ECLI:CZ:US:2018:1.US.1169.17.1
sp. zn. I. ÚS 1169/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Z., t. č. ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného JUDr. Wandou Krygielovou, advokátkou se sídlem Wuchterlova 566/7, Praha 6, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 16 T 44/2012-1936 ze dne 1. 11. 2013, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 49/2015 ze dne 26. 10. 2015 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1109/2016 ze dne 30. 11. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhal se stěžovatel zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále též "krajský soud") a Vrchního soudu v Praze (dále též "vrchní soud") s odůvodněním, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Z obsahu stížnostního návrhu Ústavní soud pak dovodil, že stěžovatel napadá i v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu, od jehož doručení počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 256/08 ze dne 6. 8. 2008 - všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004 č. 57567/00), podrobil ústavnímu přezkumu i rozhodnutí Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jeho podání.
Napadeným rozsudkem krajského soudu č. j. 16 T 44/2012-1936 ze dne 1. 11. 2013 byl stěžovatel uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, spáchaný formou spolupachatelství dle §23 trestního zákoníku. Stíhané jednání, stručně řečeno, tkvělo v tom, že stěžovatel vystupující jako majitel provozovny kadeřnictví, kavárny, wellness a fitness studia v objektu B., a také jako jednatel společnosti X, spolu s dalšími obžalovanými I. H. jako jednatelem společnosti X, která provozovala kadeřnictví, kavárnu, fitness a wellness studio v objektu B., a M. K. jako jednatelkou společnosti Y, a společnosti XY, ve společném úmyslu získat majetkový prospěch, naplánovali a realizovali fiktivní odprodej vybavení provozoven společnosti X, společnostem Y a XY, v návaznosti na což neoprávněně vylákali nadměrný odpočet na dani z přidané hodnoty (dále jen "DPH") v celkové výši nejméně 5 700 000 Kč a způsobili tak České republice škodu ve stejné výši. Za popsanou trestnou činnost a sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009, pro který byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 sp. zn. 16 T 163/2005 ze dne 6. 4. 2010, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 439/2010 ze dne 24. 2. 2011, soud stěžovateli uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání 7 a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
Odvolání stěžovatele bylo rozsudkem vrchního soudu sp. zn. 3 To 49/2015 ze dne 26. 10. 2015 jako nedůvodné zamítnuto. Posléze podané dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením sp. zn. 8 Tdo 1109/2016 ze dne 30. 11. 2016 odmítl dle §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, pro zjevnou neopodstatněnost.
Stěžovatel se v dalším obrátil na Ústavní soud. V ústavní stížnosti obecným soudům vytýkal nedostatky v procesu dokazování spočívající zejména v opomenutí jím navrhovaných důkazů nebo jejich částí, kteréžto pochybení zakládá dle konstantní judikatury, např. nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 258/99 ze dne 21. 10. 1999, protiústavnost a nepřezkoumatelnost napadených rozhodnutí. Dle mínění stěžovatele obecné soudy nahrazovaly důkazy svými domněnkami, resp. je uzpůsobovaly určité předem vytvořené fikci kriminálního obrazu jeho osoby. Tento postup pak vyústil do neúplných skutkových zjištění a v návaznosti na to nesprávného právního posouzení věci ze strany obecných soudů. Stěžovatel se jmenovitě ohradil proti závěrům obecných soudů, že transakce mezi zainteresovanými společnostmi byly jen fiktivní. Domníval se, že takové zhodnocení věci odporuje v řízení provedenému důkazu znaleckým posudkem Ing. Pavly Císařové, CSc., zachycujícím platby mezi společnostmi X a Y, dále výpovědi daňového poradce Z. M., který podal daňové přiznání s nárokem na vrácení daně, a v neposlední řadě věcné kontrole finančního úřadu, jež neshledala žádná pochybení. Tyto důkazy vrchní soud pominul, stejně jako vyjádření spoluobžalovaných H. a K., či již zmiňovaný znalecký posudek Ing. Pavly Císařové, CSc., v té jeho části, z níž vyplývá, že stěžovatel ve formě půjček investoval do společnosti X značné finanční prostředky. Posledně uvedené podle stěžovatele dementuje názor vrchního soudu, podle něhož měl z trestné činnosti největší prospěch, jenž pramenil ze selektivně vnímané skutečnosti, že z vyplaceného nadměrného odpočtu DPH právě on získal značnou část. Vrchní soud přitom bez vysvětlení ignoroval jeho návrh na vypracování písmoznaleckého posudku k prověření podpisů spoluobžalovaného H. na smlouvách o půjčkách poskytnutých společnosti X, a příslušných směnkách, jejichž pravost H. popíral. Dle stěžovatele mu nebylo možno klást k tíži ani okolnost, že společnost X, tentýž majetek, který byl již jednou předmětem převodu, posléze převedla na společnost XYZ, neboť v rozhodné době nepobýval v České republice, a s tímto protiprávním jednáním jej tak nebylo možno spojovat. Za pouhé domněnky označil stěžovatel odkaz vrchního soudu na obdobné jednání, kterého se měl v minulosti údajně dopustit, či tvrzení soudu, že se pobytem v Kanadě vyhýbal trestnímu řízení. Kritice stěžovatel podrobil rovněž Nejvyšší soud, jemuž vytkl, že jeho dovolání projednal společně s dovoláním spoluobžalovaného H., přestože tento se v trestní věci snažil vyvinit na jeho úkor.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ve své rozhodovací praxi dává Ústavní soud setrvale najevo, že ochrana práv v oblasti trestního soudnictví - vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu a o uloženém trestu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým vybočením porušeny stěžovatelovy základní práva a svobody. Ke kasaci soudního rozhodnutí přistupuje Ústavní soud pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli [srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)].
Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní projednávané věci. Přestože stěžovatel namítá existenci opomenutých důkazů, fakticky jádro jeho stížnostního návrhu tvoří polemika s hodnocením důkazů obecnými soudy a posléze, v otázce jeho viny, přijatými právními závěry. Jedná se o v zásadě totožnou argumentaci, jíž se zabýval soud prvního stupně a poté z podnětu stěžovatelem podaných opravných prostředků i soud odvolací a dovolací, shledávajíc ji nedůvodnou. Stěžovatel pouze odmítá výklad učiněný trestními soudy, setrvává na svých vlastních názorech, jsa přesvědčen o věcné nesprávnosti vydaných rozhodnutí, jež se stížnostní argumentací snaží zvrátit ve svůj prospěch. Tímto ovšem staví Ústavní soud do role třetí (čtvrté) soudní instance, která mu, jak již dal shora najevo, nepřísluší.
Ústavní soud navzdory opakujícím se výhradám stěžovatele v postupu obecných soudů žádné pochybení dosahující ústavně právní roviny nezjistil. Jinými slovy, nelze konstatovat, že by v daném případě právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, stejně tak není možno souhlasit s tím, že by se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s tvrzeními obhajoby. Naopak, z obsáhlého odůvodnění napadených rozhodnutí jasně vyplývá, že důkazy, provedené v tomto trestním řízení, vytvořily logický, ničím nepřerušený řetězec vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhané trestné činnosti stěžovatele, včetně objektivní a subjektivní stránky předmětného trestného činu. Ten obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele. Současně Ústavní soud podotýká, že plně akceptuje závěr obecných soudů o trestnosti jednání stěžovatele, a to včetně řešení stěžovatelem vzpomínané otázky subsidiarity trestní represe. Rozhodnutí obecných soudů, Nejvyššího soudu nevyjímaje, jsou založena na racionálním a logicky zcela přesvědčivě vybudovaném argumentačním základě a Ústavní soud v tomto směru nemá důvod pochybovat o správnosti jejich závěrů. V podrobnostech proto dále na ně odkazuje, považujíce za zbytečné se k shora rekapitulovaným námitkám stěžovatele znovu duplicitně vyjadřovat.
Stran výhrady stěžovatele, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení rozhodl též o dovolání spoluobžalovaného H., nutno podotknout, že Nejvyšší soud postupoval zcela v souladu se zákonem, neboť ve věci bylo vedeno společné řízení (viz §20 trestního řádu).
Ústavnímu soudu zbývá jen uzavřít, že stěžovatel porušení svých ústavně zaručených práv neprokázal, pročež jeho ústavní stížnost byla dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu