ECLI:CZ:US:2018:1.US.376.18.1
sp. zn. I. ÚS 376/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ž. M., zastoupené Mgr. Milanem Vraspírem, advokátem se sídlem v Praze, Jugoslávská 620/29, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 432/2017-62 ze dne 6. září 2017 a rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 5 To 55/2016 ze dne 24. března 2016, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka byla Obvodním soudem pro Prahu 2 (ve spojení s rozsudkem odvolacího Městského soudu v Praze), shledána vinnou pomocí k trestnému činu pojistného podvodu, pro který jí byl uložen trest odnětí svobody v délce 1 roku s podmíněným odkladem na 2 roky. Tohoto trestného činu se měla stručně řečeno dopustit tím, že po vzájemné dohodě se spoluobžalovaným nahlásili dopravní nehodu a na základě toho uplatnili nároky na pojistné plnění, ačkoliv si byli vědomi toho, že k nehodě došlo nekorespondujícím způsobem. Toho se dopustili s úmyslem neoprávněně získat pojistné plnění na základě hrubě zkreslených údajů, k čemuž také došlo, čímž pojišťovně způsobili škodu ve výši 445 070 Kč. K tomuto závěru obvodní soud dospěl na základě zjištění získaných ze znaleckého dokazování k průběhu dopravních nehod (k nimž nemohlo dojít tak, jak bylo jejich účastníky popsáno) a zjištění o personálním a věcném propojení účastníků dopravních nehod.
2. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatelky odmítl jako zjevně neopodstatněné s tím, že ve věci není extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěnými z nich získanými. Ve věci ani nedošlo k namítaným procesním vadám, neboť veřejné zasedání před odvolacím soudem mohlo proběhnout bez účasti stěžovatelky (nedostavila se) a jejího obhájce (šlo pouze o vyhlášení rozhodnutí, omluvil se na poslední chvíli a nenechal se zastoupit substitutem). Nedošlo tak k porušení jejího práva na obhajobu.
3. Proti rozhodnutí Nejvyššího a městského soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jím došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu, práva na obhajobu, rovnost zbraní a presumpce neviny. Tato porušení stěžovatelka spatřovala v tom, že nebyla odsouzena za své jednání prokázané před soudem, ale za jednání skutečného viníka nehody a organizátora pojistných podvodů. Stěžovatelka se sice účastnila dopravní nehody, nemohla ji ale nijak ovlivnit. U pojišťovny pak uplatnila pouze částku zjištěnou odborným likvidátorem, jde tedy o popis objektivního stavu. Zjištěné skutkové okolnosti netvoří ucelený soubor usvědčujících důkazů. Závěr o zavinění stěžovatelky je nepřezkoumatelný, opřený o nekonkrétní či nesprávná zjištění. Stěžovatelka se účastnila pouze jedné nehody, ne nehod dalších, a bylo prokázáno zneužití jejího vozidla a údajů k trestnímu jednání dalších obžalovaných. Krátkodobý partnerský vztah k jednomu z hlavních organizátorů není důkazem o ničem. Městský soud postupoval jen formálně, neplnil v odvolacím řízení svou úlohu. Dále stěžovatelce upřel možnost hájit se prostřednictvím zvoleného obhájce a předložit v odvolacím řízení významné důkazy. Stěžovatelka trvala na účasti obhájce v odvolacím řízení (z důvodu snahy o zvrácení nepříznivého stavu) a její obhájce se včas omluvil s určením dalších možných termínů.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a rozhodnutími obecných soudů ve věci stěžovatelky; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. Ústavní soud setrvale uvádí, že není jeho úkolem hodnotit (a přehodnocovat) důkazy provedené obecnými soudy, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. S ohledem na zásadu přímosti dokazování by Ústavní soud ostatně mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu [nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)].
6. V projednávané věci stěžovatelka sice vady dokazování namítala, avšak značně nekonkrétně: spokojila se s tvrzením, že závěry obecných soudů jsou neurčité a nekonkrétní. Tomu nelze přisvědčit: obvodní soud obsáhle a srozumitelně vysvětlil, jak dospěl k závěru o tom, že nehody nemohly proběhnout tak, jak byly popsány. Vůči tomu se stěžovatelka nevymezila. Stejně tak se nevymezila vůči závěru (který se vztahuje i k jejímu vozu), že na zúčastněných automobilech byla již před nehodou poškození, jejichž oprava byla v rámci pojistného plnění účtována. Oproti tomu stěžovatelka opakovaně zdůraznila, že pojišťovně nahlásila pouze objektivně zjištěný stav poškození vozu a že jí nebyla dána možnost prokázat, jakou cenu její vůz ve skutečnosti měl.
7. Tím se však stěžovatelka zčásti míjí s rozhodovacími důvody napadených rozhodnutí: podstata její činnosti, tak jak je vyjádřena ve výroku odsuzujících rozsudků měla spočívat v tom, že po vzájemné dohodě nahlásila pojistnou událost - dopravní nehodu - ač věděla, že ke střetu došlo jiný způsobem. Nezpochybňuje-li tento závěr (zjištěný na základě rozsáhlého znaleckého zkoumání), nemůže ani účinně zpochybnit ústavnost závěru obecných soudů, podle nichž ke škodě cizího majetku poskytla jinému pomoc ke spáchání trestného činu tím, že uvedla hrubě zkreslené údaje při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy.
8. Zásadní pro věc je pak zejména subjektivní stránka trestného činu, neboť stěžovatelka tvrdí, že o pojistném podvodu nevěděla. Zde však soudy nevycházely z rozdílu hodnot automobilů, ale zejména z množství osobních vazeb mezi účastníky nehod a dalšími osobami a vazeb spočívajících v opakovaném výskytu týž automobilů. Tyto závěry stěžovatelka zpochybnila pouze tvrzením, že jsou nekonkrétní. V její věci však bylo zjištěno, že ona sama má vazby na některé další zúčastněné osoby, byla nabourána řidičem, který má takové vazby. Jeho automobil byl bourán opakovaně a nebyl řádně opraven (byť řádné opravy byly vyúčtovány), takže při pozdějších nehodách docházelo k jeho většímu poškození. Takový závěr neurčitý není, stěžovatelka jej tedy mohla zpochybnit konkrétním způsobem.
9. Lze tak odkázat na rozsudek městského soudu, podle něhož do volného soudcovského hodnocení důkazů spadá i hodnocení skutkových okolností spočívajících v řadě izolovaných "náhod", které však jsou věcně a personálně propojeny takovým způsobem, že v běžném světě nepřichází do úvahy ocitnutí se "ve špatný čas na špatném místě". Výsledný skutkový závěr, že o nehody nešlo, není v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Výsledný závěr o vědomosti stěžovatelky o zapojení do podvodného plánu pak není ústavně nepřijatelný.
10. Namítala-li stěžovatelka vady řízení, lze odkázat na napadená rozhodnutí: nešlo o věc nutné obhajoby a stěžovatelka tedy nemusela být přítomna. Omluvu jejího obhájce pak soud neuznal z racionálních důvodů (vedení řízení přitom náleží městskému soudu, ne Ústavnímu soudu). Jaký vliv tato vada měla mít na správnost rozhodnutí, není zřejmé - již výše Ústavní soud uvedl, že hodnota vozu stěžovatelky sama o sobě není rozhodující skutečností a skutkové závěry jsou založeny na jiných zjištěních. Stěžovatelka pak ani nevysvětlila, proč chtěný důkaz - fakturu o koupi automobilu - nepředložila již v řízení před obvodním soudem. Za takového stavu nedošlo k porušení práva stěžovatelky na obhajobu.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu