ECLI:CZ:US:2018:1.US.1707.18.1
sp. zn. I. ÚS 1707/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti L. Ž., zastoupeného JUDr. Lukášem Havlem, advokátem se sídlem Trutnov, Libušinka 180, proti výroku II. 3 a III. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 20 Co 344/2017-254 ze dne 1. 3. 2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 10, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení výroků II. 3 a III. v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterými byl změněn rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 31. 5. 2017 č. j. 12 P 76/2013-220 o zvýšení výživného a o úpravu styku otce s nezletilým synem. Stěžovatel uvádí, že napadá měnící výrok o úpravě styku.
Stěžovatel namítá, že krajský soud nepřípustně zasáhl do ustálených poměrů účastníků s odůvodněním, že dosavadní úprava je složitá. Soud ignoroval dosavadní zhruba 20letý výkon práce otce, který pracuje vždy tak, že je v práci 2 dny a 2 dny má volno a nepřípustně tak zasáhl do ustálených poměrů rodiny. Pominul právo obou rodičů v zásadě stejnou měrou o dítě pečovat a podílet se na jeho výchově, s čímž koresponduje i právo samotného dítěte na péči obou rodičů. Podle stěžovatele není předchozí režim úpravy styku složitý, syn si dokáže ve svých 8 letech spočíst, kdy bude u otce. Není proto v nejlepším zájmu dítěte daný styk zásahem soudu měnit.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).
Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku není proti rozhodnutí odvolacího soudu (s určitými výjimkami) přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu se tak velmi zužuje, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 2468/14). Ústavnímu soudu nenáleží rozhodovat, komu má být dítě svěřeno do péče, jak má být upraven styk rodiče s dítětem ani v řízení o ústavní stížnosti hodnotit soudy provedené důkazy, které vedly k přijetí příslušných právních závěrů. Ústavní soud zkoumá, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a bylo dodrženo právo na spravedlivý (řádný) proces.
Podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy Ústavnímu soudu předkládá argumentaci, kterou uplatnil již v řízení před civilními soudy. Stěžovatel se tak ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů krajského soudu způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru.
Ústavní soud přezkoumal rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak ústavně relevantní pochybení neshledal. Ve věci bylo provedeno adekvátní dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že krajský soud změnil prvostupňové rozhodnutí o úpravě styku z důvodu neurčitosti. Dosavadní úpravu styku vycházející z konkrétního data v roce 2012, od něhož se odvíjela frekvence styku odpočítáváním a střídáním sedmidenních a dvoudenních cyklů, shledal složitou a nepraktickou, a to i s ohledem na možné vymáhaní styku, kdy jeho přesné datum by bylo nutné vypočítávat ze střídání cyklů za dobu několika let (v současné době sedmi). Předpoklad, že otcův pracovní režim se ani o den nezmění, je přitom neudržitelný, neboť do celého cyklu střídání směn vstupují nepředvídatelné události (nemoc, dovolená apod.), jejichž důsledkem je porušení pravidelného a bezvýjimečného střídání dvoudenních směn s dvoudenním volnem a od nich odvozeného režimu styku. Otec by se tak nemohl domáhat styku na dny, kdy má volno, neboť by šlo o jiné dny, než ve kterých má podle rozsudku na styk právo. Matka nezletilého uvedla, že otec ji právě z pracovních důvodů často žádá o změnu termínu styku, a proto je tento režim právě pro časté a nečekané změny nevyhovující.
Uvedenému závěru, podle něhož je nutné úpravu styku konkretizovat, neboť účastníci prakticky nemohou z dosavadní úpravy dovodit správné datum styku, a proto je rozhodnutí své podstatě neurčité, není z ústavního hlediska co vytknout. Ústavní soud má za to, že krajský soud své závěry patřičně odůvodnil, srozumitelně a logicky uvedl, jaké skutečnosti má za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěl ke shora nastíněným závěrům, a které předpisy aplikoval. Napadené rozhodnutí, není v kolizi se zájmy nezletilého syna, naopak prioritním hlediskem při rozhodování byl nejlepší zájem dítěte ve smyslu čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutí této ústavní stížnosti nijak nepředjímá případné další rozhodnutí civilních soudů o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností, pokud by došlo k podstatné změně poměrů.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu