ECLI:CZ:US:2018:1.US.3458.17.1
sp. zn. I. ÚS 3458/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Františka Brychty, zastoupeného Mgr. Lenkou Palátovou, advokátkou se sídlem Jana Palacha 954/4, Znojmo, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 31. srpna 2017 č. j. Nao 271/2017-45, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Zeměměřického a katastrálního inspektorátu v Brně, sídlem Moravské náměstí 1/1, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zaručené článkem 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a z přiložených listinných podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se žalobou u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") domáhal zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka. V průběhu řízení o kasační stížnosti proti rozsudku krajského soudu vznesl stěžovatel námitku podjatosti tří soudců Nejvyššího správního soudu, a to JUDr. Zdeňka Kühna, Mgr. Daniely Zemanové a Mgr. Michaely Bejčkové, odůvodněnou jejich rozhodováním v jiné věci stěžovatele, kde podával žalobu proti témuž žalovanému. O stěžovatelově námitce rozhodoval Nejvyšší správní soud v senátě složeném z JUDr. Jaroslava Vlašína, Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Jana Vyklického a napadeným usnesením rozhodl, že jmenovaní soudci nejsou vyloučeni z projednání a rozhodnutí této věci.
3. Dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny procesní předpoklady kladené na takový návrh zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že ústavní stížnost, jinak tyto požadavky splňující, je nepřípustná.
4. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita. Ta se projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští.
5. V projednávaném případě je napadeno negativní rozhodnutí o námitce podjatosti soudců Nejvyššího správního soudu za situace, kdy doposud nebylo ve stěžovatelově věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 10 As 225/2017 meritorně rozhodnuto. Vydáním napadeného usnesení tak řízení v této věci nekončí, a tudíž k nápravě zásahu do práva na soudní ochranu dle čl. 36 Listiny není zásadně příslušný Ústavní soud. Stěžovatel má nadále k dispozici prostředky zakotvené procesními předpisy v rámci řízení o vlastním předmětu sporu. Teprve po jejich vyčerpání, bude-li se stěžovatel nadále domnívat, že jím tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, by se stěžovateli otevřela cesta k zásahu Ústavního soudu. V současné procesní situaci tak nelze napadené usnesení považovat za konečné rozhodnutí ve věci stěžovatele, který má k dispozici další prostředky, jak své právo hájit. Návrh byl proto Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný. Ústavní soud přitom nepřehlédl, že v některých věcech týkajících se rozhodnutí o podjatosti byly v minulosti ústavní stížnosti podrobeny meritornímu či kvazimeritornímu přezkumu; v případech rozhodování proti procesním rozhodnutím Nejvyššího správního soudu se však názor Ústavního soudu ustálil na posuzování těchto stížností jako nepřípustných (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1390/17 ze dne 13. 12. 2017; I. ÚS 2270/17 ze dne 20. 9. 2017; III. ÚS 1993/17 ze dne 19. 9. 2017; II. ÚS 2269/17 ze dne 13. 9. 2017; I. ÚS 2268/17 ze dne 5. 9. 2017; III. ÚS 383/16 ze dne 6. 6. 2017; II. ÚS 403/17 ze dne 13. 4. 2017; II. ÚS 4248/16 ze dne 3. 4. 2017; IV. ÚS 2676/16 ze dne 8. 3. 2017; či III. ÚS 3410/16 ze dne 19. 10. 2016).
6. Z uvedených důvodů postupoval Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost rozhodnutím soudkyně zpravodajky odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2018
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka