ECLI:CZ:US:2018:1.US.4039.17.1
sp. zn. I. ÚS 4039/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky České dráhy, a. s., se sídlem nábřeží L. Svobody 1222, Praha 1, zastoupené JUDr. Karlem Muzikářem, LL.M. (C.J.), advokátem, AK se sídlem Křížovnické nám. 193/2, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2017 č. j. 23 Cdo 3486/2017-630, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 2016 č. j. 3 Cmo 94/2016-568 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2016 č. j. 21 Cm 14/2014-515, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se podanou ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že vedla k porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny a práva na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Společnost LEO Express, a. s., (dále jen "LEO Express") podala proti stěžovatelce žalobu na náhradu škody za zneužití dominantního postavení v celkové výši 418 869 000 Kč s příslušenstvím. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") však tuto žalobu pro neunesení břemene tvrzení a břemene důkazního zamítl. Písemné vyhotovení tohoto rozsudku LEO Expressu doručil dne 11. 1. 2016. V návaznosti na to LEO Express učinil dva procesní úkony. Nejprve vzal dne 21. 1. 2016 svou žalobu částečně zpět co do částky 384 920 000 Kč. Bezprostředně po částečném zpětvzetí žaloby podal dne 22. 1. 2016 proti shora rozsudku městského soudu odvolání. Částečné zpětvzetí odůvodnil tím, že soudní poplatek za odvolání by byl příliš vysoký.
3. Stěžovatelka s částečným zpětvzetím žaloby nesouhlasila. V souladu s §96 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), navrhovala, aby soud rozhodl, že zpětvzetí žaloby není účinné. Stěžovatelka poukazovala na to, že odůvodnění částečného zpětvzetí žaloby výší soudního poplatku za odvolání a nedobrou finanční situací LEO Expressu bylo zjevně nepravdivé. Skutečným důvodem, proč LEO Express vzal svou žalobu z převážné části zpět, byl jeho úmysl podat v téže věci novou žalobu za příznivějších procesních podmínek. Stěžovatelka jako vážný důvod pro svůj nesouhlas se zpětvzetím žaloby uváděla, že LEO Express zneužívá procesní právo a obchází institut koncentrace řízení. V novém řízení zahájeném na základě nové žaloby si LEO Express otevře koncentrační lhůtu znovu a bude moci svá tvrzení a důkazy opět libovolně doplňovat.
4. Městský soud napadeným usnesením připustil částečné zpětvzetí žaloby. Zrušil svůj předchozí rozsudek zamítající žalobu a v rozsahu zpětvzetí řízení zastavil. Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka odvolání, ve kterém v zásadě setrvala na svých argumentech. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") však usnesení městského soudu potvrdil. Dne 30. 12. 2016 - měsíc po vydání uvedeného usnesení vrchního soudu - LEO Express skutečně proti stěžovatelce podal novou žalobu. Jejím prostřednictvím se domáhá přesně téhož nároku na náhradu ušlého zisku ve výši 384 920 000 Kč, který odpovídá části žaloby vzaté zpět v prvním řízení.
5. Stěžovatelka napadla výše uvedené usnesení vrchního soudu dovoláním. Nejvyšší soud ho však odmítl za použití následujících tezí, jak jsou dále shrnuty a parafrázovány: Pro posouzení vážnosti důvodů nesouhlasu žalovaného se zpětvzetím žaloby zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet. Vrchnímu soudu lze přisvědčit, že rozhodující jsou především okolnosti konkrétního případu a povaha uplatňovaného nároku. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněna kritéria neúčinnosti zpětvzetí žaloby, je vždy třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci je třeba zvážit všechny rozhodné okolnosti případu. Tuto úvahu soudu lze zpochybnit jen v případě, je-li zjevně nepřiměřená. V nyní projednávané věci vrchní soud vzal v úvahu konkrétní okolnosti případu a náležitě je zhodnotil. Ztotožnil se s posouzením městského soudu o vážnosti důvodů pro nesouhlas s částečným zpětvzetím žaloby. Vyjádřil se k odvolacím námitkám stěžovatelky a dovodil mimo jiné, že za vážný důvod nesouhlasu se zpětvzetím žaloby nelze považovat otázku překážky věci rozhodnuté, která by nastala předpokládaným meritorním rozhodnutím soudu, podpořenou argumentem, že v opačném případě nebude mít strana žalovaná jistotu, zda podobná žaloba nebude v budoucnu podána znovu. Nejvyšší soud úvahu vrchního soudu o nedůvodnosti nesouhlasu stěžovatelky se zpětvzetím žaloby neshledal zjevně nepřiměřenou.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že se LEO Express dopustil zakázaného zneužití práva. Vzal svou žalobu na náhradu škody částečně zpět co do přibližně 92 % žalované jistiny. Jak již bylo uvedeno, toto zpětvzetí odůvodnil vedlejší účastník výší soudního poplatku za odvolání proti rozsudku, kterým byla jeho žaloba zamítnuta. Stěžovatelka již ve svém nesouhlasu se zpětvzetím žaloby upozornila na faktický úmysl LEO Expressu obejít principy spravedlivého procesu, tedy mj. institut koncentrace řízení. LEO Express obecným soudům lhal pravděpodobně proto, že si byl vědom, že protiprávně zneužívá institut zpětvzetí žaloby, a tento svůj záměr se snažil co nejdéle zakrýt. Smyslem institutu zpětvzetí žaloby není, aby žalobce, který neuspěl před soudem prvého stupně, mohl občanské soudní řízení "restartovat" skrze zpětvzetí žaloby a její následné opětovné podání za jiných, pro žalobce výhodnějších procesních podmínek (mezi něž patří i nově otevřená koncentrační lhůta). Přesně tak ale postupoval LEO Express v této věci. Aby dosáhl svého, neváhal sdělit obecným soudům zavádějící, nesprávná či vyloženě nepravdivá tvrzení. Pokud mu obecné soudy přes opakovaný důvodný nesouhlas stěžovatelky umožnily zneužít institut zpětvzetí žaloby, zasáhly tím do práv stěžovatelky zaručených ústavním pořádkem České republiky. Obecné soudy se v tomto případě dopustily výkladového excesu. Společnost LEO Express také chtěla v rozporu s právem na zákonného soudce docílit změny v osobě soudce. Nejvyšší soud se navíc vůbec nezabýval námitkami stěžovatelky. Také nezohlednil, že ještě před podáním dovolání LEO Express podal novou žalobu na náhradu škody.
7. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti zdůraznil, že napadené usnesení vrchního soudu odpovídá jeho ustálené rozhodovací praxi v obdobných případech. Zejména jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011 sp. zn. 29 Cdo 1507/2011. Postup vrchního soudu v řešené věci, který se vypořádal s okolnostmi, na kterých žalovaná vystavěla své tvrzení o existenci vážných důvodů, pro které lze vyslovit neúčinnost zpětvzetí, pak zcela odpovídá usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000 sp. zn. 28 Cdo 725/2000. Napadené usnesení dále uvádí, že je třeba se zabývat i zjištěnou skutečností, že žalobce krátce předtím, než vzal žalobu zpět, podal srovnatelnou žalobu u téhož soudu. V bezprostřední souvislosti s řešenou věcí však tento stav nenastal a vrchní soud podání srovnatelné žaloby nehodnotil proto, že v době rozhodování vrchního soudu taková žaloba podána nebyla.
8. LEO Express pak ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se stěžovatelka pokouší přiklonit sympatie Ústavního soudu na svou stranu ničím nepodloženými emotivními tvrzeními o údajných nekalých úmyslech protistrany. Tato tvrzení jsou však pouhými fabulacemi, jejichž jediným účelem je úporná snaha stěžovatelky vyhnout se následkům vlastního protiprávního jednání ve formě zneužití dominantního postavení, kterého se dlouhodobě vůči LEO Expressu dopouští. Pokud by LEO Express skutečně chtěl obejít procesní zásady, nebral by svou žalobu zpět pouze částečně, ale vzal by ji zpět celou, aby vzápětí znovu uplatnil celý svůj nárok, opřený o nová tvrzení a nové důkazy. Takto však nepostupoval právě proto, že nechtěl postupovat účelově a chtěl se domoci svých práv. Rozhodnutí uplatnit vůči stěžovatelce nárok na náhradu škody druhou žalobou významně ovlivnil zejména postup Komise EU, coby orgánu pověřeného dohledem nad dodržováním pravidel hospodářské soutěže. Ta vůči stěžovatelce zahájila šetření právě na podkladě podezření, že po vstupu konkurence na relevantní trh začala protiprávně aplikovat podnákladové ceny s účelem vytlačit LEO Express z trhu. Obecné soudy nezasáhly do práva stěžovatelky na spravedlivý proces a na projednání věci bez zbytečných průtahů. LEO Express proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky odmítl.
9. Stěžovatelka v replice k vyjádřením Nejvyššího soudu a LEO Expressu uvedla, že LEO Express již výslovně připouští, že první žalobu bral zpět s úmyslem podat novou žalobu. Postup společnosti LEO Express byl tedy od samého počátku klamavý. Argumenty Nejvyššího soudu i LEO Expressu jsou formalistické a zdůrazňují skutečnost, že LEO Express podal novou žalobu na náhradu škody až poté, co odvolací soud připustil zpětvzetí první žaloby. Nejvyšší soud a LEO Express argumentují převážně v rovině podústavního práva a pomíjejí, že postup LEO Expressu a obecných soudů, které tento postup aprobovaly, není slučitelný s právem stěžovatelky na spravedlivý proces a dalšími ústavně zaručenými právy. LEO Express se snaží navodit dojem, že k částečnému zpětvzetí první žaloby přistoupil také proto, že si prý nemohl dovolit zaplacení soudního poplatku za odvolání proti rozsudku zamítajícímu jeho žalobu. Tento motiv je nejen nerozhodný, ale také nedůvěryhodný a nepravdivý. Stěžovatelka se také ohradila proti tvrzením LEO Expressu, podle nichž měla jednat protisoutěžně, respektive zneužívat své údajné dominantní postavení účtováním nepřiměřeně nízkých cen.
10. LEO Express v průběhu řízení o ústavní stížnosti vznesl námitku podjatosti soudkyně II. senátu Kateřiny Šimáčkové. I. senát Ústavního soudu usnesením ze dne 30. 1. 2018 rozhodl, že je v této věci vyloučena, protože jedna z jejích asistentek je manželkou zástupce stěžovatelky. Ve složení senátu proto soudkyni Kateřinu Šimáčkovou nahradil v souladu s rozvrhem práce předseda I. senátu Tomáš Lichovník.
11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou.
13. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla učiněna v civilním řízení. Stěžovatelka v ní neúspěšně napadala rozhodnutí městského soudu, který akceptoval částečné zpětvzetí žaloby LEO Expressu a v odpovídajícím rozsahu zastavil řízení. Námitky stěžovatelky však většinově směřují proti výkladu podústavního práva ze strany civilních soudů a zjištěnému skutkovému stavu. V této souvislosti Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou v prvé řadě záležitostmi obecných soudů. Z tohoto pohledu nemůže Ústavní soud obecným soudům cokoliv vytknout. V projednávaném případě Ústavní soud v postupu a rozhodnutích civilních soudů neshledal žádné pochybení ústavněprávní relevance.
14. Stěžovatelka svou stížnost fakticky opírá o nesouhlas se závěry obecných soudů co do naplnění podmínek pro zastavení řízení v důsledku zpětvzetí žaloby. Pouhý nesouhlas stěžovatelky s napadenými rozhodnutími však nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud se již v minulosti vyjádřil k problematice postupu obecných soudů po zpětvzetí žaloby, přičemž zastavení řízení před obecnými soudy i přes nesouhlas žalovaných považoval za neústavní jen v krajních případech, například pokud se obecné soudy dostatečně nevypořádaly s nesouhlasem žalovaného (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2491/15 ze dne 15. 9. 2015, bod 7). Obecné soudy se stěžovatelkou uváděnými důvody nesouhlasu se zpětvzetím žaloby a následným zastavením řízení zabývaly, přičemž se s nimi vypořádaly způsobem zcela dostatečným. Všechna napadená rozhodnutí obsahují srozumitelná a logická odůvodnění, která jsou z ústavního pohledu zcela akceptovatelná.
15. Stěžovatelka nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě její ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního soukromého práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
16. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu