ECLI:CZ:US:2018:1.US.2022.18.1
sp. zn. I. ÚS 2022/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele P. R., t. č. ve Vazební věznici Praha-Pankrác, zastoupeného JUDr. Martinem Kőhlerem, advokátem, se sídlem Vysoká 149/4, Liberec, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 25. května 2018, č. j. 31 To 198/2018-53, a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 16. dubna 2018, č. j. 0 Nt 26012/2018-25, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, a Okresního soudu Liberci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel je na základě usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Národní protidrogové centrály Služby kriminální policie a vyšetřování, č. j. NPC -572-440/TČ-2017-2200PR ze dne 3. 11. 2017, které bylo následně rozšířeno dalším usnesením policie, trestně stíhán pro spáchání pokračujícího zvlášť závažného zločinu nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. b) a c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), dílem dokonaného a dílem spáchaného ve stadiu pokusu.
3. Usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 11. 2017, č. j. 0 Nt 21063/2017-8 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a), b) a c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."). Následně důvod vazby koluzní odpadl. Státní zástupce podal dne 9. 4. 2018 návrh na prodloužení vazby stěžovatele, neboť podle jeho názoru důvody dle §67 písm. a) i c) tr. ř. trvají. Po předvolání a vyrozumění o vazebním zasedání stěžovatel dopisem doručeným soudu dne 13. 4. 2018 požádal, aby se vazební zasedání, které se má konat do tří měsíců od posledního vazebního řízení, konalo bez jeho účasti. Soud proto nařízenou eskortu zrušil. Jako důvod uvedl, že "na 21. 5. 2018 bylo nařízeno odvolací řízení proti rozsudku, jímž mu byl uložen trest 14 let. Za těchto okolností je zbytečné, aby se pokoušel přesvědčovat soud, aby ho propustil z vazby na svobodu." Soud proto postupoval dle §73d odst. 3 písm. a) tr. ř., vazební zasedání odvolal a o dalším trvání vazby stěžovatele rozhodl bez konání vazebního zasedání. Obhájkyně stěžovatele, eskorta i státní zástupce byli dne 16. 4. 2018 o odvolání vazebního zasedání vyrozuměni.
4. Napadeným usnesením ze dne 16. 4. 2018, č. j. 0 Nt 26012/2018-25, Okresní soud v Liberci ponechal stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a) a c) tr. ř.
5. Stížnost stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci usnesením ze dne 25. 5. 2018, č. j. 31 To 198/2018-53, zamítl jako nedůvodnou.
6. Poté byla vazba k návrhu státního zástupce prodloužena, bylo rozhodnuto o pominutí důvodu vazby podle §67 písm. c) tr. ř. a na základě návrhu státního zástupce bylo usnesením ze dne 9. 11. 2015 rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů podle §67 písm. a), c) tr. ř.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje existenci obou vazebních důvodů, které soudy v jeho případě i při rozhodování o ponechání ve vazbě shledaly. K důvodu předstižné vazby uvádí odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. III. ÚS 566/03, z něhož dovozuje, že vedle hrozby vysokého trestu je pro tento vazební důvod nutné argumentovat i dalšími skutečnostmi, pro něž soud spatřuje důvodnou obavu, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat. Stěžovatel poukazuje i na to, že byl v jiném řízení, v němž mu hrozila vyšší trestní sazba orgány činnými v trestním řízení z vazby propuštěn.
8. Stěžovatel bagatelizuje další důvody pro předstižnou vazbu, jako údaj o tom, že přespával v bytech svých partnerek či milenek, nebo o tom, že odcestoval na Ibizu. Uvádí naopak svou představu skutečností, které by bylo možné označit za důvodně nasvědčující. Ty však v jeho případě shledány nebyly.
9. K údaji o tom, že mu byl nepravomocně uložen trest odnětí svobody ve výši 14 let, zdůrazňuje, že se jedná o rozhodnutí nepravomocné.
10. K vazebnímu důvodu uvedenému v §67 písm. c) tr. ř. stěžovatel nesouhlasí s postupem státní zástupkyně, která jeho údaj o tom, že je zaměstnán jako překladatel ve firmě s čistým měsíčním příjmem 15 000 Kč, znevěrohodnila tím, že se obrátila na ČSSZ, která sdělila, že stěžovatel není hlášen u žádného zaměstnavatele a není ani OSVČ. Stěžovatel se domnívá, že měla postupovat tak, že se měla dotazovat předně firmy, která stěžovatele zaměstnávala, neboť stěžovatel mohl ve firmě pracovat na dohodu o provedení práce u níž se ale zdravotní ani sociální pojištění neodvádí.
11. Údaj o tom, že stěžovatel byl již v minulosti 7 x soudně trestán, z toho 3x pro drogovou trestnou činnost, přičemž k těmto odsouzením již nelze přihlížet, neměly soudy právě proto, že k odsouzení přihlížet nelze, vůbec uvádět. Stěžovatel dále uvádí své dojmy týkající se faktu, že v jeho případě probíhá souběžně několik trestních řízení a závěry, které z tohoto faktu orgány činné v trestním řízení zřejmě dovozují.
12. Dále polemizuje s rozsahem důkazního materiálu, který údajně v trestním spisu figuruje, i když jeho vinu neprokazuje. Stěžovatel se domnívá, že jeho obvinění je nepodložené.
13. K vazebnímu zasedání uvádí, že okresní soud nařídil vazební zasedání na den 16. 4. 2018. "Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel vazbu vykonává ve VV Pankrác a k vazebnímu jednání k Okresnímu soudu v Liberci by musel být eskortován, požádal dne 10. 4. 2018, aby se vazební jednání konalo bez jeho přítomnosti. Následně se ovšem dozvěděl, že bude jako svědek předvolán k Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou a dne 12. 4. 2018 (stěžovatel uvádí v bodě II. ústavní stížnosti údaj 12. 4. 2018, a v bodě VIII. ústavní stížnosti údaj 11. 4. 2018) sdělil soudu, že na své účasti na vazebním zasedání trvá, neboť bude stejně eskortován do VV Liberec. Okresní soud ale v mezidobí vazební zasedání odvolal a rozhodl o vazbě stěžovatele bez konání vazebního zasedání." Stěžovatel uvádí, že speciální eskorta, "a to 2 vozy, 10 zakuklenců" stejně byla vypravena, aby jej převezla do vazební věznice v Liberci, aby mohl podat svědeckou výpověď u soudu v Jablonci nad Nisou. Stěžovatel zdůrazňuje, že státní zástupce i soud v Liberci o jeho převozu a přítomnosti v Liberci věděli. Stěžovatel se domnívá, že za těchto okolností spolu s informací o tom, že se vazebního zasedání účastnit chce, měl soud jeho účast u vazebního zasedání zajistit. Stěžovatel údajně nebyl slyšen po dobu 17 týdnů trvání jeho vazby, což je nepřípustné.
14. V dané věci, vzhledem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda podaný výklad a aplikace trestněprávních ustanovení upravujících rozhodování o omezení svobody stěžovatele, jmenovitě rozhodování o ponechání ve vazbě z důvodů podle §67 písm. a) a c) trestního řádu, nezakládá nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména Ústavou, Listinou a Úmluvou, včetně práva na soudní ochranu (spravedlivý proces). Přitom platí, že výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.
15. V této fázi trestního řízení Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přehodnocovat závěry orgánů činných v trestním řízení co do důvodnosti trestního stíhání stěžovatele. Předmětem posouzení Ústavního soudu tedy může být toliko otázka, zda se obecné soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly se základní zákonnou podmínkou trvání vazby, tj. tím, zda dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal obviněný (§67 tr. ř.).
16. K této otázce obecné soudy zkráceně řečeno uvedly, že důkazy dosud shromážděné (zejména odposlechy, protokoly z domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a svědecké výpovědi) rozkrývají drogovou trestnou činnost stěžovatele, který měl s ostatními vyrábět a distribuovat drogu pervitin. Námitky proti důkazní síle jednotlivých důkazů bude mít stěžovatel prostor uplatnit v řízení o vině a trestu (pokud tam trestní stíhání stěžovatel dospěje). Ve vazebním řízení jsou v rozsahu, v jakém je vznáší stěžovatel nepřípadné.
17. Ve způsobu, jakým obecné soudy posuzovaly a odůvodnily důvody dalšího trvání vazby, Ústavní soud neshledal žádné zásadní pochybení. Stěžovateli lze dát za pravdu, že pouhá hrozba vysokým trestem by k odůvodnění útěkové vazby nepostačovala. Vedle ní, však soudy uvedly i skutečnost, že stěžovatel často měnil místa svého pobytu a není tedy vázán k určitému místu, na němž by byl pro orgány činné v trestním řízení dosažitelný. Nestálé místo bydliště je častým důvodem zesilujícím obavu, že se obviněný bude trestnímu stíhání vyhýbat a jeho průběh tak protahovat. Je ostatně jako jeden z příkladů pro takovou obavu uveden přímo v ustanovení §67 písm. a) tr. ř. Stížnostní soud k tomu dodal údaj, že stěžovatel byl v průběhu tohoto vazebního řízení odsouzen nepravomocným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 57 T 3/2013, pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku k trestu odnětí svobod v trvání 14 let.
18. Ústavní soud navíc v řadě svých usnesení vyslovil názor, že nepravomocně uložený nepodmíněný trest, z vnitřní logiky věci v určité výměře, může znamenat konkrétní skutečnost odůvodňující obavu z útěku právě před takovýmto trestem; v každém případě je hrozba útěku nebo skrývání se značně zesílena (usnesení ze dne 18. 2. 2003 sp. zn. II. ÚS 88/01, usnesení ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. II. ÚS 775/02, usnesení ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. II. ÚS 3/03, usnesení ze dne 14. 8. 2008 sp. zn. III. ÚS 1577/08). Podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") se z Úmluvy podává, že zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném odsuzujícím rozsudku, není již považováno za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy ("zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání"), ale jde o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (srov. rozsudek ESLP ze dne 27. 6. 1968 ve věci Wemhoff v. Německo, stížnost č. 2122/64, odst. 9). Z daného vyplývá, že Úmluva považuje zbavení svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Fakticky tak tedy neklade na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, a které reflektuje i výše zmíněná judikatura Ústavního soudu o nepřípustnosti pouhé hrozby vysokého trestu jako dostatečného důvodu vazby.
19. Důvody předstižné vazby byly identifikovány především na základě toho, že se stěžovatel měl drogové trestné činnosti dopouštět po dlouhou dobu a ve značném rozsahu a že byl v minulosti opakovaně odsouzen pro trestnou činnost spojenou s drogami. Ústavní soud nemůže dát za pravdu stěžovateli, že by při úvahách o vazbě soudy nemohly hledět na trestné činy, jichž se stěžovatel dopustil v minulosti a které byly posléze zahlazeny. Při úvahách o důvodnosti předstižné vazby totiž soud musí zvažovat veškeré okolnosti svědčící či nesvědčící pro její uvalení, přičemž mezi důležité aspekty zajisté náleží též předchozí trestná činnost obdobného charakteru. Soud tak může brát v potaz i dříve spáchané trestné činy i přesto, že se na dotčenou osobu hledí, jako by nebyla odsouzena, resp. její trest je zahlazen. Z hlediska hodnocení osoby co do dispozic k trestné činnosti totiž není rozhodné, zda dříve páchaná trestná činnost již je či není zahlazena (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. II. ÚS 2086/14).
20. Stěžovatel dále namítá, že soud postupoval nesprávně, když zpochybnil tvrzení stěžovatele o pravidelném měsíčním příjmu ve výši 15 000 Kč dotazem na ČSSZ, která sdělila, že stěžovatel není u žádného zaměstnavatele evidován, neboť stěžovatel údajně mohl pracovat na dohodu o provedení práce, s níž se zdravotní ani sociální pojištění neplatí. Ústavní soud nemohl přehlédnout, že ani v ústavní stížnosti stěžovatel přímo neuvádí, v rámci jaké pracovněprávního či jiného vztahu měl uváděný pravidelný legální příjem získávat. Jeho úvahy se jeví jako zcela nedůvodné i s odkazem na ustanovení §7a zákona č. 187/2006 Sb., o nemocenském pojištění, ve znění pozdějších předpisů.
21. Institut pravidelného a propadnou lhůtou sankcionovaného rozhodování o trvání vazby byl do trestního řádu zakotven novelou č. 265/2001 Sb. na podporu ustanovení §71 odst. 1 tr. ř., podle kterého orgány činné v trestním řízení jsou povinny průběžně zkoumat, zda důvody vazby ještě trvají nebo se nezměnily a zda nelze použít některé ze subsidiárních opatření, které mohou vazbu nahradit. Novelou trestního řádu č. 459/2011 Sb. byla pravomoc rozhodovat o dalším trvání vazby v přípravném řízení přenesena ze státního zástupce na soud.
22. Podle ustanovení §72 odst. 1 tr. ř. nejpozději každé tři měsíce od právní moci rozhodnutí o vzetí do vazby nebo právní moci jiného rozhodnutí o vazbě je v přípravném řízení soudce povinen rozhodnout na návrh státního zástupce o tom, zda se obviněný i nadále ponechává ve vazbě nebo zda se z vazby propouští. Jinak musí být obviněný neprodleně propuštěn z vazby. Podle ustanovení §72 odst. 2 tr. ř. je třeba návrh státního zástupce na vydání rozhodnutí soudce o dalším trvání vazby podle odstavce 1 doručit soudu nejpozději patnáct dnů před uplynutím lhůty tří měsíců.
23. Ve smyslu §73d odst. 3 věty první tr. ř. se o dalším trvání vazby rozhoduje ve vazebním zasedání, jestliže o to obviněný výslovně požádá, nebo soud a v přípravném řízení soudce považuje osobní slyšení obviněného za potřebné pro účely rozhodnutí o vazbě. Jestliže obviněný o konání vazebního zasedání výslovně požádá, není třeba vazební zasedání konat v případech předpokládaných v ustanovení §73d odst. 3 písm. a) až d) tr. ř.
24. Ústavní soud také zastává názor, že absence slyšení obviněného nutně nemusí vést k porušení ústavně zaručených práv a svobod dané osoby, neboť každý případ je nutno posuzovat individuálně, s ohledem na konkrétní okolnosti, včetně toho, zda byly uvedeny nové, pro rozhodování o vazbě relevantní skutečnosti či zda byla vznesena konkrétní námitka, jejíž prokázání by reálně mohlo opodstatněnost vazby zvrátit, takže by vyvstávala nutnost osobního slyšení stěžovatele (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1812/08 ze dne 30. 10. 2008, N 186/51 SbNU 285).
25. V projednávaném případě lze z odůvodnění napadených rozhodnutí zjistit, že soud prvého stupně nařídil vazební zasedání na den 16. 4. 2018. Na to stěžovatel reagoval přípisem ze dne 10. 4. 2018, doručeným okresnímu soudu dne 13. 4. 2018, jímž stěžovatel výslovně žádal, aby rozhodování o dalším trvání vazby proběhlo bez jeho účasti. To ostatně stěžovatel nijak nezpochybňuje ani v ústavní stížnosti. Proto soudkyně zrušila nařízené vazební zasedání, odvolala eskortu, vyrozuměla státního zástupce i obhájce a rozhodla dne 16. 4. 2018 bez účasti stěžovatele. Podle napadeného usnesení stížnostního soudu bylo okresnímu soudu dne 17. 4. 2018 doručeno nové podání stěžovatele ze dne 12. 4. 2018, ve kterém uvádí, že s ohledem na skutečnost, že byl jako svědek předvolán k Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou, ruší své předchozí vyjádření a trvá na své účasti u vazebního zasedání.
26. Stěžovatel dal tedy jasně a srozumitelně najevo, že se nařízeného vazebního zasedání nechce zúčastnit. Pokud za tohoto stavu soud prvého stupně rozhodl o dalším trvání vazby bez přítomnosti stěžovatele nelze takovému postupu z ústavního hlediska nic vytknout. K tomuto závěru Ústavní soud vedou i další okolnosti posuzované věci. Podle odůvodnění napadených usnesení (kterým Ústavní soud nemá důvod nevěřit, když navíc je stěžovatel žádným relevantním způsobem nezpochybňuje), stěžovatelův následný přípis, v němž svůj názoru změnil, byl soudu doručen pozdě (až den následující po avízovaném i následně uskutečněném termínu rozhodování o vazbě). Na okraj lze i poznamenat, že důvody pro změnu názoru, které stěžovatel naznačuje (zřejmě především proto, že bude beztak eskortován k nedalekému soudu v jiné věci) se jeví jako velmi slabé. Úvahy stěžovatele o tom, že soudkyně měla vědět, že stěžovatel bude beztak k jinému soudu eskortován, z čehož měla (zřejmě) dovodit možnou změnu jeho názoru na účast na vazebním zasedání, jsou zcela mimo jakoukoli právní relevanci a jeví se i jako stěží odůvodnitelné. Stížnostní soud navíc vazební zasedání na základě námitek stěžovatele dne 25. 5. 2018 konal (při něm bylo vydáno napadené usnesení).
27. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu