ECLI:CZ:US:2017:4.US.3420.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3420/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jana Musila a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Detlefa Jörga Kösterkeho, t. č. Vazební věznice Hradec Králové, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem Na Flusárně 168, 261 01 Příbram, proti usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, Územního odboru Havlíčkův Brod, Oddělení obecné kriminality č. j. KRPJ-65822-25/TČ-2016-161671 ze dne 14. 6. 2016, usnesení soudce Okresního soudu v Havlíčkově Brodě č. j. 0 Nt 214/2016-13 ze dne 15. 6. 2016, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 14 To 231/2016-27 ze dne 30. 6. 2016, usnesení soudce Okresního soudu v Havlíčkově Brodě č. j. 0 Nt 301/2016-14 ze dne 27. 9. 2016, usnesení Krajského soud v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 14 To 365/2016-37 ze dne 2. 11. 2016, usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, Územního odboru Havlíčkův Brod, Oddělení hospodářské kriminality č. j. KRPJ-65822-50/TČ-2016-161671 ze dne 12. 7. 2016 a usnesení Okresního soudu v Havlíčkově Brodě č. j. 0 Nt 1001/2016-6 ze dne 31. 8. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv garantovaných čl. 36, čl. 37, čl. 38, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti, přiložených rozhodnutí, vyžádaného vyšetřovacího spisu a vyžádaných spisů Okresního soudu v Havlíčkově Brodě Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, Územního odboru Havlíčkův Brod, Oddělení obecné kriminality č. j. KRPJ-65822-25/TČ-2016-161671 ze dne 14. 6. 2016 bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro spáchání přečinu krádeže dle §205 odst. 1 a 3 trestního zákoníku a zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku.
Usnesením soudce Okresního soudu v Havlíčkově Brodě č. j. 0 Nt 214/2016-13 ze dne 15. 6. 2016 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů dle §67 písm. a), c) trestního řádu. Dle §73 odst. 1 písm. c) trestního řádu tímto rozhodnutím nebyl přijat návrh stěžovatele na nahrazení trvajícího důvodu vazby dohledem probačního úředníka. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 14 To 231/2016-27 ze dne 30. 6. 2016 byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti výše uvedenému rozhodnutí.
Usnesením soudce Okresního soudu v Havlíčkově Brodě č. j. 0 Nt 301/2016-14 ze dne 27. 9. 2016 bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), c) trestního řádu. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 14 To 365/2016-37 ze dne 2. 11. 2016 byla jako opožděná zamítnuta stěžovatelova stížnost proti výše uvedenému rozhodnutí.
Usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství policie kraje Vysočina, Územního odboru Havlíčkův Brod, Oddělení hospodářské kriminality č. j. KRPJ-65822-50/TČ-2016-161671 ze dne 12. 7. 2016 byly zajištěny blíže specifikované nemovitosti stěžovatele. Usnesením Okresního soudu v Havlíčkově Brodě č. j. 0 Nt 1001/2016-6 ze dne 31. 8. 2016 byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti výše uvedenému rozhodnutí.
Stěžovatel následně podal ústavní stížnost, která dle petitu míří proti všem výše uvedeným rozhodnutím, byť argumentačně jsou napadaná jen některá z nich. Pokud jde o vazební rozhodnutí, stěžovatel zejména zpochybňuje, že se uvedených trestných činů dopustil. Má také za to, že nebyl dán žádný ze zákonných vazebních důvodů, neboť ačkoli byl v různých zemích Evropské unie soudně trestán, vždy řádně do výkonu trestu nastoupil. Stěžovatel má taktéž za to, že trestní stíhání trvá neúměrně dlouho.
Pokud jde o zajištěnou nemovitost, ta podle stěžovatele sama nemůže sloužit k trestné činnosti, navíc je jen nepatrné hodnoty, tudíž zajištěním není údajně možno sledovat ani následné propadnutí majetku.
Porušení svých práv stěžovatel spatřuje také v absenci, případně opožděném vyhotovení překladů listin do jeho rodného jazyka. Stěžovatel uvádí pouze jedno rozhodnutí, které mu nebylo přeloženo, a to usnesení o zahájení trestního stíhání. Jelikož mu překlad tohoto usnesení nebyl dosud doručen, nebylo údajně trestní stíhání řádně zahájeno a s ohledem na tuto skutečnost není ani následná vazba zákonná. V této souvislosti bez bližšího objasnění stěžovatel namítá i to, že mu řádně doručeno nebylo usnesení o vzetí do vazby.
Ústavní stížnost je z části opožděná, z části nepřípustná a z části zjevně neopodstatněná.
Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytoval. Dle §28 odst. 3 trestního řádu jestliže je s doručením rozhodnutí uvedeného v §28 odst. 2 trestního řádu spojen počátek běhu lhůty a je třeba pořídit písemný překlad takového rozhodnutí, považuje se rozhodnutí za doručené až doručením písemného překladu. Mezi rozhodnutími uvedenými v §28 odst. 2 trestního řádu jsou i usnesení o vazbě. Povinnost vyhotovit překlad neplatí, jestliže obviněný po poučení prohlásí, že pořízení překladu takového rozhodnutí nepožaduje.
Ústavní stížnost stěžovatel původně zaslal Nejvyššímu soudu, kterému byla doručena dne 7. 10. 2016 a který ji dne 13. 10. 2016 poslal Ústavnímu soudu. Účinky případného zachování lhůty pro podání ústavní stížnosti lze tedy spojovat až se dnem 13. 10. 2016 (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 867/07 ze dne 2. 5. 2007).
Z vyžádaných spisů Ústavní soud zjistil, že usnesení soudce Okresního soudu v Havlíčkově Brodě č. j. 0 Nt 214/2016-13 ze dne 15. 6. 2016, kterým byl stěžovatel vzat do vazby, mu bylo doručeno dne 20. 6. 2016 (jeho překladu se vzdal, k tomu viz dále). Jeho obhájci dne 16. 6. 2016. Proti tomuto usnesení si stěžovatel podal stížnost, o níž Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodl usnesením č. j. 14 To 231/2016-27 ze dne 30. 6. 2016 tak, že stížnost zamítl. Toto usnesení bylo obhájci stěžovatele doručeno dne 8. 7. 2016. Překlad usnesení byl stěžovateli doručen dne 26. 7. 2016. Z uvedeného je zřejmé, že ústavní stížnost proti těmto rozhodnutím byla podána opožděně.
Pokud jde o usnesení soudce Okresního soudu v Havlíčkově Brodě č. j. 0 Nt 301/2016-14 ze dne 27. 9. 2016, kterým bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě, je ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí nepřípustná, jelikož stěžovatel řádně nevyčerpal veškeré prostředky k ochraně svých práv. Stížnost proti tomuto rozhodnutí byla totiž usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 14 To 365/2016-37 ze dne 2. 11. 2016 zamítnuta jako opožděná. Proti posouzení stížnosti jako opožděné přitom stěžovatel nic nenamítá, ve vztahu ke stížnostnímu rozhodnutí je tedy ústavní stížnost zjevně neopodstatněná (nad rámec k otázce včasnosti stížnosti proti rozhodnutí o ponechání ve vazbě srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 235/14 ze dne 26. 2. 2014).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná i ve vztahu k rozhodnutím o zajištění nemovitosti. Při posuzování ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření. Zajištění majetku je institutem, který napomáhá při stíhání závažné, zejména hospodářské kriminality, jehož podstatou je nikoliv odejmutí daných prostředků majiteli, ale omezení dispozičního práva s nimi tak, aby nemohlo dojít k jejich zneužití. Jde o omezení vlastnického práva dotčených subjektů, avšak v rámci výluky z ochrany vlastnictví, která je při zachování v zákoně specifikovaných podmínek přiměřená cíli sledovanému právní úpravou, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 941/14 ze dne 4. 6. 2014 či sp. zn. III. ÚS 1478/15 ze dne 22. 10. 2015). Ústavní soud tedy opakovaně konstatuje, že vzhledem ke smyslu a účelu institutu zajištění náhradní hodnoty jde o výluku z ochrany vlastnictví, která je legitimní. Z povahy institutu zajištění náhradní hodnoty vyplývá, že jde o institut dočasný, a nejde tak bez naplnění dalších podmínek o nevratné zásahy do vlastnického práva zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny, které by byly v rozporu s ústavním pořádkem. Podstatné také je, že orgány činné v trestním řízení zkoumají ex offo, zda důvody k uplatnění institutu zajištění náhradní hodnoty pominuly, a majitelům zajištěných náhradních hodnot je přiznáno právo žádat o zrušení a omezení zajištění. Legitimita omezení vlastnického práva je tak přezkoumávána a stěžovatelům jsou dány dostatečné procesní prostředky k ochraně svých práv (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 3074/08 ze dne 7. 1. 2009 nebo sp. zn. II. ÚS 3779/12 ze dne 5. 2. 2014).
Z pohledu Ústavního soudu je tedy zejména podstatné, aby rozhodnutí o zajištění majetku mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nebylo projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). K tomu v projednávané věci nedošlo, neboť v rozhodnutí policejního orgánu i soudu je řádně vysvětleno, proč a na základě jakých důkazů byly splněny podmínky pro postup dle §79d odst. 1 trestního řádu. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za logické a přiléhavé, a pro stručnost na ně odkazuje. Doba zajištění nemovitosti pak ani není nepřiměřeně dlouhá.
Stěžovatel namítal, že samotné trestní stíhání trvá neúměrně dlouhou dobu. Ústavní soud se s tímto tvrzením neztotožňuje, neboť trestní stíhání trvalo v době podání ústavní stížnosti zhruba čtyři měsíce, což zvláště pak s ohledem na přítomný zahraniční prvek je doba přiměřená. Lze nad rámec dodat, že skutečnost, že trestní stíhání následně nadále pokračovalo bez podání obžaloby z důvodu nutnosti opatření dalších důkazů, byla posléze zohledněna propuštěním stěžovatele na svobodu.
Konečně, stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že mu nejsou překládána některá rozhodnutí, resp. že jsou mu překládána pozdě. Stěžovatel byl nicméně v tomto směru velmi nekonkrétní, neboť v této souvislosti uvedl pouze rozhodnutí o zahájení trestního stíhání. Stěžovatel ve stejném odstavci taktéž zmínil, že mu nebylo řádně doručeno ani usnesení o vzetí do vazby. Zastoupen obhájcem a za přítomnosti tlumočnice nicméně stěžovatel po řádném poučení výslovně na vazebním zasedání uvedl, že se práva na překlad tohoto rozhodnutí vzdává.
Pokud jde o usnesení o zahájení trestního stíhání, je nutno dát stěžovateli za pravdu, že v rozporu se zákonem mu překlad tohoto rozhodnutí nebyl v době podání ústavní stížnosti doručen. Toto pochybení bylo řešeno až následně, kdy státní zástupce dal pokyn k poučení stěžovatele ve smyslu §28 odst. 2 trestního řádu a k případnému přeložení usnesení o zahájení trestního stíhání. Do spisu byl posléze tento překlad, jakož i překlad dalších listin, založen.
Výše uvedené pochybení (opožděné zajištění překladu usnesení o zahájení trestního stíhání) nicméně nepředstavuje porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Prvně je nutno uvést, že z ústavního pořádku vyplývá zejména právo na tlumočníka, nikoli na překlad jednotlivých listin (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 20/2005 ze dne 25. 10. 2005). V posuzované věci je pak potřeba zejména zohlednit, že stěžovatel měl v průběhu trestního stíhání k ochraně svých práv k dispozici obhájce, který ostatně podal proti usnesení o zahájení trestního stíhání včasnou stížnost, jež byla zamítnuta usnesením Okresního státního zastupitelství v Havlíčkově Brodě č. j. 1 ZT 118/2016-27 ze dne 8. 7. 2016 (proti němu stěžovatel nebrojí). Jak je navíc patrno z protokolu o výslechu obviněného ze dne 14. 6. 2016, stěžovateli bylo na počátku tohoto úkonu usnesení o zahájení trestního stíhání kompletně přeloženo přítomnou tlumočnicí. I u tohoto úkonu byl přítomen ustanovený obhájce. Slovy čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod tedy stěžovatel byl neprodleně (k tomu Ústavní soud doplňuje, že stěžovatel byl již den předtím seznámen s důvody svého zadržení), podrobně a v jazyce, jemuž rozumí, seznámen s povahou a důvody obvinění proti němu. Nebylo mu ani upřeno se proti předmětnému usnesení bránit, což ostatně prostřednictvím svého obhájce řádně učinil.
Je potřeba zdůraznit, že nedoručení překladu usnesení o zahájení trestního stíhání má dle §28 odst. 3 trestního řádu vliv pouze na běh lhůt. Jak uvedl Ústavní soud v usnesení sp. zn. IV. ÚS 993/07 ze dne 19. 6. 2007:
"[Ustanovení §28 trestního řádu] ... nelze interpretovat tak, že pokud usnesení o zahájení trestního stíhání není přeloženo obviněnému do jeho mateřského jazyka nebo do jazyka, o kterém prohlásí, že ho ovládá, nedošlo k zahájení trestního stíhání a nelze proti obviněnému použít všech zákonných procesních prostředků, včetně možnosti jeho vzetí do vazby. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že podle §2 odst. 14 tr. řádu orgány činné v trestním řízení vedou řízení a vyhotovují svá rozhodnutí v českém jazyce. Zásady obsažené v §2 odst. 14 tr. řádu je nutno vykládat tak, že právní důsledky spojené s provedením určitého úkonu orgánem činným v trestním řízení nastávají vyhotovením určitého rozhodnutí v úředním jazyce, to je v češtině."
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků z části jako návrh opožděný dle §43 odst. 1 písm. b), z části jako návrh nepřípustný dle §43 odst. 1 písm. e) a z části jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu