ECLI:CZ:US:2018:1.US.3734.17.1
sp. zn. I. ÚS 3734/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky, obchodní společnosti MARSERVIS, s.r.o., se sídlem Chodov, Vančurova 341, zastoupené JUDr. Michalem Zsemlerem, advokátem se sídlem Plzeň, Kardinála Berana 967/8, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 10. 2017, č. j. 25 Co 161/2017-303, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 11. 2017, jež splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh a zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
3. Stěžovatelka se svou žalobou směřující proti žalovaným 1) městu Chodov a 2) Sokolovské uhelné, právní nástupce, a.s., domáhala určení neplatnosti Smlouvy o nájmu rozvodných tepelných zařízení uzavřené mezi žalovanými dne 15. 8. 2011. Toto řízení, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 22 C 86/2011, bylo usnesením tohoto soudu ze dne 5. 3. 2015 přerušeno do skončení řízení vedeného u téhož soudu prvního stupně pod sp. zn. 16 C 408/2010, jež se týkalo určení vlastnického práva a v němž jako žalobce vystupovala stěžovatelka a jako žalovaný pak 1) žalovaný. Usnesením Okresního soudu v Sokolově ze dne 17. 6. 2016, č. j. 22 C 86/2011-208, bylo soudem rozhodnuto o pokračování v řízení, neboť řízení vedené pod sp. zn. 16 C 408/2010 již bylo pravomocně ukončeno, kdy skončilo neúspěchem stěžovatelky. Stěžovatelka následně vzala svůj návrh na zahájení řízení vedeného u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 22 C 86/2011 zpět. Uvedla přitom, že 1) žalovaný postupoval při uzavírání předmětné nájemní smlouvy ze dne 15. 8. 2011 v rozporu se zákonem č. 139/2006 Sb., o koncesních smlouvách a koncesním řízení (koncesní zákon), ve znění pozdějších předpisů, o čemž bylo v mezidobí pravomocně rozhodnuto příslušným správním orgánem. Předmětná smlouva navíc nenabyla účinnosti, neboť tato byla vázána na zisk licence k provozování rozvodných tepelných zařízení 2) žalovaným, kterou však tento nezískal. Stěžovatelka konečně poukázala též na to, že předmětná smlouva byla uzavřena na dobu do 31. 12. 2016 s možností jejího prodloužení, k němuž však nedošlo. Protože uplynula doba, na níž byla sjednána nájemní smlouva, vyslovení jejíž neplatnosti se stěžovatelka svou žalobou domáhala, vzala stěžovatelka svou žalobu zpět.
4. Usnesením Okresního soudu v Sokolově ze dne 3. 3. 2017, č. j. 22 C 86/2011-280, bylo řízení zastaveno (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o povinnosti stěžovatelky zaplatit 1) žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 23.868,- Kč (výrok II.) a 2) žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 10.423,67 Kč (výrok III.). Ve vztahu k nákladovým výrokům poukázal soud prvního stupně na ustanovení §146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), dle něhož platí, že jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen nahradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný. Soud prvního stupně se proto zabýval otázkou, který z účastníků je procesně odpovědný za výsledek řízení, přičemž dospěl k závěru, že tímto účastníkem je stěžovatelka, neboť důvodem pro zpětvzetí jejího žalobního návrhu nebylo chování žalovaných, ale bylo jím pouze rozhodnutí stěžovatelky v řízení nepokračovat. Jde-li pak o vyčíslení výše náhrady nákladů řízení, postupoval soud prvního stupně podle ustanovení §9 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"), dle něhož se za tarifní hodnotu ve věcech, v nichž předmětem řízení je plnění penězi neocenitelné, považuje částka 35.000,- Kč. S přihlédnutím k tomuto ustanovení pak soud prvního stupně rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, jak uvedeno shora.
5. Výroky II. a III. usnesení soudu prvního stupně stěžovatelka napadla odvoláním, v němž uvedla, že nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že důvodem zpětvzetí žaloby nebylo chování žalovaných. Zdůraznila, že důvodem zpětvzetí žaloby byla skutečnost, že sjednaná doba nájmu již uplynula, přičemž žalovanými nebyla prodloužena, 2) žalovaný navíc ani nezískal licenci k provozování rozvodného tepelného zařízení, tudíž smlouva vůbec nenabyla účinnosti.
6. Proti výroku III. usnesení soudu prvního stupně podal včasné odvolání též 2) žalovaný, který brojil proti názoru soudu prvního stupně, že předmět daného řízení je plnění penězi neocenitelné a je tedy na místě vyčíslit tarifní hodnotu sporu podle §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, přičemž vyslovil přesvědčení, že je-li předmětem sporu určení neplatnosti nájemní smlouvy, je zpravidla předmětem řízení plnění penězi ocenitelné. Tarifní hodnota sporu proto dle jeho názoru měla být soudem určena v souladu s §8 odst. 2 advokátního tarifu a s přihlédnutím ke sjednané výši nájemného na částku 25.000.000,- Kč.
7. O odvolání stěžovatelky a 2) žalovaného bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 10. 2017, č. j. 25 Co 161/2017-303, jímž odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně v jeho výroku II. potvrdil a ve výroku III. změnil tak, že stěžovatelce uložil povinnost zaplatit 2) žalovanému náhradu nákladů řízení ve výši 198.457,66 Kč. Odvolací soud uložil stěžovatelce též povinnost nahradit 2) žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 2.226,40 Kč. Zdůraznil přitom, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení je soud v případě, kdy je řízení zastaveno z důvodu zpětvzetí návrhu, povinen přihlédnout k tomu, zda důvodem pro zastavení řízení nebylo chování žalovaných ve vztahu k požadavkům stěžovatelky. Dle názoru odvolacího soudu jde tedy o to, zda se stěžovatelka domohla uplatněného nároku či nikoliv, přičemž není významné, zda žalovaný uspokojil žalobce, ačkoli k tomu neměl právní povinnost, či zda např. uplynula doba účinnosti nájemní smlouvy, určení jejíž neplatnosti se stěžovatelka svou žalobou domáhala. Pokud stěžovatelka vzala svou žalobu zpět s odkazem na znění předmětné nájemní smlouvy, v níž byla sjednána pětiletá doba nájmu, a odůvodněním, že tato doba již uplynula, je toto dle názoru odvolacího soudu zcela bez významu ve vztahu ke zkoumání procesního zavinění. Soud prvního stupně proto dle názoru odvolacího soudu správně rozhodl o povinnosti stěžovatelky k náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se však neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že předmětem sporu bylo plnění penězi neocenitelné. V této souvislosti se odvolací soud naopak přiklonil k názoru 2) žalovaného, že předmětem řízení bylo určení platnosti závazku, jehož hodnota byla vyjádřena v penězích (bylo sjednáno roční nájemné ve výši 5.000.000,- Kč na dobu pěti let), tudíž bylo namístě, aby soud stanovil výši tarifní hodnoty sporu jako pětinásobek sjednaného ročního nájemného. Odvolací soud proto rozhodnutí soudu prvního stupně změnil a uložil stěžovatelce povinnost k náhradě nákladů řízení ve vztahu ke 2) žalovanému ve výši 198.457,66 Kč (namísto ve výši 10.423,67 Kč, jak nesprávně určil soud prvního stupně).
III.
8. Rozhodnutí odvolacího soudu stěžovatelka napadla ústavní stížností. V ní namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu je nesprávné a překvapivé, neboť odvolací soud přistoupil k posuzování důvodu skončení sporu ryze formalisticky a v rozporu s hmotným i procesním právem, přičemž zopakovala, že pokud uplynutím doby účinnosti předmětné smlouvy odpadl naléhavý právní zájem na určení existence práva podle §80 občanského soudního řádu a navíc bylo v mezidobí od podání žaloby meritorně rozhodnuto jiným příslušným orgánem (Úřad pro ochranu hospodářské soutěže), neměla stěžovatelka jinou možnost ani právní důvod v soudním sporu pokračovat.
IV.
9. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jejích příloh dospěl k závěru, že tato představuje návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Ústavní soud považuje ve vztahu k nyní posuzované ústavní stížnosti za nutné předně uvést, že její podstatou je toliko nesouhlas stěžovatelky s rozhodnutím obecných soudů o otázce náhrady nákladů řízení. Ústavní soud přitom ve své konstantní judikatuře opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (v podrobnostech viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, sp. zn. II. ÚS 130/98, sp. zn. I. ÚS 30/02, sp. zn. IV. ÚS 303/02, sp. zn. III. ÚS 255/05, sp. zn. I. ÚS 457/05, sp. zn. III. ÚS 4612/12 a další, dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud je sice oprávněn podrobit přezkumu i nákladový výrok, avšak pouze z toho pohledu, zda není v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska intenzity zásahu do základního práva nepředstavuje závažný exces.
11. Takovou excesivní povahu nákladových výroků však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal. Podle ustanovení §146 odst. 2 občanského soudního řádu platí, že jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení). Jak v této souvislosti uvádí judikatura Nejvyššího soudu, "[k] tomu, aby se při zpětvzetí žaloby nejednalo o procesní zavinění žalobce na zastavení řízení, musí být splněny zároveň obě podmínky, a to že žaloba byla podána důvodně a že ke zpětvzetí došlo pro chování žalovaného - jen tehdy, jsou-li zároveň splněny obě tyto podmínky, má žalobce právo, aby mu žalovaný nahradil náklady, které účelně vynaložil na uplatňování svého práva" (z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2015, sp. zn. 29 Cdo 170/2015). Jak je zřejmé z ústavní stížností napadeného rozhodnutí, odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) neshledal, že by v nyní posuzovaném případě došlo ke kumulativnímu splnění obou těchto podmínek, neboť skutečnost, že v mezidobí od podání žaloby do jejího zpětvzetí došlo k uplynutí doby účinnosti smlouvy, vyslovení jejíž neplatnosti se stěžovatelka domáhala, nelze považovat za skutečnost mající svůj původ v chování žalovaných. Takový závěr přitom Ústavní soud shledává logickým a ústavně konformním. V této souvislosti Ústavní soud považuje za vhodné připomenout též argumentaci odvolacího soudu, který uvedl, že je to žalobce, koho je v civilním soudním řízení třeba považovat za "pána sporu", neboť výhradně na něm záleží, zda bude soudní řízení zahájeno či nikoliv. Stěžovatelka je podnikatelkou a měla proto zvážit rizika, která jsou spojena s tím, že podává žalobu, tj. že může nastat situace, kdy již nebude chtít ve sporu pokračovat. Stěžovatelka přitom dle tvrzení odvolacího soudu podala mnoho žalob týkajících se nájmu rozvodných tepelných zařízení, resp. dalšího majetku 1) žalovaného, přičemž řízení byla často vzájemně provázána, a proto též často přerušována podle §109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu. Tak tomu bylo i v nyní posuzovaném případě. Tím dle odvolacího soudu docházelo k prodlužování řízení a tedy i k tomu, že v nyní souzené věci nebylo soudem rozhodnuto dříve, než došlo ke skončení účinnosti předmětné nájemní smlouvy. S přihlédnutím k právě uvedenému má pak Ústavní soud za to, že důvodem pro zpětvzetí návrhu nebylo chování žalovaných, ale bylo jím naopak chování samotné stěžovatelky, která svými četnými žalobními podáními zapříčinila, že ve věci nebylo rozhodnuto v době, kdy ještě stěžovatelka měla důvod v soudním sporu pokračovat. Ústavní soud proto v této souvislosti nemá, co by odvolacímu soudu (jakož i soudu prvního stupně), vytkl.
12. Jde-li o námitku stěžovatelky, jíž tato zpochybňuje věcnou správnost závěru odvolacího soudu, dle něhož je při stanovení tarifní hodnoty předmětného sporu třeba vycházet z výše nájemného sjednaného ve smlouvě, jejíž platnost stěžovatelka svou žalobou napadla, ani tuto neshledal Ústavní soud důvodnou. Závěr odvolacího soudu o nutnosti stanovit tarifní hodnotu předmětného sporu dle §8 odst. 2 advokátního tarifu byl odvolacím soudem řádně a srozumitelně odůvodněn a stěžovatelkou nebylo z hlediska ústavní konformity tohoto závěru namítnuto ničeho.
13. Ústavní soud nemohl konečně přisvědčit ani námitce stran překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu, neboť o nepředvídatelné rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soudu [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014 (N 110/73 SbNU 739)] se jedná tehdy, pokud soud rozhodne způsobem, který účastníci řízení nemohli s ohledem na dosavadní průběh řízení očekávat, v důsledku čehož neměli ani možnost se k názoru soudu vyjádřit a tento názor tím zvrátit. O takovém rozhodnutí však v nyní posuzovaném případě zjevně hovořit nelze, neboť, jak je patrné z napadeného rozhodnutí, stěžovatelka měla možnost vyjádřit se jak k otázce procesního zavinění zastavení řízení, když tak učinila v rámci svého odvolání, tak i k otázce určení tarifní hodnoty sporu, kdy tak učinila ve svém vyjádření k odvolání 2) žalovaného. Ústavně zaručené právo stěžovatelky na předvídatelné soudní rozhodnutí tedy rozhodnutím odvolacího soudu nikterak dotčeno nebylo.
V.
14. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2018
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu