ECLI:CZ:US:2018:1.US.4109.17.1
sp. zn. I. ÚS 4109/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Evy Martinkové, zastoupené Mgr. Lenkou Drápalovou, advokátkou se sídlem na Vsetíně, Horní náměstí 12, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1114/2017-254 ze dne 25. dubna 2017, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 1 domáhala omluvy a zaplacení 1 000 000 Kč jako náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou správního řízení. Obvodní soud stěžovatelce vyhověl toliko konstatováním porušení práva, ve zbylém rozsahu žalobu zamítl. Městský soud v Praze toto rozhodnutí potvrdil. Nejvyšší soud následně odmítl dovolání stěžovatelky pro vady spočívající v nevymezení předpokladů přípustnosti dovolání.
2. Proti rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jím došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu. Toto porušení stěžovatelka spatřovala v tom, že Nejvyšší soud odmítl její dovolání, byť bylo bezvadné: předpoklady přípustnosti vymezila argumentací směřující ke změně ustálené rozhodovací činnosti dovolacího soudu v tom smyslu, že o náhradě újmy způsobené ve správním řízení mají rozhodovat správní, nikoliv civilní soudy. Nad rámec takto formulované argumentace předložené advokátem stěžovatelka uplatnila řadu dalších námitek směřujících mimo jiné proti dvěma přípisům předsedy senátu Nejvyššího správního soudu, jimiž v rámci rejstříku Na (nekasační agenda) reagoval na její žádost o rozhodnutí o místní příslušnosti a na žádost o přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu, dále proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 72 Co 272/2017-175 ze dne 25. 10. 2017, jímž potvrdil rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 o zastavení řízení pro překážku věci rozhodnuté. K těmto námitkám Ústavní soud nepřihlížel, neboť nebyly uplatněny prostřednictvím advokáta (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 3350/10 ze dne 10. 2. 2011 či I. ÚS 2080/09 ze dne 24. 9. 2009).
3. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím; dospěl k závěru, že se jedná návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
4. Podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu (odst. 1). Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem (odst. 3). Podmínky a podrobnosti má upravit zákon (odst. 4). Stěžovatelka byla v řízení před civilními soudy pouze částečně úspěšná při uplatňování svého práva podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Podstatou její ústavní stížnosti však není snaha dobrat tohoto výslovně ústavně zaručeného práva, ale pouze snaha o to, aby Nejvyšší soud projednal její dovolání a rozhodl o tom, že pro rozhodnutí o určitých případech náhrady škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny je dána pravomoc správních soudů.
5. Toto námitka tak systematicky spadá pod čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje soudní či jiné prostředky "stanoveným postupem" k ochraně "svého práva", což je pojem zahrnující i hmotná práva podústavní povahy (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 4048/16 ze dne 17. 4. 2018). Rozdíl v tom, zda jde ve věci o soudní ochranu ústavně zaručených či jen práv podústavních, pak spočívá právě v rozsahu ústavního přezkumu.
6. Veden těmito hledisky dospěl Ústavní soud k závěru, že zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti plyne již ze samé podstaty v ní uplatněné argumentace, a to bez ohledu na případnou nesprávnost či nezákonnost napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu.
7. Ústavní soud totiž jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) nerozhoduje o rozdělení agendy mezi civilní a správní soudnictví. Nalezení odpovídající hranice je věcí obecné justice, která má pro případy sporů o pravomoc i specializovaný orgán soudního typu - zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů. Teprve rozhodnutí zvláštního senátu může Ústavní soud podrobit přezkumu. Není-li přitom rozlišování soukromého a veřejného práva otázkou základních práv a svobod, nemůže Ústavní soud zasahovat zvláštnímu senátu do posouzení otázky, zda věc stěžovatelky má veřejnoprávní nebo soukromoprávní povahu [např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 349/03 ze dne 26. 2. 2004 (U 8/32 SbNU 501), sp. zn. Pl. ÚS 2/09 ze dne 7. 4. 2009 či sp. zn. Pl. ÚS 32/09 ze dne 2. 3. 2010]. V tomto ohledu tak stěžovatelka v řízení o ústavní stížnosti uplatnila jako "své právo" tvrzení, které nemá ústavní relevanci.
8. V rovině podústavního práva pak stěžovatelka zjevně nemůže být úspěšná, neboť procesní úprava řízení před správními soudy žádané rozhodnutí nepřipouští (srov. možné výroky správního soudu podle soudního řádu správního), o čemž stěžovatelku ostatně informoval již předseda senátu Nejvyššího správního soudu v přípisu č. j. Na 222/2017-6 ze 23. 6. 2017. Není-li tedy dáno ústavně zaručené právo, které by stěžovatelce svědčilo, a zjevně ani nemůže být dáno takové právo v podústavní rovině, zjišťování případných vad napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu by bylo nadbytečné a pro rozhodnutí Ústavního soudu bez významu.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. června 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu