ECLI:CZ:US:2018:1.US.1303.18.1
sp. zn. I. ÚS 1303/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti J. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, zastoupeného Mgr. Petrem Kučerou, advokátem se sídlem Ostrava - Moravská Ostrava, Na Hradbách 18, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2017 č. j. 4 Tdo 1528/2017-56, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 5. 2017 sp. zn. 5 To 224/2016 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2015 sp. zn. 9 T 132/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Okresního soudu v Ostravě, kterým byl uznán vinným ze spáchání pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 2, 4 písm. d) trestního zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále navrhuje zrušení usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání, jakož i zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel namítá, že v předmětném trestním řízení bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce, neboť Okresní soud v Ostravě nebyl místně příslušný k projednání a rozhodnutí jeho věci. Tento názor dovozuje z toho, že větší část skutků, jež mu byly kladeny za vinu, proběhla v Praze, na čemž nic nemění ani fakt, že dodavatelské faktury byly vystavovány na jiných místech. Okresnímu soudu v Ostravě vytýká, že postupoval v rozporu s §222 odst. 1 trestního řádu, když nepředložil věc Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o místní příslušnosti. Stěžovatel dále namítá, že trestní soudy při stanovení výše škody neučinily zjištění o obvyklé ceně movitých věcí podle §137 trestního zákoníku a že za významnou byla považována výlučně cena dojednaná mezi ním a poškozenými. Z toho vyvozuje, že nebylo spolehlivě prokázáno způsobení značné škody.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí i dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nedisponuje oprávněním zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde.
Z napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě vyplývá, že nalézací i odvolací soud se řádně zabývaly námitkou stěžovatele směřující proti údajné místní nepříslušnosti Okresního soudu v Ostravě k projednání a rozhodnutí jeho věci. Oba soudy poukázaly na skutečnost, že škoda způsobená skutky označenými v obžalobě pod bodem 2) a 6) byla způsobena subjektům podnikajícím v obvodu Okresního soudu v Ostravě, tzn. že v obvodu tohoto soudu nastal následek způsobený stíhanými skutky. Tato skutečnost vyplývá i z výroku odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Ostravě a ostatně ani sám stěžovatel ji ve své ústavní stížnosti nezpochybňuje.
Z uvedené skutečnosti tedy nepochybně vyplývá, že následek způsobený stíhaným skutkem nastal mj. v obvodu Okresního soudu v Ostravě, tedy že trestný čin byl spáchán i v obvodu tohoto soudu. V dané věci tak nastala situace, kdy byl stíhaný trestný čin spáchán v obvodech více okresních soudů, přičemž jedním z nich byl i Okresní soud v Ostravě. Jelikož státní zástupce podal obžalobu právě u Okresního soudu v Ostravě, byl tento soud oprávněn i povinen konat v této věci řízení (srov. §18 odst. 1 a §22 trestního řádu). Skutečnost, že větší část dílčích útoku stíhaného trestného činu byla spáchána v obvodě jiného okresního soudu, na tento závěr nemá žádný vliv.
Okresní soud v Ostravě proto nepochybil ani tím, že věc nepředložil podle §222 odst. 1 trestního řádu k rozhodnutí o příslušnosti soudu, který byl nejblíže společně nadřízený jemu a soudu, jenž by měl být příslušný k projednání věci. Tento postup totiž připadá v úvahu v případech, kdy nalézací soud shledá, že k projednání stíhaného trestného činu není příslušný. Taková situace však z výše uvedených důvodů nenastala.
Jak vyplývá z napadených usnesení Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu, svou námitku týkající se způsobu určení způsobené škody stěžovatel neuplatil ani ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu, ani ve svém dovolání proti usnesení soudu odvolacího. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že z hlediska předmětu řízení o ústavní stížnosti (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 432/98, III. ÚS 117/2000 a IV. ÚS 430/05, usnesení sp. zn. II. ÚS 242/2000, I. ÚS 269/02 a I. ÚS 1324/08 a řada dalších) jde o nepřípustnou námitku v materiálním smyslu (tzv. vnitřní subsidiarita). Je-li ústavním úkolem obecných soudů poskytovat ochranu základním právům, nelze od toho z hlediska posuzování vyčerpání procesních prostředků odhlížet, a tím jejich roli v ochraně základních práv obcházet. Ústavní soud proto k uvedené námitce již jen stručně podotýká, že trestní soudy určily výši způsobené škody zcela standardním a zákonným způsobem, neboť vycházely z kupní ceny zboží, které stěžovatel objednal a neuhradil.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu