ECLI:CZ:US:2018:1.US.1577.18.1
sp. zn. I. ÚS 1577/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti D. M., zastoupeného JUDr. Vítězslavem Květenským, advokátem se sídlem v Praze, Křižíkova 226/16, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1518/2017-38 ze dne 14. ledna 2018, usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 10 To 36/2017-513 ze dne 18. dubna 2017 a rozsudku Okresního soudu v Kolíně č. j. 1 T 46/2016-484 ze dne 22. listopadu 2016, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel byl Okresním soudem v Kolíně shledán vinným zločinem podvodu, jehož se měl dopustit stručně řečeno tím, že se spoluobžalovanou manželkou při jednání o prodeji domu utvrzovali poškozené kupující, že dojde k převedení zástavního práva z prodávaného domu, ačkoliv si byli vědomi z předchozího jednání s bankou, že se slibované vyvázání zástav ve slíbeném termínu nepodaří. Podstatné okolnosti svědčící o neochotě banky měnit výši a zajištění úvěrů poškozeným zatajili a převzali od nich částku 3 550 000 Kč, kterou ihned spotřebovali, čímž poškozeným fakticky znemožnili získat tuto částku zpět v případě odstoupení od smlouvy. Zástavy z domu odstraněny nebyly a poškození jsou tak vystaveni nebezpečí uplatnění zástavního práva bankou. Dále byl stěžovatel shledán vinným i přečinem podvodu, jehož se měl dopustit stručně řečeno tím, že se spoluobžalovanou manželkou požádali poškozené o půjčku ve výši 200 000 Kč na úhradu splátek hypotečních úvěrů zajištěných domem, který poškozeným prodali, ačkoliv si byli vědomi, že půjčené peníze nebudou moci ve sjednaném termínu vrátit.
2. Odvolání stěžovatele krajský soud zamítl s tím, že je z provedených důkazů zřejmé, že se stěžovatel na celém jednání aktivně podílel, byť formálně všechna jednání činila jeho spoluobžalovaná manželka. Poškození se na ujištění stěžovatele a spoluobžalované spolehli; dům by nekoupili při vědomí, že na něm zástavní právo bude váznout i nadále. Škodlivost jednání stěžovatele tak nedává důvod pro uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a ochranu poškozených pouze prostředky civilního práva - poškození nebyli profesionály nedbalými běžné opatrnosti.
3. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl s tím, že ve věci není rozpor mezi provedenými důkazy a z nich získanými skutkovými závěry. Skutková zjištění nedávají prostor pro uplatnění zásady in dubio pro reo. Omyl poškozených spočíval nikoli v tom, že by nevěděli o existenci zástavního práva, ale v ujišťování o výmazu zástavního práva za situace, kdy stěžovatele věděl o neproveditelnosti takového úkonu. Subjektivní stránka pak byla prokázána právě na základě toho, že stěžovatel a spoluobžalovaná věděli o odmítavém postoji banky. Při vědomí svých dluhů a celkové finanční situace si stěžovatel a spoluobžalovaná museli být vědomi toho, že vypůjčené peníze nebudou moci včas vrátit. Jednání odpovídá běžné škodlivosti trestného činu podvodu a s ohledem na probíhající insolvenční řízení není ani předpokládatelné, že by se poškození mohli domoci úhrady dluhů podle jiných právních předpisů.
4. Proti rozhodnutí Nejvyššího, krajského a okresního soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jimi došlo k porušení zákazu zbavení svobody jen pro neschopnost dostát smluvnímu závazku, práva na soudní ochranu, rovnost v řízení a presumpci neviny. Porušení těchto práv stěžovatel spatřoval v tom, že napadená rozhodnutí byla přijata na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, rozporných výpovědí poškozených a odsouzených a nesprávného hodnocení důkazů. Rozpory spočívají mimo jiné v tom, že poškozená uvedla, že jí v den podpisu směnky na 200 000 Kč volal advokát s informací o insolvenci, což s ohledem na plynutí času nemůže být pravda. Poškozený také uvedl, že věc konzultovali s právníkem, poškozená to však popřela. Tím je výrazně snížena věrohodnost jejich výpovědi a okresní soud neměl dostatečně zjištěný skutkový stav pro rozhodnutí. Provedené důkazy pak byly hodnoceny výhradně v neprospěch obžalovaných. Napadená rozhodnutí nerozlišují mezi jeho jednáním a jednáním spoluobžalované manželky. Jednání stěžovatele bylo po celou dobu motivováno snahou o vyřešení nepříznivé finanční situace: soudy opomenuly konkrétní kroky, které svědčí o tom, že stěžovatel na pozitivní výsledek svého jednání spoléhal nanejvýš bez přiměřeného důvodu, s poškozením poškozených však nebyl srozuměn.
5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
6. Podstatou ústavní stížnosti je především polemika s rozsahem dokazování a následným hodnocením provedených důkazů ze strany obecných soudů. Ústavní soud ovšem setrvale uvádí, že není jeho úkolem hodnotit (a přehodnocovat) důkazy provedené obecnými soudy, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. S ohledem na zásadu přímosti dokazování by Ústavní soud ostatně mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu [nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)].
7. V posuzované věci stěžovatel předložil vlastní výklad svého jednání (a jednání manželky) vůči poškozeným a vůči bance, z něhož mělo vyplynout, že šlo nicméně o vážně míněnou složitou operaci spojenou s prodejem nemovitých věci a současnou výstavbou nového domu, na který by bylo převedeno zástavní právo. Potřeba této operace měla svůj původ v neurovnaných rodinných vztazích vůči dcerám, jimž stěžovatel a jeho manželka byli ručiteli hypotečního úvěru. Jednání stěžovatele a jeho manželky bylo možná nemístně optimistické, nesnažili se však poškozené uvést v omyl a nebyli srozuměni s jejich poškozením. Tento postoj stěžovatel hájil již v řízení před obecnými soudy, které jej na základě provedených důkazů ovšem zhodnotily jinak: ne jako dobře míněnou, nepovedenou obchodní operaci, ale jako risk, o jehož možném (s ohledem na negativní postoj banky i očekávatelném) nezdaru stěžovatel (a jeho manželka) věděli a poškozeným to zatajili. To samé platí pro půjčku 200 000 Kč na zaplacení splátek úvěru za situace, kdy stěžovatelé věděli, že jejich finanční situace jim nedovolí ji v dohodnuté době splatit. Takový skutkový závěr není v extrémním rozporu s provedenými důkazy a zjevně není důvod, proč by Ústavní soud měl provedené důkazy sám provést a případně pak hodnotit jinak.
8. K námitce stěžovatele o nedodržení zásad dokazování lze stručně uvést, že rozsah i intenzita nezbytného dokazování před trestními soudy jsou vymezeny v §2 odst. 5 trestního řádu: dokazováním má být zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení (zde soudu). V posuzované věci obecné soudy pro své závěry o vině stěžovatele získaly dostatečný skutkový podklad. Nelze přitom přisvědčit ani tomu, že by provedené důkazy byly hodnoceny výhradně v neprospěch obžalovaných. Skutečnost, že stěžovatel své jednání hodnotí jako souladné s právem a trestní soudy totéž jednání hodnotí jako protiprávní, nesvědčí o jednostranném hodnocení důkazů ve smyslu opomíjení důkazů svědčících ve prospěch stěžovatele. Namítal-li stěžovatel, že není dostatečně rozlišeno jeho vlastní jednání a jednání jeho manželky, pomíjí závěr krajského soudu, podle něhož z výpovědi jak poškozených, tak i obžalovaných plyne, že se na celém jednání aktivně podílel.
9. Dovolával-li se stěžovatel uplatnění zásady in dubio pro reo, není pro to důvod. Stěžovatel žádné konkrétní důvody pro existenci pochybností v ústavní stížnosti nevylíčil: tvrzené rozpory mezi výpovědí obou poškozených zásadním způsobem nezpochybňují skutkový závěr obecných soudů: konzultace poškozených s právníkem nijak nevyvrací, že poškození stěžovateli a jeho manželce uvěřili, že zástavní právo k prodávanému domu je pouze dočasné a dojde k jeho převodu na nové nemovité věci stěžovatele a jeho manželky (sám stěžovatel ostatně cituje poškozeného: "Právník řekl, že by to nemělo být asi dobré řešení. Pan M. pak říkal, že dělal makléře, věřili jsme mu."). Stejně tak výpověď poškozené k podpisu směnky a informacím o úpadku stěžovatele mohou ovlivnit její důvěryhodnost, nezpochybňují však přímo žádnou z rozhodných skutečností, které byly prokazovány řadou dalších důkazů. Obecné soudy tedy žádné pochybnosti o skutkovém ději neměly a pochybnosti samotného stěžovatele pro uplatnění zásady in dubio pro reo významné nejsou [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 154/02 ze dne 11. 11. 2002 (U 37/28 SbNU 447)].
10. K námitce porušení zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 trestního zákoníku lze uvést, že tato aplikační zásada se uplatní zejména v případech trestněprávní kvalifikace určitého jednání, pokud bylo možno dostatečně efektivně situaci řešit pomocí právních norem jiných odvětví než trestního práva, nebo pokud posuzovaný skutek vzhledem ke všem (specifickým) okolnostem případu nedosahuje ani dolní hranice společenské škodlivosti, aby jej bylo možno považovat za trestný čin [srov. nález sp. zn. III. ÚS 934/13 ze dne 20. 2. 2014 (N 21/72 SbNU 253) či nález sp. zn. I. ÚS 3113/13 ze dne 29. 4. 2014 (N 72/73 SbNU 315)]. Jestliže obecné soudy neaplikují zásadu subsidiarity trestní represe, ačkoliv skutkové okolnosti svědčí o tom, že k tomu byly splněny podmínky, je porušen ústavní princip nullum crimen, nulla poena sine lege obsažený v čl. 39 Listiny [obdobně nález sp. zn. III. ÚS 2523/10 ze dne 10. 2. 2011 (N 16/60 SbNU 171)].
11. Obecné soudy v posuzované věci ovšem dostatečně vysvětlily, proč ve věci stěžovatele byla naplněna podmínka společenské škodlivosti jeho jednání v intenzitě typické pro uplatnění trestní represe a zároveň vysvětlily i proč nelze vzniklý protiprávní stav řešit pomocí právních norem jiných odvětví: možnost vrácení zaplacených peněz poškozeným se s ohledem na úpadek stěžovatele a jeho manželky jeví jako iluzorní. Stěžovatel ostatně sám přesvědčivě nevyložil, v čem je takový závěr kvalifikovaně vadný; nepopsal reálný způsob, jakým poškození mohou dosáhnout vrácení zaplacené kupní ceny domu a půjčky.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. června 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu