ECLI:CZ:US:2017:4.US.423.17.1
sp. zn. IV. ÚS 423/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti M. Z., zastoupeného Mgr. Kateřinou Matýskovou, advokátkou se sídlem Teplárenská 601/7, Praha 10, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 50 P 293/2007-1460 ze dne 8. 6. 2016 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 21 Co 349/2016-1532 ze dne 22. 11. 2016, návrhu na odklad vykonatelnosti a návrhu na přednostní projednání věci, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 96 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků, kterými bylo rozhodnuto o svěření nezletilého syna do péče matky a otci stanoveno výživné ve výši 4 000 Kč.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel se domáhal změny úpravy střídavé péče o nezletilého syna, naposledy stanovené rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. 1. 2011 č. j. 50 P 293/2007-871 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2011 na výlučnou péči svou. Rovněž matka navrhovala svěření syna do její výlučné péče. Soudy dospěly k závěru, že střídavá péče se neosvědčila, nezletilému dlouhodobě nevyhovuje, došlo k rapidnímu zhoršení vzájemné komunikace rodičů a oba rodiče považují model střídavé péče za neudržitelný. Soudy po provedeném řízení vyhověly návrhu matky, neboť výchovné prostředí u ní se jeví přijatelnějším, odpovídá přání syna a doporučení kolizního opatrovníka.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Zejména namítá, že neprovedly dostatečné dokazování, resp. je provedly pouze ve prospěch matky a nezhodnotily tak správně skutkový stav věci. Zásadní důkazy označené otcem neprovedly, přičemž důvody jejich neprovedení nebyly dostatečně objasněny. Svá rozhodnutí odůvodnily především provedeným výslechem teprve "čerstvě" dvanáctiletého syna, který vypověděl, že by chtěl být svěřen do péče matky. K tvrzení otce, že je matkou manipulován, však nepřihlédly a v této souvislosti ani neprovedly další odborná zkoumání. Napadená rozhodnutí jsou tak nepřezkoumatelná a vykazují známky libovůle.
Stěžovatel dále poukazuje na to, že je oproti matce schopen synovi zajistit kvalitnější podmínky pro jeho rozvoj, neboť syn může vyrůstat v rodinném domě s velkou zahradou, bazénem, tělocvičnou a stěžovatel může syna lépe stimulovat v jeho rozumovém vývoji. Rovněž více než matka dbá na správnou výživu syna a hodnotné trávení jeho volného času.
Dále namítá, že napadená rozhodnutí mají rovněž negativní dopad na jeho druhého syna, ohledně něhož je rovněž vedeno řízení o úpravu výchovy, neboť obě matky synů stěžovatele se stýkají a úzce spolupracují. V důsledku rozhodnutí soudů dochází v podstatě k devastaci vztahů obou synů ke stěžovateli, neboť jejich matky považují manipulaci za legální a legitimní způsob oddělení otce od dítěte, kdy manipulující rodič je odměněn plnou výchovou.
V doplnění ústavní stížnosti upozornil, že v péči matky došlo ke zhoršení chování a prospěchu syna a vzhledem ke špatné výživě i k nárůstu jeho hmotnosti. Dále poukázal na rozporuplnost rozhodnutí soudů, které v řízení o předběžném opatření, jímž byl určen styk stěžovatele se synem, naopak nepřihlédly k přání syna se s otcem vůbec nestýkat.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí i připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).
Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku není - s jistými výjimkami - proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda nejde o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14).
O takový případ se však nejedná. Podstatu ústavní stížnosti totiž představuje polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy stěžovatel Ústavnímu soudu předkládá argumentaci, kterou uplatnil již v řízení před civilními soudy. Stěžovatel se tak ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru ohledně úpravy rodičovských práv.
Ústavní soud především nesdílí názor stěžovatele, že napadená rozhodnutí spočívají na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu a jsou nepřezkoumatelná. Z obsahu vyžádaného spisu Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Nezletilý byl opakovaně vyslechnut kolizním opatrovníkem i u soudu, přičemž se jednoznačně vyjádřil, že mu střídavá výchova nevyhovuje, činí mu problémy ve škole a stresuje jej. Rovněž výslovně uvedl, že si přeje být v péči matky a otce navštěvovat.
Soudy s ohledem na věk nezletilého proto mj. přihlédly k jeho přání i ke shodnému stanovisku kolizního opatrovníka a syna svěřily do péče matky. Zohlednily i to, že matka žije v dlouhodobém partnerském vztahu, nezletilý vyrůstá ve stabilním rodinném prostředí s polorodou sestrou, ke které má velmi dobrý vztah. Za podstatné považovaly, že matka v době, kdy byl syn v její péči, mu umožňovala v plném rozsahu komunikaci s otcem, zatímco stěžovatel synovi bránil i v telefonickém styku s matkou. Soudy neshledaly, že by ze strany matky docházelo k manipulaci syna, či náznak rozvoje syndromu zavrženého rodiče. Ostatně syn byl v posledních pěti letech ve střídavé výchově a stěžovatel mohl jeho výchovu zcela rovnoměrně s matkou formovat. Syn nemá k otci negativní vztah, má rád oba rodiče, ale přednost dává matce a rodinnému prostředí u ní. Odvolací soud rovněž dostatečně odůvodnil, proč neprovedl další otcem navrhované důkazy. Záznamy telefonických hovorů totiž byly provedeny bez vědomí hovořících a záznam pohovoru otce se synem mohl být záznamem řízeným. Naopak při výslechu soudem nezletilý vypovídal spontánně, přičemž byl poučen, že záznam bude přerušen, pokud nebude chtít, aby se cokoliv z jeho výpovědi dozvěděli rodiče. Odvolací soud rovněž uvedl, z jakých důvodů považuje za nadbytečné provádět další důkazy znaleckými posudky, výslechem třídní učitelky apod.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí tedy vyplývá, že soudy se námitkami stěžovatele (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke shora nastíněným závěrům. Oba soudy svá rozhodnutí dostatečně a srozumitelně odůvodnily, uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěly ke svým závěrům a které předpisy aplikovaly. Za této situace Ústavnímu soudu nepřísluší meritorní závěry soudu přezkoumávat či dokonce přehodnocovat.
Pokud jde o výtky stěžovatele týkající se výše výživného, Ústavní soud sice shledává v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu zjednodušený přístup k věci, nicméně uvedený nedostatek není svou intenzitou způsobilý vyvolat neústavnost rozhodnutí. Napadenými rozhodnutími totiž nedošlo ke změně výše výživného stanoveného otci předchozími rozhodnutími, rozhodnutí soudu prvního stupně je dostatečně odůvodněno a stěžovateli zůstává v případě změny poměrů možnost žádat o snížení výživného. Ústavní soud připomíná, že posuzoval ústavní stížnost s přihlédnutím k zájmu nezletilého, přičemž má za to, že jakékoliv další prodlužování sporu, vedené jen potřebou formálně bezvadného řešení, by vedlo ke zvýšení jeho psychické zátěže.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Napadená rozhodnutí v současné době nejsou v kolizi se zájmem nezletilého. Z obsahu spisu vyplývá, že nezletilý je dostatečně schopen formulovat své názory a vše nasvědčuje tomu, že jeho přání být ve výchově matky není výsledkem negativního postoje k otci, ale je vedeno potřebou uklidnění situace a vyrůstání v klidném rodinném prostředí. Postoj syna přitom nebyl jediným důvodem pro jeho svěření do výchovy matky, ale soudy vycházely z komplexního hodnocení posuzované věci, a to v kontextu předchozího dlouhodobého vývoje rodinných vztahů. Neústavnost rozhodnutí nemůže způsobovat komunikace matky nezletilého s matkou dalšího syna stěžovatele, ani závěry soudů ve zcela jiném řízení, týkajícím se nevlastního bratra nezletilého. Stejně tak neústavnost napadených rozhodnutí nemůže vyvolat skutečnost, že v řízení o předběžném opatření o úpravě styku - s jehož výsledkem ostatně stěžovatel souhlasí - soudy o úpravě styku s otcem rozhodly, ačkoliv se k ní nezletilý stavěl negativně.
Ústavní soud zdůrazňuje, že především civilním soudům přísluší, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace rozhodly o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností. Konkrétně v projednávané věci se soudy zabývají věcí úpravy výchovy nezletilého, včetně souvisejících sporů, od roku 2007 a lze tedy předpokládat, že jsou s rodinnými poměry účastníků podrobně obeznámeny. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž by byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15).
Ústavní soud neshledal ani namítanou rozpornost napadených rozhodnutí s jeho předchozí judikaturou. K použití závěrů vyslovených v rozhodnutích Ústavního soudu, na něž stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje, nelze přistupovat mechanicky či je aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy. Ústavní soud posuzuje každý případ individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a specifikům každého projednávaného případu. Konkrétní situace, resp. vztah mezi rodiči a dítětem má svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
S ohledem na závažnost věci Ústavní soud, shodně jako krajský soud, však považuje za vhodné apelovat na oba rodiče, aby synovi, který je v podstatě celý svůj život traumatizován a negativně ovlivňován jejich osobními konfliktními postoji, umožnili vyrůstat v klidném a nestresujícím prostředí. Vývoji nezletilého především nijak neprospívá dlouhodobý spor nejbližších osob, do nějž je zatahován, navíc doprovázený zatěžujícími odbornými vyšetřeními, event. dalšími znaleckými posudky. V případě urovnání zásadního rodičovského konfliktu a méně důsledného trvání na prosazení stanoviska, o jehož správnosti jsou účastníci subjektivně přesvědčeni, lze předpokládat, že nezletilý bude sám vyhledávat možnost širšího či neformálního kontaktu a nenásilně si vytvoří zdravé rodinné vazby.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutí ústavní stížnosti nijak nepředjímá případné další rozhodnutí civilních soudů o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností, pokud by došlo k podstatné změně poměrů či změně stanoviska nezletilého.
Ústavní soud tedy neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv. Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti. Skutečnost, že svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nebyl dán důvod pro odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. O žádosti stěžovatele o přednostní projednání ústavní stížnosti podle ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu Ústavní soud výslovně nerozhodoval, neboť jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu