ECLI:CZ:US:2018:1.US.1586.18.1
sp. zn. I. ÚS 1586/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti D. Š., zastoupeného Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem Praha 1, Újezd 450/40, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2018 č. j. 101 Co 31/2018-222 a Okresního soudu Praha-západ ze dne 22. 9. 2017 č. j. 12 Nc 193/2014-200 ve spojení s opravným usnesením Okresního soudu Praha-západ č. j. 12 Nc 193/2014-210, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 10, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy, čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod, čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Výtky stěžovatele směřují pouze do výroku, kterým byl upraven styk nezletilých dětí, svěřených do výchovy matky, s otcem.
Stěžovatel namítá, že soudy nejednaly v nejlepším zájmu dětí, jejich rozhodnutí nemá oporu v provedeném dokazování a zejména rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné. Krajský soud celkově zúžil jeho styk s dětmi, ačkoli k tomu nebyl naprosto žádný důvod, navíc přistoupil k některým nepožadovaným úpravám, a to navzdory tomu, že byla v některých bodech mezi ním a matkou o styku shoda. Stěžovatel poukazuje na nálezy Ústavního soudu v obdobných věcech sp. zn. IV. ÚS 1921/17, I. ÚS 153/16, IV. ÚS 1921/17, IV. ÚS 1921/17, I. ÚS 153/16, v nichž mimo jiné Ústavní soud pro případy, kdy je dítě svěřeno do péče jednoho z rodičů, zdůraznil nutnost úpravy styku s druhým rodičem v takové míře, aby byl postulát rovné rodičovské péče co nejvíce naplněn.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).
Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku není proti rozhodnutí odvolacího soudu (s určitými výjimkami) přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14). Ústavnímu soudu nenáleží rozhodovat, komu má být dítě svěřeno do péče, jak má být upraven styk rodiče s dítětem ani v řízení o ústavní stížnosti hodnotit soudy provedené důkazy, které vedly k přijetí příslušných právních závěrů. Ústavní soud zkoumá, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a bylo dodrženo právo na spravedlivý (řádný) proces.
Podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy Ústavnímu soudu předkládá argumentaci, kterou uplatnil již v řízení před civilními soudy. Stěžovatel se tak ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů soudů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru.
Ústavní soud posoudil návrh ve výše vymezeném rozsahu, avšak ústavně relevantní pochybení neshledal. Ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy vzaly v úvahu námitky stěžovatele, celou rodinnou situaci, včetně postojů dětí. Odvolací soud objasnil důvody, které jej vedly k částečné změně - úpravě rozhodnutí soudu prvního stupně, potřebou reagovat na chování rodičů. Zejména na neschopnost konstruktivní komunikace, kdy snaha soudu prvního stupně o změnu jejich chování nenalezla odezvu, a proto došlo k úpravě styku. Přihlédl i k přání nezletilé dcery, podloženému doporučením opatrovníka. Soud rovněž poukázal na judikaturu Ústavního soudu vážící se k problematice úpravy styku rodičů s dětmi.
Ústavní soud má za to, že soudy své závěry patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěly ke shora nastíněným závěrům, a které předpisy aplikovaly. Napadená rozhodnutí, nejsou v kolizi se zájmy nezletilých dětí, naopak prioritním hlediskem při rozhodování byl nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
Pokud jde o poukaz stěžovatele na judikaturu, Ústavní soud zdůrazňuje, že k aplikaci příslušných závěrů nelze přistupovat mechanicky či je formálně aplikovat na všechny "na první pohled" obdobné případy. Každá věc má totiž svoji jedinečnou charakteristiku, která může mít vliv na přijetí jiného, odlišného právního závěru, aniž by bylo možno mít jednoznačně za to, že v důsledku této změny dochází k porušení principu právní jistoty a důvěry v právo.
Ústavní soud připomíná, že především civilním soudům přísluší, aby s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15).
Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutí této ústavní stížnosti nijak nepředjímá případné další rozhodnutí civilních soudů o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností, pokud by došlo k podstatné změně poměrů.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu