem, ale naopak by vedlo ke zhoršení situace.
Ústavní soud rovněž ověřil, že soudy přijatelně zdůvodnily, proč nepřistoupily na provedení dalších stěžovatelem navrhovaných důkazů. Návrhu na vypracování revizního znaleckého posudku nebylo vyhověno z důvodů psychického stavu dítěte, neboť další vyšetření by pro ně znamenalo psychickou újmu, přičemž věc lze a je nutno řešit změnou postoje rodičů.
Odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí rovněž konstatoval, že jakmile se podaří kontakt otce s nezletilým navázat a nezletilý se přesvědčí, že může otci opět důvěřovat a jeho psychický stav se upraví, nic nebude bránit tomu, aby došlo k rozšíření styku, a to bez asistence třetí osoby.
Opatrovník v odvolacím řízení uvedl, že s ohledem na současný vztah nezletilého k otci není možno trvat na původní úpravě styku a navrhl proto potvrzení napadeného rozsudku.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Oba soudy svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily, uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěly ke shora nastíněným závěrům a které předpisy aplikovaly. Napadená rozhodnutí nejsou v kolizi se zájmy nezletilého, naopak prioritní hledisko spočívalo v zajištění nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte. Projevila se v nich především snaha o uklidnění vyhroceného vztahu nezletilého s otcem a neprohlubování již tak závažných psychických problémů nezletilého. Soudy si uvědomují důležitost role otce pro výchovu dítěte, nicméně s ohledem na aktuální situaci považují za vhodné, aby k obnovení vztahu otce a syna došlo pro dítě šetrným a nenásilným způsobem za pomoci odborníků.
Ústavní soud připomíná, že především civilním soudům přísluší, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15).
S ohledem na závažné dopady rodinné situace, v níž se nezletilý nachází, však Ústavní soud považuje za nutné apelovat na oba rodiče, aby synovi vytvořili nekonfliktní a nestresující prostředí a aby ho netraumatizovali jejich osobními konfliktními postoji.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutí této ústavní stížnosti nijak nepředjímá případné další rozhodnutí civilních soudů o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností, pokud by došlo k podstatné změně poměrů.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu