ECLI:CZ:US:2018:1.US.3467.18.1
sp. zn. I. ÚS 3467/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj), o ústavní stížnosti stěžovatele M. T., zastoupeného Mgr. Ondřejem Milatou, advokátem, se sídlem Stodolní 1293/3, Ostrava-Moravská Ostrava, proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Ostravě ze dne 17. dubna 2018 sp. zn. 3 ZN 4765/2017 a vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 22. srpna 2018 sp. zn. 1 KZN 3354/2018, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 19. října 2018, stěžovatel podle §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhoval zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Stěžovatel namítal, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to podle čl. 10 odst. 1, 2 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě usnesením ze dne 17. dubna 2018 sp. zn. 3 ZN 4765/2017 zamítla stížnost stěžovatele a P. T. proti usnesení Policie České republiky, Městského ředitelství policie Ostrava, obvodního oddělení Mariánské Hory ze dne 23. února 2018 č. j. KRPT-187998-68/TČ-2017-070711. Uvedeným usnesením policejního orgánu byla odložena trestní věc spočívající v podezření ze spáchání přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 trestního zákoníku, jehož se měli dopustit Š. N. a M. C.
3. Stěžovatel prostřednictvím svého právního zástupce podal ke Krajskému státnímu zastupitelství v Ostravě podání, které bylo vyhodnoceno jako žádost o výkon dohledu ze strany Krajského státního zastupitelství v Ostravě. Krajské státní zastupitelství v Ostravě vyrozuměním ze dne 22. srpna 2018 sp. zn. 1 KZN 3354/2016 stěžovateli a jeho právnímu zástupci sdělilo, že vyhodnocením všech předložených spisových materiálů nebyly zjištěny v postupu dozorové státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ostravě žádné rozpory s jednotlivými ustanoveními trestního řádu, trestního zákoníku, ani jiných zákonných norem a stejně tak nebyl zjištěn postup odporující závazným předpisům státního zastupitelství.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že požadoval ve věci doplnění dokazování a trval na tom, že tvrzené skutečnosti v petici nájemníků domu, ve kterém bydlí, nejsou pravdivé. Jejich sdělení Úřadu městského obvodu M. a H. vedlo k tomu, že s ním tento úřad neprodloužil původní nájemní smlouvu a dokonce byl vyzván k vyklizení bytu. Stěžovatel nepopírá, že vztahy s nájemníky předmětného domu nejsou v žádném případě ideální, nicméně prověřování pravdivosti konkrétních výroků obsažených v petici se orgány činné v trestním řízení podle jeho názoru vyhnuly.
5. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas s odložením věci podle §159a odst. 1 trestního řádu, neboť nebylo prokázáno, že obsah předmětné petice je nepravdivý. Dále stěžovatel uvedl, že se neshoduje s Krajským státním zastupitelstvím v Ostravě v tom, že vrchní inspektor Policie České republiky věc zpracovávající, splnil pokyny, které mu byly uloženy Okresním státním zastupitelstvím v Ostravě.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovatelem, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení namítaných základních práv v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení orgánů veřejné moci však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
9. Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací praxi (srov. např. usnesení ze dne 21. února 2011 sp. zn. IV. ÚS 780/10, ze dne 26. února 1997 sp. zn. II. ÚS 361/96, ze dne 8. dubna 1999 sp. zn. I. ÚS 84/99 a ze dne 13. listopadu 2018 sp. zn. II. ÚS 3465/18) vyložil, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, kdo jej spáchal, jaký trest, popř. jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit (čl. 8 odst. 2 Listiny). Subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, respektive aby určité jednání bylo kvalifikováno jako konkrétní trestný čin, zákonná úprava nestanoví, natož aby byl takový požadavek chráněn na ústavní úrovni. Podle Ústavního soudu způsob prověřování oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, nelze z pohledu ústavněprávního zahrnout pod základní práva garantovaná Listinou. Ústavně zaručené právo jednotlivce na to, aby byla jiná osoba trestně stíhána, tedy neexistuje.
10. Ústavní soud rovněž připomíná, že ve své judikatuře ustáleně zdůrazňuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci [srov. nález ze dne 1. února 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41)], která odráží skutečnost, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy), a jako takový v rámci této soustavy neplní funkci další přezkumné instance. Z toho důvodu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jak vyplývá z výše předestřeného, nyní projednávaná ústavní stížnost postrádá jakýkoliv ústavněprávní rozměr.
11. V posuzované věci si Krajské státní zastupitelství v Ostravě na základě podnětu stěžovatele vyžádalo a podrobně přezkoumalo veškerý spisový materiál a dospělo k závěru, že podnět stěžovatele datovaný dnem 27. července 2018, týkající se trestní věci, vedené u Okresního státního zastupitelství v Ostravě pod sp. zn. 3 ZN 4765/2017, není důvodný.
12. Ústavní soud jakékoliv závady v postupu a závěrech Okresního státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Ostravě neshledal. Lze tedy učinit závěr, že dotčené orgány veřejné moci nezůstaly nečinné, podnětem stěžovatele se přiměřeným způsobem zabývaly a rozhodly o něm v souladu s požadavky kladenými na jejich rozhodování příslušnými ustanoveními právního řádu. Nelze považovat za porušení základních práv stěžovatele, jestliže rozhodnutí těchto orgánů veřejné moci neodpovídají jeho názoru.
13. Jak plyne z výše uvedeného, stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky, které ve věci již dříve uplatňoval. Ve věci rozhodující orgány činné v trestním řízení se s vznesenými námitkami stěžovatele řádně vypořádaly. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná, ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, obsažených v judikatuře Ústavního soudu (jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah), zde zjistitelné nejsou.
14. Ústavní soud z uvedených důvodů proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu