ECLI:CZ:US:2017:4.US.331.17.2
sp. zn. IV. ÚS 331/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jana Filipa a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti TV PRODUCTS CZ s.r.o., Rybná 669/4, Praha 1, zastoupené JUDr. Davidem Štrosem, advokátem se sídlem Národní 32, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 2598/2016-114 ze dne 25. října 2016 a rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 3 Cmo 437/2014-85 ze dne 15. prosince 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí vrchního soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 10 Cm 1/2014-52 ze dne 12. listopadu 2014 a rovněž zrušení uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání jako nepřípustné.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že rozhodnutím soudu prvního stupně, kterým bylo vyhověno žalobě, jíž se společnost Chrysler Group LLC vůči stěžovatelce domáhala určení, že 250 kusů dětských autíček na elektrický pohon zajištěných rozhodnutím Celního úřadu pro Jihočeský kraj ze dne 28. 4. 2014 č. j. 28236/2014-520000-21 je zbožím porušujícím právo duševního vlastnictví - padělky ve smyslu č. 2 odst. 5 Nařízení Rady (ES) č. 608/2013. Z řízení vyplynulo, že žalobce je vlastníkem národní slovní ochranné známky č. 202016 a slovní ochranné známky Společenství č. 12123907, obou ve znění "JEEP", které jsou registrovány rovněž pro třídu výrobků 28 chránící mj. hračky, přičemž na zadrženém zboží, které bylo adresováno stěžovatelce, se nachází označení "JEEP". K odvolání stěžovatelky bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno jako věcně správné.
Stěžovatelka s právními závěry soudů nesouhlasí. Zejména namítá, že vycházely pouze ze spisu příslušného celního úřadu, a to pouze z předložených fotografií, které neprokázaly, že zboží skutečně porušuje práva duševního vlastnictví; nebylo prokázáno, že všech 250 kusů autíček skutečně bylo neoprávněně označeno ochrannými známkami společnosti Chrysler Group LLP; soudy se v řízení zabývaly pouze obaly zadržených výrobků s tím, že se nezabývaly skutečností, zda výrobky samotné práva k duševnímu vlastnictví porušují či nikoliv. Soudy zneužily zásadu volného hodnocení důkazů a neprovedly stěžovatelkou navrhované důkazy, které mohly vyvrátit závěry celního úřadu o tom, že zadržené zboží jsou padělky. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí se závěry Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání a vyjadřuje přesvědčení, že jí vymezené otázky byly otázkami právními a nikoliv skutkovými.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Jestliže civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to ani, kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93).
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Vrchní soud, který se se skutkovými závěry a právním hodnocením provedeným soudem prvního stupně ztotožnil, mj. poukázal na to, že soud prvního stupně sice vycházel z celního spisu, avšak na jeho podkladě provedl vlastní posouzení věci. Zdůraznil, že umísťování označení shodného s ochrannými známkami na obaly výrobků se považuje za užití ochranné známky v obchodním styku a bez souhlasu vlastníka známky je takovéto jednání zakázáno a považuje se za porušení práv k ochranné známce. Stěžovatelka jako příjemkyně zadrženého zboží souhlas s takovýmto ani jiným užitím ochranných známek žalobce neměla, a pokud tak učinila, zasáhla nedovoleným způsobem do práv vlastníka ochranných známek (§8 odst. 3 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách).
Z odůvodnění rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) dostatečně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům. Za této situace Ústavnímu soudu nepřísluší řádně odůvodněné závěry soudů, podle nichž došlo k porušení práv duševního vlastnictví, přehodnocovat.
Jeho úkolem není - v rámci ochrany ústavnosti a při posuzování spravedlivosti procesu jako celku - detailně zkoumat každou námitku stěžovatelky, jež ve svém důsledku směřuje do oblasti hodnocení důkazů, které provedly civilní soudy, či do závěru soudy vytvořeného. Ústavní soud rovněž připomíná, že není ostatním soudům nadřízenou instancí, jejíž úkol by spočíval v perfekcionistické revizi řízení, které proběhlo před obecnými soudy, pokud eventuální porušení běžného zákona nedosahuje intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti se totiž jeví i její subsidiarita, s níž souvisí také princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních soudů. Existence určitého procesního nedostatku nemusí vždy vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1325/08, II. ÚS 1596/11, IV. ÚS 2095/11).
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelky s právními závěry soudů, kdy se domáhá jejich přehodnocení Ústavním soudem způsobem, který by měl přesvědčit opodstatněnosti jejího právního názoru. Přijatým závěrům však nelze z ústavního hlediska nic vytknout a ani je nelze hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu, který se v odůvodnění rozhodnutí vyjádřil k jednotlivým námitkám stěžovatelky a své závěry patřičně odůvodnil, není z hlediska ústavnosti co vytknout. Ústavní soud proto neshledal důvod, aby jeho závěr o nepřípustnosti dovolání zpochybňoval.
Právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jejímu názoru, ale je zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelka měla a nepochybně i využila možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu