ECLI:CZ:US:2018:1.US.3974.17.1
sp. zn. I. ÚS 3974/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti V. S., zastoupeného Mgr. Romanem Bělohlavým, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 1461/66, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 758/2017-24 ze dne 20. září 2017, usnesení Krajského soudu v Plzni č. j. 6 To 407/2016-810 ze dne 18. ledna 2017 a rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech č. j. 6 T 220/2013-766 ze dne 29. srpna 2016, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Karlových Varech jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel byl v řízení před Okresním soudem v Karlových Varech shledán vinným přečinem nedovoleného ozbrojování, jehož se měl dopustit stručně řečeno tím, že v pracovně ve skříni měl vědomě umístěny blíže určené zbraně a střelivo, přestože nedisponoval potřebným povolením. Za tento přečin soud stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání tří měsíců s podmíněným odkladem na jeden rok. Soud vzal za prokázané, že u stěžovatele byly v průběhu domovní prohlídky nalezeny zbraně a střelivo, o nichž s ohledem na jejich umístění v pracovně v bezprostřední blízkosti jiných, legálně držených zbraní, musel vědět. Na tyto zbraně a střelivo stěžovatel neměl povolení, a s ohledem na jejich dodatečné úpravy (zkrácení hlavně, zvětšení průměru hlavně, připevnění tlumiče hluku výstřelu a laserového zaměřovače) je nemohl získat ani dodatečně. Soud neuvěřil verzi stěžovatele, že o zbraních nevěděl a že mu je do skříně musela umístit neznámá osoba, například v průběhu nedávné velké oslavy.
2. Krajský soud následné odvolání stěžovatele zamítl s tím, že se s rozhodnutím okresního soudu v podstatných otázkách ztotožnil. Obhajobu stěžovatele považoval taktéž za spekulativní, založenou na pouhých domněnkách. Nebyl zjištěn žádný motiv, pro který by zbraně měla do skříně stěžovatele umístit jiná osoba, nadto by bylo obtížné, aby následně zařídila domovní prohlídku.
3. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako zjevně neopodstatněné. Neshledal zásadní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu. Ztotožnil se s tím, že obhajoba stěžovatele byla spekulativní a že není zřejmé, jak a proč by jiná osoba umístila zbraně u stěžovatele, zvláště za situace, kdy nemohla o domovní prohlídce vědět.
4. Proti výše uvedeným rozhodnutím podal stěžovatel ústavní stížnost s odůvodněním, že jimi bylo zasaženo do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a na presumpci neviny. Soudy dovodily naplnění znaků skutkové podstaty pouze ze skutečnosti, že u stěžovatele byly nalezeny zbraně, a to zejména vědomosti o jejich umístění a úmyslu zbraně přechovávat. V průběhu řízení bylo stěžovateli kladeno za vinu především to, že zbraně opatřil. Pro nedostatky skutkových zjištění však byla tato skutková verze opuštěna a způsob opatření zbraní nebyl vůbec objasněn. Kromě samotného nálezu zbraní neexistuje žádný důkaz, který by ve vztahu ke stěžovateli cokoliv dokazoval. Stěžovatel nemohl být odsouzen pouze proto, že jeho obhajoba soudům nepřišla věrohodná - není jeho povinností cokoliv prokazovat. Povinnost prokázat skutkový děj leží výhradně na státu. Nejvyšší soud v dovolacím řízení také nerespektoval hodnocení výslechu svědka Pluhaře ze strany okresního soudu jako důkazu jej neusvědčujícího. V průběhu řízení bylo prokazováno, jak je pracovna stěžovatele frekventovaná a zda tedy musel o umístění zbraní vědět. Výsledky provedeného daktyloskopického zkoumání verzi stěžovatele nepřímo potvrzují, neboť nevyvrací, že zbraně neměl nikdy v ruce. Stěžovateli nebyl ani řádně prokázán úmysl, neboť nebyl zjišťován a chybí závěr o tom, z čeho jej soudy dovodily.
5. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti setrval na námitkách, které uplatňoval v průběhu celého řízení před trestními soudy. Ty však jeho námitky zhodnotily a uvedly konkrétní důvody, pro které je neshledávají důvodnými. Jejich závěry Ústavní soud shledal srozumitelnými, logickými a na věc přiléhavými. Nejde o ústavně významný exces, naopak lze v převážné míře na odůvodnění napadených rozhodnutí odkázat.
7. Namítal-li stěžovatel, že se soudy nezabývaly tím, jakým způsobem si měl zbraně opatřit a uložit na místo, kde byly nalezeny, nejde o námitku pro věc podstatnou (shodně Nejvyšší soud na str. 5 napadeného usnesení). Již v obžalobě bylo stěžovateli kladeno za vinu, že zbraně přechovával. Sám ostatně uznává, že opatření zbraní mu za vinu kladeno nebylo.
8. Co se týče skutkových závěrů o vědomosti stěžovatele o uložení zbraní, setrvale platí, že úkolem Ústavního soudu není hodnotit (a přehodnocovat) důkazy provedené obecnými soudy, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)]. S ohledem na zásadu přímosti dokazování by Ústavní soud ostatně mohl provedené důkazy hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by tyto důkazy provedl znovu [nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)].
9. Důvody pro takový postup však v předložené věci dány nejsou. Obecné soudy vyšly z umístění zbraní v domě i v samotné pracovně, jejich rozměrů i ze skutečnosti, že svědek Pluhař popsal u stěžovatele zbraň s typově odpovídajícími úpravami, byť tuto výpověď okresní soud neshledal jako (jednoznačně) usvědčující důkaz. Nejde tedy o závěr založený toliko na existenci nálezu zbraní při domovní prohlídce. Stěžovateli nebylo ani kladeno k tíži, že neprokázal skutkovou verzi, dle níž by zbraně do jeho pracovny umístila třetí osoba. Skutková zjištění obecných soudů vedla k závěru o úmyslu stěžovatele zbraně přechovávat (věděl o nich a musel vědět i o protiprávnosti jejich úprav), a to bez rozumných pochybností. Verze s třetí osobou do těchto závěrů rozumnou pochybnost nevnesla, neboť byla bez jakéhokoliv opěrného bodu v dokazování. Takové skutkové závěry a odpovídající proces jejich zjišťování ústavně nepřijatelné nejsou.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu