ECLI:CZ:US:2018:1.US.1527.17.1
sp. zn. I. ÚS 1527/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Lamela Electric, a.s., se sídlem Vodní 147, Sušice, zastoupené JUDr. Jaroslavem Šímou, CSc., advokátem se sídlem Radyňská 5, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. února 2017 č. j. 3 Afs 51/2016-63 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. prosince 2015 č. j. 30 Af 28/2014-93, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 17. května 2017, stěžovatelka navrhla zrušení rozhodnutí uvedených v záhlaví z důvodu tvrzeného porušení jejího základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Finanční úřad pro Plzeňský kraj (dále jen "správce daně") vyměřil stěžovatelce platebním výměrem daň z přidané hodnoty na výstupu za zdaňovací období březen 2012 ve výši 9 896 223 Kč namísto přiznaných 3 999 243 Kč a nadměrný odpočet ve výši 110 231 Kč namísto uváděných 6 007 211 Kč. Sporné byly obchodní transakce stěžovatelky se slovenskou obchodní společností, jíž stěžovatelka prodala měděné katody. Ty dodala do skladu jiné obchodní společnosti v Chebu, odkud je měla slovenská obchodní společnost přepravit do místa dodání (Komárno, Slovenská republika). K této přepravě však fakticky nedošlo, protože slovenská obchodní společnost zboží obratem přeprodala. Stěžovatelka tak dle správce daně nesprávně uplatnila osvobození od daně dle §64 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, který dopadá na dodání zboží do jiného členského státu.
3. Vedlejší účastník řízení rozhodnutím ze dne 7. dubna 2014 č. j. 7002/14/5000-14303-711514 zamítl odvolání stěžovatelky a platební výměr správce daně potvrdil.
4. Stěžovatelka se žalobou domáhala zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka řízení. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 30. prosince 2015 č. j. 30 Af 28/2014-93 zamítl žalobu stěžovatelky. K námitkám stěžovatelky se krajský soud zabýval zejména tím, zda správní orgány dostatečně posoudily předložené důkazy, z nichž mělo vyplývat, že stěžovatelka byla v dobré víře, resp. že přijala všechna opatření, která po ní mohla být rozumně požadována, aby zajistila, že operace, kterou provádí, ji nepovede k účasti na daňovém podvodu. Krajský soud se shodl se správními orgány v tom, že stěžovatelka neprokázala svou dobrou víru ani učinění všech opatření, která po ní mohla být rozumně požadována, aby v dobré víře mohla být.
5. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. února 2017 č. j. 3 Afs 51/2016-63 zamítl kasační stížnost stěžovatelky.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka popsala, že svou argumentaci před správními soudy vystavěla na posouzení dobré víry a judikatuře Nejvyššího správního soudu i Evropského soudního dvora, která se jí zabývá. Připomněla také důkazy, kterými svou dobrou víru chtěla prokázat, zejména mezinárodní nákladní listy CMR. Poukazovala na to, že nemohla zabránit tomu, že nedošlo k vývozu zboží zahraničnímu zákazníkovi, jak bylo ujednáno. Měla za to, že v její věci došlo k nerespektování závěrů judikatury v takové intenzitě, že se jednalo o porušení práva na spravedlivý proces. Nesouhlasila také s tím, že si měla svého obchodního partnera prověřovat a ujistit se o jeho důvěryhodnosti nad rámec toho, že si zajistila jeho výpis z obchodního rejstříku a osvědčení o registraci pro daň z přidané hodnoty. Opakovala také svou námitku, že správní orgány i soudy hodnotily důkazy pouze každý samostatně, avšak nikoli ve vzájemné souvislosti, a mimo časovou osu případu. Upozornila na další vývoj judikatury a názory publikované v Hospodářských novinách, dle nichž jsou na podnikatele nesprávně přenášeny kontrolní úkoly, které by měly vykonávat daňové orgány. Zmínila také případ, kdy samotné Generální finanční ředitelství nedokázalo předejít spolupráci s rizikovým subjektem. V doplnění ústavní stížnosti poukázala na sdělení Generálního finančního ředitelství ze dne 15. května 2017, dle něhož si Generální finanční ředitelství v rámci svého sporného obchodu prověřilo dodavatele v obchodním a insolvenčním rejstříku a v seznamu nespolehlivých plátců. Stěžovatelka tvrdila, že si tyto skutečnosti také prověřovala a z toho dovozovala, že soudy v její věci rozhodly nesprávně.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu, ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti. Ústavní soud proto přistoupil k jejímu věcnému posouzení.
IV.
Vlastní posouzení
8. Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadenými rozhodnutími, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. září 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. září 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].
9. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
10. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
11. Stěžovatelka v předložené věci opakovala námitky, které uplatnila před správními orgány i soudy, a rozporovala způsob, jakým tyto orgány zhodnotily její dobrou víru, resp. snahu prověřit si jejího obchodního partnera a dodání zboží do jiného členského státu.
12. Ústavní soud má za to, že správní soudy se v napadených rozsudcích všemi námitkami stěžovatelky dostatečně zabývaly. Dle správních soudů by stěžovatelka musela k tomu, aby mohla uplatnit nárok na osvobození od daně, kumulativně splnit a prokázat tři podmínky: 1) dodání zboží do jiného členského státu osobě registrované k dani v jiném členském státě, 2) odeslání (přepravení) zboží do jiného členského státu, přičemž 3) přeprava zboží musí být zajištěna plátcem, pořizovatelem nebo jimi zmocněnou třetí osobou. Ústavní soud konstantně judikuje (srov. např. usnesení ze dne 11. února 2008 sp. zn. I. ÚS 1841/07), že prokazování nároku na odpočet daně je prvotně záležitostí dokladovou, současně je však třeba respektovat soulad s faktickým stavem. Z další judikatury Ústavního soudu k rozložení důkazní povinnosti v daňovém řízení lze konstatovat, že ani doklady se všemi požadovanými náležitostmi nemohou být podkladem pro výpočet daně z přidané hodnoty, není-li prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění skutečně došlo tak, jak je v dokladech prezentováno [např. nález ze dne 15. května 2001 sp. zn. IV. ÚS 402/99 (N 73/22 SbNU 131)]. V daňovém řízení nese důkazní břemeno daňový subjekt, který má jednak povinnost sám daň přiznat a též povinnost toto své tvrzení doložit [nález ze dne 24. dubna 1996 sp. zn. Pl. ÚS 38/95 (N 33/5 SbNU 271; 130/1996 Sb.)]. Pokud stěžovatelka uplatnila nárok na odpočet daně, bylo na ní, aby prokázala, že jsou splněny zákonné podmínky.
13. Správní soudy stěžovatelce již srozumitelně vysvětlily, že pokud stěžovatelka přepravu sama neuskutečňovala a její smluvní povinnosti skončily dodáním zboží do skladu v Chebu, vzdala se kontroly nad tím, zda zboží bude dodáno do jiného členského státu. Chtěla-li současně uplatnit osvobození od daně, měla tím spíše dbát na to, aby včas disponovala věrohodnými doklady, že k dodání zboží do jiného členského státu došlo. Proti tomu mezinárodní nákladní listy, které stěžovatelka obdržela a následně předložila v daňovém řízení, vykazovaly nedostatky. Stěžovatelka sama v ústavní stížnosti uznávala, že některé jejich "čistě formální údaje byly hůře čitelné". Mimo jiné nedostatky přitom na všech nákladních listech chybělo uvedení data, kdy měla zboží obdržet slovenská obchodní společnost. Stěžovatelka odkazovala dále na čestné prohlášení, které správním orgánům předložila až v roce 2013. Nejvyšší správní soud případně podotkl, že bylo datováno dnem 6. listopadu 2012, stěžovatelka z něj tedy nemohla vycházet ke dni podání daňového přiznání. Správní orgány navíc poukázaly na to, že i toto prohlášení mělo nedostatky. Ve věci se nejednalo ani o dlouhodobý obchodní vztah, u něhož by stěžovatelka mohla spoléhat na předchozí zkušenosti s daným obchodním partnerem.
14. Stěžovatelka tvrdila, že si stejně jako Generální finanční ředitelství svého obchodního partnera prověřila, avšak ani to neučinila ve stejném rozsahu, neboť v řízení netvrdila ani neprokázala, že by si jej stejně jako Generální finanční ředitelství prověřila i v insolvenčním rejstříku a v seznamu nespolehlivých plátců. Především ale nijak nezpochybnila závěry soudů, že na základě všech dalších skutečností mohla nabýt pochybnosti, zda jí dodávané zboží skutečně opustilo území České republiky, že si proto za účelem uplatnění osvobození od daně měla dodání zboží do jiného členského státu ověřit a že tak neučinila.
15. Ústavní soud se neztotožnil ani s námitkou stěžovatelky, že soudy hodnotily důkazy samostatně a izolovaně a nikoli ve vzájemné souvislosti. Z napadených rozsudků má Ústavní soud za to, že soudy hodnotily provedené důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a učinily logicky odůvodněná skutková zjištění. Za těchto okolností nemůže Ústavní soud krajskému soudu a Nejvyššímu správnímu soudu nic vytknout. Oba soudy svá rozhodnutí v dostatečném rozsahu, přehledně, srozumitelně i věcně přiléhavě odůvodnily. Napadenými rozsudky krajského soudu a Nejvyššího správního soudu tak nedošlo k protiústavnímu zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, a to ani do jejího práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
16. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2018
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu