ECLI:CZ:US:2018:1.US.2116.18.1
sp. zn. I. ÚS 2116/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vladimíra Sládečka, soudce Davida Uhlíře a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti A. V., zastoupené JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem sídlem náměstí Republiky č. 2, Plzeň, proti vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 17. 4. 2018 č. j. 1 KZN 1127/2017-28, sdělení Okresního státního zastupitelství Plzeň-sever ze dne 19. 12. 2017 č. j. ZN 447/2017-97 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Územního odboru Plzeň-venkov, 2. oddělení obecné kriminality, ze dne 28. 7. 2017 č. j. KRPP-32428-203/TČ-2017-031172-S-KAM, za účasti 1) Krajského státního zastupitelství v Plzni, 2) Okresního státního zastupitelství Plzeň-sever a 3) Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, Územního odboru Plzeň-venkov, 2. oddělení obecné kriminality, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 8 odst. 1, čl. 9 a čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 4 odst. 1 a 2 a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhala zrušení shora označeného rozhodnutí, jímž byla podle §159a odst. 1 tr. řádu odložena trestní věc podezření ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. a) tr. zákoníku a zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku, kterých se měla dopustit D. M. G. jednáním popsaným ve výroku usnesení, neboť policejní orgán dospěl po provedeném šetření k závěru, že ve věci nejde o podezření ze zločinu a není na místě věc vyřídit jinak.
Stěžovatelka podala proti usnesení policejního orgánu stížnost, kterou státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň-sever (dále též "OSZ") posoudila jako opožděně podanou a dne 28. 8. 2017 ji z tohoto důvodu zamítla; později po provedeném výkonu dohledu bylo konstatováno, že stížnost byla fakticky podána včas, a proto byl dán dozorové státní zástupkyni pokyn, aby se námitkami uplatněnými ve stížnosti zabývala. Ta tak učinila a stížní námitky posoudila jako nedůvodné (sdělení OSZ ze dne 19. 12. 2017 č. j. ZN 447/2017-97). Na základě podnětu k výkonu dohledu podle §12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství") prověřila postup policejního orgánu i státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni (dále též "KSZ"), která shodně se závěry OSZ konstatovala, že rozsah provedeného dokazování byl dostatečný a že obhajobu podezřelé o účelu poskytnutí peněz poškozené stěžovatelce nelze ve spojení s výpověďmi svědků E. P., V. Č. a P. G. přesvědčivě vyvrátit a i doložené výpisy z bankovních účtů nasvědčují jinému než stěžovatelkou tvrzenému účelu platby; ve vztahu k oznámenému zločinu vydírání rovněž nelze obhajobu podezřelé, že se v místě bydliště poškozené nenacházela, objektivně vyvrátit. Tato zjištění vedla KSZ k závěru o nedůvodnosti uplatněného podnětu (vyrozumění KSZ ze dne 17. 4. 2018 č. j. 1 KZN 1127/2017-28).
II.
Argumentace stěžovatelky
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla porušení práva na účinné vyšetřování a vyjádřila přesvědčení, že orgány činné v trestním řízení se její věcí dostatečně nezabývaly, policejní orgán učinil jen některé úkony, výsledky dalších úkonů řádně nevyhodnotil, OSZ a KSZ její námitky odmítly jako nedůvodné. Podle stěžovatelky orgány činné v trestním řízení nepostupovaly s náležitou péčí tak, aby byl spolehlivě zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Stěžovatelka má za to, že v posuzovaném případě bylo prokázáno důvodné podezření o nezákonném jednání konkrétní osoby, což postačovalo k zahájení trestního stíhání s tím, že konečné posouzení důkazní situace přísluší pouze nezávislému soudu, který na základně zjištěného skutkového stavu rozhodne o vině a případném trestu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas; lhůta k podání ústavní stížnosti počala běžet ode dne 19. 4. 2018, kdy bylo stěžovatelce doručeno vyrozumění KSZ. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání ústavní stížnosti, neboť byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Přípustnost ústavní stížnosti byla posouzena s ohledem na závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015 (N 51/76 SbNU 691), ve kterém Ústavní soud kvalifikoval žádost o výkon dohledu nejbližšího vyššího státního zastupitelství podle §12d odst. 1 zákona o státním zastupitelství jako obecně účinný opravný prostředek pro osobu, která namítá, že došlo k závadnému postupu v šetření, vedoucímu k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byla obětí trestného činu. V citovaném nálezu Ústavní soud rozhodl, že bude považovat za nepřípustné (pro nevyčerpání všech procesních prostředků) ústavní stížnosti, směřující proti rozhodnutím a postupu policejních orgánů a státních zastupitelství, které budou namítat, že vyšetřování bylo nedostatečné, tam, kde nebyla podána předmětná žádost o výkon dohledu. Stěžovatelka tak učinila, i když formálně vzato v petitu svého návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti sdělení OSZ a vyrozumění KSZ (dále jen "rozhodnutí") nenapadla; z posouzení ústavní stížnosti jako celku a zde obsažené argumentace je však zřejmé, že její stížnost směřuje i proti závěrům orgánů dohledu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi dal opakovaně najevo, že pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán a jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele, lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu však nezakládá v ústavní rovině žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. 4. 1999, U 29/14 SbNU 291, usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. 2. 1997, U 5/7SbNU 343, resp. dostupných i v el. podobě na http://nalus.usoud.cz).
Právo na účinné vyšetřování trestné činnosti, jehož se stěžovatelka dovolávala, neobsahuje na ústavně právní úrovni prvek práva na přijetí konkrétních právních závěrů, ale pouze právo na zjištění a vyhodnocení skutkových okolností trestního řízení (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 2042/17 ze dne 17. 4. 2018), jinými slovy vyjádřeno, povinnost vedení efektivního vyšetřování se týká (existence) prostředků, a nikoli výsledku (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3196/12 ze dne 12. 8. 2014, N 152/74 SbNU 301, usnesení sp. zn. I. ÚS 4065/14 ze dne 14. 4. 2015). Ústavnímu soudu tak obecně nepřísluší z podnětu poškozeného přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení, či naopak nezahájení trestního stíhání, ale může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013).
Ústavní soud po seznámení se s napadenými rozhodnutími neshledal, že by policejní orgán či orgány dohledu svým povinnostem nedostály. Policejní orgán, jak vyplývá z odůvodnění jeho usnesení, si vyžádal vysvětlení od stěžovatelky a dalších šesti osob, se souhlasem stěžovatelky provedl odposlech a záznam konkrétního telekomunikačního provozu, vyžádal si výpisy provozu mobilního telefonu užívaného podezřelou D. M. G., odborné vyjádření z oboru kriminalistiky, odvětví chemie, za účelem zkoumání obsahu lahviček předložených stěžovatelkou a informaci o bankovních účtech, na které stěžovatelka odesílala peněžní částky, provedl i finanční šetření k osobě stěžovatelky a podezřelé. Již z uvedeného je zřejmé, že policejní orgán nebyl při prověřování trestního oznámení stěžovatelky pasivní a usiloval o dostatečné objasnění skutkového stavu. Mezi výsledkem prověřování a právním závěrem o odložení věci nelze shledat extrémní rozpor, což potvrdily i orgány dohledu, které posoudily všechny relevantní skutečnosti, přičemž státní zástupkyně KSZ majíc k dispozici nejen obsah všeobecného spisu OSZ, ale i spisový materiál policejního orgánu, dospěla ke stejnému názoru jako policejní orgán, že ve věci nejde o podezření ze zločinu ani přestupku.
Ústavní soud uzavřel, že vyšetřování provedené v posuzované věci orgány činnými v trestním řízení odpovídalo ústavněprávním požadavkům na účinné vyšetřování, a protože neshledal ani žádný jiný důvod ke svému kasačnímu zásahu, ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. září 2018
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu