ECLI:CZ:US:2017:4.US.917.17.1
sp. zn. IV. ÚS 917/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Milana Blína, zastoupeného JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem Jičín, Valdštejnovo nám. 76, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci č. j. 36 Co 376/2016-90 ze dne 20. 1. 2017, usnesení soudního exekutora JUDr. Ondřeje Hanáka, Ph.D. č. j. 147 EX 7217/14-83 ze dne 27. 9. 2016, ve znění opravného usnesení č. j. 147 EX 7217/14-87 ze dne 14. 10. 2016, a návrhu na odložení vykonatelnosti rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces a svobodu projevu domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že v exekučním řízení, týkajícím se povinnosti stěžovatele uhradit oprávněné dlužné výživné s příslušenstvím, bylo usnesením soudního exekutora ze dne 27. 9. 2016 stěžovateli uloženo uhradit za hrubě urážlivá mailová podání ze dne 27. 2. 2016 a 1. 9. 2016, doručené soudnímu exekutorovi dne 19. 3. 2014, pořádkovou pokutu ve výši 25 000,- Kč. Opravným usnesením ze dne 14. 10. 2016 byl výrok opraven tak, že pořádková pokuta se ukládá za hrubě urážlivá mailová podání ze dne 17. 3. 2016 a 1. 9. 2016. Krajský soud k odvolání stěžovatele rozhodnutí exekutora potvrdil ve znění, že "stěžovateli se ukládá za hrubě urážlivá mailová podání ze dne 27. 2. 2016 a 1. 9. 2016 pořádková pokuta ve výši 25 000,- Kč".
Stěžovatel poukazuje na nesrovnalosti týkající se dat e-mailů s urážlivými výroky uvedených ve výrocích rozhodnutí. Rozhodnutí krajského soudu považuje za překvapivé a je přesvědčen, že mu jím bylo odňato právo na odvolání. Stěžovatel dále namítá, že v důsledku uložení pořádkové pokuty bylo porušeno jeho právo svobodně projevit své myšlenky a názory. Je přesvědčen, že jeho podání nebyla hrubě urážlivá, pouze vyjádřil názor, který nebyl prvoplánově líbivý, nicméně neobsahoval takové závadnosti, aby musel být eliminován.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud rovněž připomíná, že není ostatním soudům (soudním orgánům) nadřízenou instancí, jejíž úkol by spočíval v perfekcionistické revizi řízení, pokud eventuální porušení běžného zákona nedosahuje intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele.
Ústavní soud ověřil, že krajský soud se věcí velmi podrobně zabýval, přičemž vzal v úvahu i opravné usnesení soudního exekutora. Z odůvodnění rozhodnutí vyplývá, že se seznámil s podáními stěžovatele učiněnými v průběhu exekučního řízení (zejm. ze dne 27. 2. 2016, 17. 3. 2016 a 1. 9. 2016). Krajský soud se ztotožnil se soudním exekutorem v tom, že povinný se dopustil hrubě urážlivého, vulgárního podání vůči konkrétnímu soudnímu exekutorovi a pracovníkům exekutorského úřadu, přičemž většina výroků povinného měla formu extrémních urážek a hrozeb. Navíc šlo o kritiku písemnou, tedy nikoliv o spontánní slovní projev, který vzhledem ke své bezprostřednosti a možné impulzivnosti požívá vyšší ochrany. Dále uvedl, že z hlediska četnosti výskytu sankcionovaného jednání nelze ani odhlédnout od skutečnosti, že podání povinného nejsou ojedinělá, ale opakující se a jde o extrémně vulgární útoky povinného směřované vůči exekutorovi. Podání ze dne 1. 9. 2016 předcházela e-mailová podání povinného doručená soudnímu exekutorovi dne 28. 2. 2016 a dne 17. 3. 2016, která však krajský soud pro nesprávnost usnesení soudního exekutora nehodnotil, pouze pro dokreslení průběhu exekučního řízení a z hlediska četnosti je citoval. Krajský soud se rovněž velmi podrobně vyjádřil k námitce stěžovatele týkající se práva na svobodu projevu. V tomto směru poukázal na řadu rozhodnutí Ústavního soudu, s nimiž nebylo rozhodnutí soudního exekutora v rozporu.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Krajský soud se projednávanou věcí zabýval komplexně, a to i s ohledem na nepřesnosti ve výroku soudního exekutora. Jeho závěrům, že stěžovatel se podáním ze dne 1. 9. 2016, jakož i předcházejícími podáními, dopustil natolik hrubého a urážlivého podání, že bylo nutné přistoupit k uložení pořádkové pokuty podle ustanovení §53 odst. 1 o. s. ř. v uvedené výši, nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Vyjádření stěžovatele tak, jak jsou zachycena v odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, jejichž obsah stěžovatel nesporuje, rozhodně nelze považovat pouze za vyjádření (podle stěžovatele) "nelíbivá".
Z čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod vyplývá, že svobodu projevu lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti. Občanský soudní řád v §53 odst. 1 stanoví, že za hrubě urážlivé podání lze uložit pořádkovou pokutu. Jde proto o zákonné omezení svobody projevu ve vztahu k soudu, kterým se účastníkovi řízení a dalším osobám zúčastněným na řízení ukládá, aby se ve vztahu k soudu chovali slušně a svá stanoviska formulovali věcně, bez hrubě urážlivého podtextu. Nejde tedy o omezení svobody projevu ve smyslu zákazu vyjádřit co do věcného obsahu své stanovisko v plném rozsahu.
V projednávané věci měl stěžovatel, navíc zastoupený právním zástupcem, možnost vyjádřit své právní názory i postoj k věci standardním způsobem. Postup soudního exekutora i soudu v daném případě tak byl zcela v souladu s judikaturou Ústavního soudu i pokud jde o otázku svobody projevu (srov. např. sp. zn. I. ÚS 211/99, I. ÚS 750/15, II. ÚS 2051/14, II. ÚS 2966/07, IV. ÚS 3056/15, II. ÚS 76/2000, I. ÚS 700/01, I. ÚS 536/2000 I. ÚS 3194/15).
Ústavní soud považuje za nutné zdůraznit, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti a ústavní stížnost je prostředkem k ochraně základních práv a svobod, nikoliv prostředkem k poskytnutí ochrany pro zneužívání práva na svobodu projevu formou hrubých a urážlivých výroků, vymykajícím se i minimálním požadavkům na dodržování základních pravidel chování.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. Vzhledem k odmítnutí návrhu Ústavní soud nerozhodoval o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu