ECLI:CZ:US:2017:4.US.2279.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2279/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti J. Č., zastoupené JUDr. Evou Ropkovou, LL.M., advokátkou se sídlem Choceň, Husova 89, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích č. j. 22 Co 445/2016-674 ze dne 11. 4. 2017 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích č. j. 21 P 129/2014-515 ze dne 14. 9. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými bylo rozhodnuto ve věci určení péče a výživy a úpravy styku nezletilé dcery tak, že byla svěřena do střídavé péče rodičů s realizací po jednom týdnu a byl upraven styk v době významných svátků a prázdnin.
Stěžovatelka nesouhlasí s právními závěry soudů, podle nichž je v zájmu dcery, aby byla v péči obou rodičů. Stěžovatelka uvádí výhrady proti znaleckému posudku, jehož závěry soud bez dalšího převzal. Namítá, že soud se dostatečně nevypořádal s jednotlivými námitkami stěžovatelky ohledně vad posudku a nevyhověl jejímu návrhu na revizní posudek. Soud pominul důležitost upevňování sourozenecké vazby, která je narušena ze strany otce preferováním prvorozené dcery a odmítáním mladší dcery jako vlastního dítěte i jako sourozence dcery, o jejíž výchovu jde. Namítá, že soudy nadřadily právo otce na péči o nezletilou nad zájem dítěte, resp. nepreferovaly nejlepší zájem dítěte. Poukazuje na nedostatky v péči otce o zdraví dcery, kdy týdenní interval střídavé péče stěžovatelce neumožňuje případné výpadky otce zejména s rehabilitačními a logopedickými cvičeními v čase, kdy bude nezletilá u matky, efektivně nahradit. Soudy ani nezohlednily nízký věk nezletilé, pokud jde o vypovídací hodnotu jejího přání. Nevhodně upravily způsob předávání dcery, který je pro matku zatěžující.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).
Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných ustanovení aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zúžuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. IV. ÚS 2468/14).
Podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatelky s právními závěry soudů. Domáhá se přehodnocení jejich závěrů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Znalecký posudek přitom nebyl jediným a stěžejním důkazem, jak namítá stěžovatelka. Soudy vycházely z dalších zjištění. Patřičně odůvodnily, že za situace, kdy v závěrech znalkyně nebyly závažné rozpory či jiné nedostatky a skutkový stav byl dostatečně zjištěn, nepřistoupily k vypracování revizního znaleckého posudku. Na základě skutkových zjištění soudy dospěly k závěru, že oba rodiče jsou stejnou měrou způsobilí řádně dceru vychovávat, oba k ní mají kladný citový vztah. Vycházely ze skutečnosti, že střídavá výchova v období do června 2015 bez větších problému fungovala. Soudy poukázaly na to, že výchova obou rodičů má s ohledem na jejich nezralost určité nedostatky, mají k nezletilé manipulativní přístup, a je proto třeba zajistit jí vyváženou výchovu a umožnit, aby získala vyrovnaný pozitivní obraz obou rodičů. Přihlédly rovněž k přání nezletilé, závěrům znaleckého posudku, vyjádření opatrovníka i k tomu, že komunikace rodičů je dosud zachována, styk otce s nezletilou probíhá celkem bez problémů a rodiče si záměrně přímo neškodí. Soud se rovněž vypořádal s námitkami ohledně způsobu předávání nezletilé dcery. Okolnosti, které by svědčily pro svěření nezletilé do výlučné péče matky, podle civilních soudů nepřevažují.
Ústavní soud má za to, že oba soudy své závěry patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěly ke shora nastíněným závěrům, a které předpisy aplikovaly. Oba soudy respektovaly zásadu nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a rozhodovaly v intencích judikatury Ústavního soudu (např. nálezy sp. zn. I. ÚS 1506/13, I. ÚS 1554/14, I. ÚS 823/16). Z ústavního hlediska není jejich závěrům co vytknout.
Ústavní soud vyzdvihuje, že především civilním soudům přísluší, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15).
Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutí této ústavní stížnosti nijak nepředjímá případné další rozhodnutí civilních soudů o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností, pokud dojde k podstatné změně poměrů.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. září 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu