ECLI:CZ:US:2017:4.US.833.16.1
sp. zn. IV. ÚS 833/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti TIZIA CSC, s.r.o., se sídlem Štítného 388/18, Praha 3, zastoupené JUDr. Marcelem Vasilišinem, advokátem se sídlem Janáčkovo nábřeží 479/37, Praha, korespondenční adresa: Gorkého 6, Bratislava, Slovenská republika, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2015 č. j. 26 Cdo 4813/2015-58, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejího základního práva zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Nejvyšší soud v exekuční věci proti povinné (dále jen "stěžovatelka") pro 43 484 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 35 EXE 4435/2014, její dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2015 č. j. 54 Co 223/2015-32 napadeným usnesením podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2014, odmítl. Dovolací soud uvedl, že dovolání směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč [§238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.] a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat.
Stěžovatelka uvedla, že předmětem rozhodování ve sporu nebylo peněžité plnění, ale zastavení exekuce, které není možné ocenit. Nelze proto ani uplatnit výjimku týkající se nepřípustnosti odvolání (správně "dovolání"). Nejvyšší soud zákonné důvody odmítnutí vykládá nesprávně a v důsledku toho přispívá k porušování stěžovatelčina práva na dvojinstančnost řízení.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření vyslovil přesvědčení, že ústavně zaručené právo stěžovatelky neporušil, její argumentace není ničím podložena a odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Ústavní soud proto (i s přihlédnutím k obsahu soudního spisu) nepovažoval za nutné zasílat toto vyjádření k replice, neboť neobsahovalo žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky, obsah napadeného rozhodnutí i vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy soudů ve věcech civilních, trestních a správních a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v občanském soudním řízení, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. posouzení, zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
Stěžovatel tedy musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím civilního soudu v jeho právní sféře nastala. V souzené věci je stěžovatelka na základě rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 10. 2014 7 C 308/2014-14, rozsudku pro uznání, povinna zaplatit žalobkyni částku 43 484 Kč s příslušenstvím. Tento rozsudek byl stěžovatelce řádně doručen do datové schránky dne 14. 10. 2014 a dále v rámci datové zprávy obsahující všechny dokumenty uvedené v §44 odst. 1 exekučního řádu, a to vyrozumění o zahájení exekuce ze dne 12. 1. 2015 č. j. 064 EX 463/14-7, výzvu ke splnění vymáhané povinnosti podle §46 odst. 6 exekučního řádu ze dne 14. 1. 2015 a exekuční návrh. Předmětná datová zpráva byla stěžovatelce do její datové schránky dodána dne 14. 1. 2015 a ještě téhož dne doručena. Stěžovatelka netvrdila, ani neprokazovala, že by se poté, co se dne 14. 1. 2015 seznámila mimo jiné i s citovaným rozsudkem pro uznání (exekučním titulem, který jí byl ostatně doručen do datové schránky již dříve - dne 14. 10. 2014) domáhala vyslovení neúčinnosti jeho doručení ve smyslu §50d o. s. ř. Závěr soudů o doručení exekučního titulu je proto v souzené věci za situace, kdy stěžovatelka (až) následně odvozovala důvody pro zastavení exekuce právě pro nedoručení exekučního titulu, závěrem meritorním a argumentaci stěžovatelky, že se nejednalo o peněžité plnění, je nutno považovat za lichou.
Již ve své dřívější rozhodovací praxi dal Ústavní soud najevo, že v případech věcí, u nichž procesní úprava nepřipouští dovolání, tj. i v nyní posuzované věci, je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena. Jestliže Nejvyšší soud aplikoval ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. [správně mělo být s ohledem na výše uvedené období aplikace, tj. po 1. 1. 2014, odkázáno na písm. c), což však na podstatě věci nic nemění] způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinárním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným způsobem odůvodnil, Ústavní soud nemá důvod takový závěr přehodnotit (srov. též rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 1780/10, IV. ÚS 1715/13, IV. ÚS 1985/13, I. ÚS 2921/16, II. ÚS 413/17 a dále také rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 2888/12 a v něm citovanou judikaturu).
Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí dovolání nelze považovat za porušení základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3416/14). Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, argumentace dovolacího soudu nevykazuje ústavněprávní deficity.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu