ECLI:CZ:US:2018:1.US.48.18.1
sp. zn. I. ÚS 48/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) a JUDr. Davida Uhlíře o ústavní stížnosti Pavla Gregůrka, zastoupeného JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem se sídlem Rašínova 68/3, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2017 č. j. 33 Cdo 151/2017-226, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. srpna 2016 č. j. 18 Co 143/2015-199 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. ledna 2015 č. j. 30 C 96/2012-154, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a 2 čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel se po žalované domáhal zaplacení částky 710 000 Kč z titulu půjčky a vrácení hyperochy ve výši 1 218 000 Kč. Právo na vrácení půjčky shledal nalézací i odvolací soud jako promlčené. Pokud jde o hyperochu, dospěly soudy k závěru, že žalobce neprokázal, že uvedenou finanční částku žalované skutečně vyplatil. Nadto i toto právo stěžovatele na vydání bezdůvodného obohacení posoudily jako promlčené, neboť smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva byla shledána neplatnou. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí. Podle něj dospěly k absurdnímu závěru, že neprokázal poskytnutí celé půjčky žalované a vyplacení hyperochy. Naopak v řízení jednoznačně listinnými důkazy prokázal, že žalovaná podpisem převzetí hyperochy stvrdila. Veškeré částky, jejichž zaplacení se stěžovatel domáhal, ani nemohou být promlčeny, neboť až do pravomocného skončení soudního sporu o určení vlastnického práva k bytové jednotce, jehož stěžovatel nebyl účastníkem, neměl důvod předmětné částky v soudním řízení uplatňovat vůči žalované. Námitka promlčení je v hrubém rozporu s dobrými mravy a nemělo k ní být přihlíženo.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 o. s. ř. Pokud civilní soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Soud prvního stupně přihlédl i ke skutkovým zjištěním vyplývajícím ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 11 T 97/2009, z nichž se podává způsob jednání všech aktérů při uzavírání smlouvy o půjčce a smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k bytu. Dále zohlednil rozsudek Krajského soudu v Brně, který, vázán právním názorem Nejvyššího soudu č. j 30 Cdo 2881/2011-252, potvrdil rozhodnutí Městského soudu v Brně, podle něhož je smlouva o zajišťovacím převodu vlastnického práva neplatná pro rozpor se zákonem, neboť se ve skutečnosti jednalo o "propadnou zástavu". Soud prvního stupně rovněž velmi podrobně zdůvodnil, proč na rozdíl od tvrzení uváděných stěžovatelem a dalším účastníkem smluvních vztahů považoval tvrzení žalované za věrohodná.
Ústavní soud podotýká, že žalobě nebylo vyhověno především z důvodu úspěšně vznesené námitky promlčení obou tvrzených nároků. I v tomto směru civilní soudy své závěry srozumitelně objasnily. Žalovaná se octla v prodlení se zaplacením půjčené částky dne 3. 1. 2007, stěžovatel však podal žalobu až 10. 10. 2012. Neplatná smlouva o zajišťovacím převodu byla uzavřena dne 1. 9. 2006 a žalovaná pozbyla vlastnického práva k bytu dne 23. 7. 2007 a k tomuto dni vzniklo stěžovateli bezdůvodné obohacení podle neplatné smlouvy. Žalovaná se přitom domáhala neplatnosti zajišťovací smlouvy žalobou ze dne 20. 2. 2009 (v rámci žaloby na určení vlastnictví vůči osobě, které stěžovatel byt v mezidobí prodal), tj. před uplynutím myslitelné promlčecí lhůty. Soud tak musel přihlédnout k námitce promlčení i pokud jde o žalobu na vrácení hyperochy (§107 odst. 2 obč. zák.).
Civilní soudy se velmi podrobně zabývaly i otázkou možného rozporu s dobrými mravy. Dospěly k závěru, že se ze strany žalované nejednalo o zneužití práva s úmyslem stěžovatele poškodit. Žalovaná ještě před zahájením nynějšího řízení postupovala ve vztahu ke stěžovateli aktivně v jeho prospěch v tom smyslu, že mu nabízela postoupení její pohledávky na zaplacení 750 000 Kč (přiznané jí v trestním řízení), na což měla i exekuční titul. Stěžovatel však tuto nabídku odmítl a rozhodl se soudit. Stěžovatel, který byl informován o tom, že se žalovaná domáhá určení vlastnického práva k bytu z důvodu neplatnosti zajišťovací smlouvy, se mohl nároku na vrácení hyperochy, k jejímuž vyplacení mělo dojít v březnu 2008, domáhat před uplynutím promlčecí doby. Nárok mohl u soudu včas a řádně uplatnit tím spíše, že se zabývá půjčováním větších finančních částek a měl by se orientovat v souvisejících záležitostech.
Rovněž Nejvyšší soud se námitkami uplatněnými v dovolání dostatečně zabýval. Zejména zdůraznil, že odvolací soud vyřešil otázku promlčení práva stěžovatele na vrácení půjčky v souladu s dosavadní judikaturou (sp. zn. 33 Cdo 2224/2013) a při posuzování případného rozporu uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy respektoval zásady vyjádřené v judikatuře Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, 21 Cdo 85/2010, 33 Cdo 2244/2015, I. ÚS 643/04, II. ÚS 309/95, IV. ÚS 581/06). Srozumitelně objasnil, proč dovolání odmítl, aniž by se přitom dopustil libovůle či jakéhokoliv jiného kvalifikovaného excesu, s nímž by bylo možné spojovat porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
Nic nenasvědčuje tomu, že by se civilní soudy při rozhodování dopustily libovůle. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Jejich právní závěry nelze hodnotit jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Skutečnost, že rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvod k ústavní stížnosti nezakládá.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2018
JUDr. Tomáš Lichovník
předseda senátu