ECLI:CZ:US:2018:1.US.3669.17.1
sp. zn. I. ÚS 3669/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Adama B. (jedná se o pseudonym), právně zastoupeného Mgr. Markétou Tylečkovou, advokátkou se sídlem Svornosti 86/2, Havířov - Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2017, č. j. 4 Tdo 916/2017-48, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 2017, č. j. 7 To 366/2016-535, a rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově ze dne 2. 11. 2016, č. j. 104 T 90/2016-480, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 25. 11. 2017 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatel byl ústavní stížností napadeným rozsudkem okresního soudu uznán vinným ze zločinu týrání svěřené osoby podle ust. §198 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. z., zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle ustanovení §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. z. a zločinu vydírání podle ustanovení §175 odst. 1, odst. 2 písm. e) tr. z. Za uvedené jednání mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v délce trvání tří let, jehož výkon mu byl podmínečně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let a šesti měsíců za současného stanovení dohledu. K odvolání stěžovatele byl ústavní stížností napadeným rozsudkem krajského soudu rozsudek soudu prvního stupně zrušen v celém rozsahu a nově byl uznán vinným ze spáchání zločinu týrání svěřené osoby podle ust. §198 odst. 1 a 2 písm. d) tr. z., zločinu týrání svěřené osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1 a 2 písm. d) tr. zákoníku a zločinu vydírání podle ustanovení §175 odst. 1 a 2 písm. e) tr. z. Za uvedené jednání mu byl uložen stejný trest, jako v řízení před soudem prvního stupně. Stěžovatelem podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
Stěžovatel se měl deliktního jednání dopustit v letech 2008-2012, kdy bydlel společně se svou bývalou manželkou Janou B. a společnými dětmi Pavlem B., Evou B. a Jitkou B. (jedná se o pseudonymy). Stěžovatel se měl většinou pod vlivem alkoholických nápojů dopouštět na své bývalé manželce a nezletilém synovi Pavlovi fyzického a psychického násilí, a to způsobem blíže popsaným ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu.
Stěžovatel má za to, že obecné soudy za účelem zjištění skutkového stavu věci upřednostnily závěry znaleckých posudků, ze kterých vyplývalo, že u jeho syna a bývalé manželky došlo k rozvoji syndromu týrané osoby. Vedle uvedených znaleckých závěrů existovaly další důkazy, které vylučují, že by se stěžovatel měl dopouštět jednání, jež je mu kladeno k tíži. Stěžejní znalecké posudky byly vypracovány zřejmě za použití jediné metody, a to pohovoru s vyšetřovanou osobou, tj. bez užití dalších testových metod. Stěžovatel rovněž poukázal na rozpor mezi závěrem znalce psychologa, který podal posudek v trestním řízení, a znalcem psychologa, který v době "bližší" spáchání skutku podával posudek k týmž osobám v jiném řízení.
Stěžovatel poukázal především na to, že v souvislosti s řízením o úpravě jeho styku s nezletilou Jitkou byl vypracován znalecký posudek jak k jeho osobě, tak i k osobě jeho bývalé manželky. Z posudku přitom nevyplývá, že by znalkyně u bývalé manželky konstatovala psychickou zátěž, jež měla vyplynout o rok později ze znaleckého posudku zpracovaného pro účely trestního řízení. Podle něj je poškozená osobou od rané dospělosti nezralou, dlouhodobě izolovanou při péči o tři děti s minimální tendencí odeznívání, závislou na obžalovaném materiálně až do doby nástupu do práce, s osobností silně neurotickou. Ze znaleckého posudku zpracovaného pro potřeby opatrovnického řízení vyplynulo, že je poškozená osobou extrovertovanou, aktivní, vytrvalou a cílevědomou. Tento nesoulad mezi znalci zůstal podle stěžovatele obecnými soudy nevysvětlen. Stěžovatel rovněž zpochybnil metody, s jejichž pomocí byl znalecký posudek pro účely trestního řízení vypracován.
V ústavní stížnosti stěžovatel přiznává, že se dopustil určitého fyzického trestání vůči nezletilému Pavlovi, nicméně toto nepovažuje za natolik intenzivní, aby byla naplněna skutková podstat shora uvedených trestných činů. Dále stěžovatel zpochybnil některé skutkové závěry obecných soudů, týkající se četnosti, intenzity a průběhu jemu k tíži kladenému deliktnímu jednání.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud musí nejprve připomenout, že není další instancí v soustavě trestních soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů je záležitostí obecných soudů. Jejich úloha spočívá v tom, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu, a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu připadá v úvahu toliko při zjištění nejzávažnějších pochybení, představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak, pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu shora uvedených trestných činů, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).
Stěžovateli lze dát za pravdu v tom smyslu, že se obecné soudy nevypořádaly s rozporem mezi znaleckým posudkem zpracovaným pro účely trestního řízení a pro účely řízení o úpravě styku. Nicméně nelze přehlížet, že oba znalecké posudky byly zpracovány pro jiný typ soudního řízení a tudíž i osobnost zkoumané osoby byla nahlížena z jiného úhlu pohledu. Navíc, předložený znalecký posudek byl jen jedním z důkazů, který zcela zapadal do výpovědí osob sdílejících v rozhodném období společnou domácnost. Závěry obecných soudů se tak jeví zcela logickými. Obecné soudy opřely svá rozhodnutí o soubor důkazů, tvořících ucelený řetězec, jež v odůvodnění podrobně vyhodnotily a které umožňují učinit spolehlivý závěr o vině stěžovatele. Ústavní soud proto nedospěl k závěru, že by trestním řízením došlo k takovému pochybení, jež by mělo vliv na řádné odůvodnění rozhodnutí, jejich přezkoumatelnost a přesvědčivost, a že by jím došlo k zásahu do základních lidských práv a svobod stěžovatele, zaručených Listinou (obdobně k tomu též dosud nepublikované usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 335/02). Napadá-li stěžovatel metodologii užitou při zpracování rozhodného znaleckého posudku, lze jej zcela odkázat na napadený rozsudek odvolacího soudu.
Závěrem je třeba uvést, že pokud se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově ze dne 2. 11. 2016, č. j. 104 T 90/2016-480, tento rozsudek již právně neexistuje, neboť byl formálně právně zrušen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 2017, č. j. 7 To 366/2016-535. Ve vztahu ke shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně odmítá Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení pro svoji nepříslušnost k projednání takového návrhu (§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu). Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2017, č. j. 4 Tdo 916/2017-48, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 2017, č. j. 7 To 366/2016-535, se ústavní stížnost odmítá pro zjevnou neopodstatněnost (§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu