ECLI:CZ:US:2018:1.US.264.18.1
sp. zn. I. ÚS 264/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Pavla Kupky, zastoupeného Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem Sluneční náměstí 2588/14, Praha, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2017 č. j. 2 Afs 203/2017-39, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I
Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla odmítnuta jeho kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 3. 2017 č. j. 30 Af 31/2016-205. Tvrdí, že uvedeným rozhodnutím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy. K tomu podle stěžovatele mělo dojít v důsledku nepředvídatelného postupu správních orgánů, které stěžovateli exekučním příkazem nařídily daňovou exekuci přikázáním z jeho účtu, a následně i soudů, které tento postup aprobovaly. Stěžovatel tvrdí, že závěry Nejvyššího správního soudu o výjimce z pravidla nepřistupovat k okamžité exekuci celého nedoplatku vzniklého vydáním zajišťovacích příkazů jsou v extrémním rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními. Vydání exekuční příkazu bylo podle něj zcela překvapivé.
Stěžovatel ústavní stížnost doplnil podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 4. 5. 2018, v němž vytýká Nejvyššímu správnímu soudu, že v jeho věci nerespektoval nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2551/16. Tím byl podle stěžovatele porušen čl. 96 odst. 2 Ústavy, když mu bylo upřeno právo na veřejné vyhlášení rozsudku, a tedy na veřejnost procesu. Své dotčení spatřuje v tom, že jako podatel perfektní kasační stížnosti jí mohl kdykoliv doplnit a vzhledem k tomu, že nebyl informován o záměru Nejvyššího správního soudu o věci rozhodnout, bylo pro něj rozhodnutí překvapivým. K překvapivosti soudních rozhodnutí rovněž poukazuje na judikaturu Ústavního soudu. Je názoru, že při vysoké produkci rozhodnutí Nejvyšším správním soudem má mít stěžovatel možnost obohacení argumentace kasační stížnosti.
II
Ústavní soud si k projednání věci vyžádal spis Nejvyššího správního soudu, vedený pod sp. zn. 2 Afs 203/2017, z něhož zjistil, že Finanční úřad pro Plzeňský kraj (dále jen "finanční úřad") vydal vůči stěžovateli exekuční příkaz ze dne 19. 7. 2016 č. j. 1419743/16/2301-80541-401957 podle §178 odst. 1 a 5 písm. b) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "daňový řád") a s použitím zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Daňová exekuce byla nařízena přikázáním pohledávky (dlužné daně v celkové výši 14 580 598 Kč) z účtu poskytovatele platebních služeb. Celkem devět exekučních příkazů (mezi nimi i výše citovaný příkaz, který je předmětem tohoto řízení) bylo vydáno k vymožení daňového nedoplatku na základě 33 zajišťovacích příkazů vydaných finančním úřadem dne 19. 7. 2016, jejichž účinnost a vykonatelnost byla stanovena okamžikem vydání. Dne 24. 8. 2016 byla tato exekuce zčásti zastavena po úhradě části dlužné částky ve výši 2 353 890,47 Kč. Krajský soud v Plzni výše citovaným rozhodnutím zamítl žalobu stěžovatele a Nejvyšší správní soud zamítl jeho kasační stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou.
III
Nejvyšší správní soud ve svém vyjádření ze dne 20. 6. 2018 především uvedl, že při svém rozhodování nemohl respektovat stěžovatelem citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2551/16, jež je pozdějšího data než jeho - ústavní stížností napadený - rozsudek. Nejvyšší správní soud dále uvedl, že při rozhodování o kasační stížnosti bez jednání běžně postupuje podle §49 odst. 12 s. ř. s.; zkrácené znění vyhlásí vyvěšením na úřední desce a následně doručí úplné znění rozsudku účastníkům kasačního řízení. V daném případě byl rozsudek vyhlášen dne 16. 11. 2017 a doručen stěžovateli dne 21. 11. 2017. Vyhlašování rozsudků v jednací síni by podle Nejvyššího správního soudu vedlo k neúměrnému prodlužování řízení ve všech věcech, aniž by bylo možno vysledovat přínos okamžité vědomosti o důvodech rozhodnutí tam, kde nepřichází v úvahu žádný další řádný či mimořádný opravný prostředek. Podle Nejvyššího správního soudu stěžovatel však porušení svých práv spojuje spíše s tím, že nevědomost o tom, že Nejvyšší správní soud rozhodne v určitém dni o jeho kasační stížnosti, mu zamezila v možnosti reagovat rozhojněním jejích důvodů. Stěžovatel měl právo doplňovat kasační stížnost do doby, než o ní bude rozhodnuto, a je nepodstatné, že doplňování kasační stížnosti či jiných vyjádření není rychlosti rozhodování ku prospěchu. V daném případě z ničeho neplyne, jakými důvody by byl býval stěžovatel kasační stížnost v přípustných mezích doplnil. Stěžovatel ani netvrdí, že Nejvyšší správní soud rozhodl tak rychle, že mu k doplnění kasační stížnosti nedal šanci. Kasační stížnost obsahující kasační důvody byla podána dne 31. 5. 2017 a soud o ní rozhodl dne 16. 11. 2017, tj. ve standardní lhůtě, jež je stěžovatelovu zástupci jistě známa. Ostatně stěžovatel dvěma podáními ze dne 2. 6. 2017 (čl. 16-18, 19-20 spisu) kasační stížnost doplňoval a současně žádal o její přednostní projednání. K argumentaci stěžovatele o záplavě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, z níž by bylo možno čerpat při případném doplňování kasační stížnosti, Nejvyšší správní soud podotkl, že reflektuje svou stávající rozhodovací činnost bez upozornění účastníků, jejichž obdobná poučení často ani nepovažuje za nezbytný úkon právní pomoci. Tím, že stěžovatel nebyl výslovně předem upozorněn, kdy hodlá soud o jeho kasační stížnosti rozhodnout, nebyl podle názoru Nejvyššího správního soudu nijak krácen na svých ústavních právech.
IV
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, obsah napadeného rozhodnutí, jakož i vyjádření účastníka řízení a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předně konstatuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží soudům ve věcech civilních, trestních i správních. A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02).
V nyní posuzované věci je zřejmé, že ústavní stížnost představuje především pokračující polemiku se závěry správních soudů ohledně přípustnosti daňové exekuce, vedenou v rovině práva podústavního, a stěžovatel - nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Aniž by se uchýlil k hodnocení "podústavní" správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud za adekvátní se omezit na sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje. Mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde neshledal.
Krajský soud v Plzni ve svém rozsudku dostatečně posoudil jednotlivé žalobní body a srozumitelně vysvětlil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že správní žalobě nelze vyhovět; obdobně se i kasační soud podrobně vypořádal s kasačními námitkami stěžovatele. Skutečnost, že se stěžovatel s jejich hodnocením neztotožňuje, ještě nečiní ústavní stížnost opodstatněnou. Jak krajský, tak i Nejvyšší správní soud na námitky stěžovatele náležitě reagovaly a své závěry patřičně odůvodnily. Jejich konkluze pokládá Ústavní soud za racionální a obhajitelné.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná argumentaci, v níž Nejvyšší správní soud věnoval dostatečnou pozornost vysvětlení institutu daňové exekuce, podmínek jejího uplatnění podle ustanovení §178 odst. 1 daňového řádu, jakož i vztahu k naplnění předpokladů pro vydání zajišťovacích příkazů podle ustanovení §167 odst. 1 daňového řádu ve spojení s ustanovením §103 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Nejvyšší správní soud přitom vycházel ze své ustálené judikatury (srov. rozsudky č. j. 1 Afs 47/2004-74, 2 Afs 239/2015-66 nebo rozsudek rozšířeného senátu č. j. 2 Afs 81/2004-54). V odůvodnění napadeného rozhodnutí se zabýval též otázkou, zda finanční úřad mohl přistoupit k exekuci okamžitě po vydání zajišťovacích příkazů. Došel k závěru, že "jestliže měl správce daně poznatky o předpokládaném vysokém daňovém nedoplatku a současně i o tom, že movitý a nemovitý majetek nebude stačit k jeho úhradě, a bude nutno postihnout i finanční prostředky na účtech, pak je logický rychlý postup, který znemožní jejich převod mimo dispozici správce daně." Takovou argumentaci Ústavní soud akceptuje, neboť zohledňuje intenzitu zásahu do základních práv daňového subjektu, vůči němuž byl exekuční příkaz vydán, jakož i doloženou snahu stěžovatele převést majetek na třetí osoby (mimo dispozici finančního úřadu) a znemožnit tak účel daňové exekuce.
K námitce stěžovatele týkající se překvapivosti postupu správce daně Ústavní soud konstatuje, že správní soudy se nezpronevěřily imperativům formulovaným ve své judikatuře stran přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, na niž stěžovatel odkazuje (srov. sp. zn. I. ÚS 1312/11). Nelze jej považovat za překvapivý, jakož ani za projev svévole či přepjatého formalismu.
K námitce stěžovatele týkající se veřejného vyhlašování napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu Ústavní soud především - shodně s vyjádřením Nejvyššího správního soudu - zdůrazňuje, že tento soud nemohl v souladu s čl. 89 odst. 2 Ústavy respektovat rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2551/16, neboť bylo vydáno 27. 3. 2018, tj. několik měsíců po jeho rozhodnutí. K jeho vyjádření nemá vcelku co dodat. Pro úplnost uvádí, že stěžovatelem citovaný nález na nyní posuzovanou věc nedopadá. Je tomu tak proto, že vychází z posouzení relevantních ustanovení občanského soudního řádu, která upravují požadavek veřejného vyhlášení rozsudků Nejvyššího soudu vydaných v dovolacím řízení. V projednávané věci však jde o řízení o kasační stížnosti, které probíhá podle soudního řádu správního; ten však obsahuje odlišnou úpravu, než kterou se Ústavní soud zabýval v citovaném nálezu. Ústavní požadavek veřejnosti vyhlašování rozsudků Nejvyššího správního soudu naplňuje i praxe jejich umisťování jako celku (včetně kompletního odůvodnění) na webové stránky Nejvyššího správního soudu (dostupné na http://www.nssoud.cz). Takto je ostatně jejich obsah veřejnosti daleko dostupnější, než je tomu v případě (pouhého) ústního veřejného vyhlašování v jednací síni.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2018
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu