ECLI:CZ:US:2018:1.US.774.17.2
sp. zn. I. ÚS 774/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Jany Tomečkové, zastoupené JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem Svatoplukova 519, Veselí nad Moravou, proti výrokům II. a III. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 27 Co 432/2016-204 ze dne 30. 11. 2016, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhala se stěžovatelka kasace v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále též "krajský soud"). Tvrdila, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na přístup k soudu dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny.
Z obsahu přiloženého listinného materiálu vyplývá, že Okresní soud v Pardubicích (dále též "okresní soud") svým rozsudkem č. j. 16 C 32/2015-189 ze dne 21. 9. 2016 vyhověl žalobě stěžovatelky a zrušil rozhodčí nález č. j. 103 Rozh 5169/2014-15 vydaný dne 27. 2. 2015 rozhodcem Mgr. Janem Fišerem (výrok I.). Výrokem II. nalézací soud uložil žalované společnosti PROFI CREDIT Czech, a. s., povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 4 087 Kč. Dále výrokem III. bylo rozhodnuto, že JUDr. Puklovi se přiznává odměna za zastupování stěžovatelky před okresním soudem v částce 13 035,47 Kč, která bude proplacena z účtu jmenovaného soudu. Podle výroku IV. byla pak žalovaná tutéž částku, tj. 13 035, 47 Kč, povinna nahradit České republice na účet okresního soudu. Konečně dle výroku V. byla žalovaná zavázána zaplatit České republice, opět na účet okresního soudu, soudní poplatek ve výši 4 086 Kč.
K odvolání stěžovatelky směřující do nákladů řízení krajský soud napadeným usnesením č. j. 27 Co 432/2016-204 ze dne 30. 11. 2016 rozhodnutí okresního soudu v jeho výrocích III. a IV. potvrdil, ovšem s tím, že odstranil zjevnou chybu v psaní, kdy původně uváděnou částku 13 035,47 Kč nahradil podle něj správnou částkou 13 035,48 Kč (výrok I.). Dále rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku II., a to tak, že nově uložil žalované povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 9 487 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám jejího zástupce (výrok II.). Nakonec rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Krajský soud se ztotožnil s postupem okresního soudu, který při určení výše odměny za právní pomoc advokáta vycházel z §9 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, neboť předmětem řízení byl penězi neocenitelný nárok na zrušení rozhodčího nálezu, a nikoliv žaloba na peněžité plnění. Krajský soud v této souvislosti odkázal na usnesení sp. zn. III. ÚS 89/12 ze dne 26. 4. 2012, v němž Ústavní soud totožný postup z ústavně právního hlediska aproboval. Přitom Ústavní soud argumentoval též svým usnesením sp. zn. II. ÚS 2902/10 ze dne 4. 11. 2010, v němž posoudil jako ústavně konformní závěr obecného soudu, že při stanovení výše odměny ustanoveného zástupce v řízení o žalobě pro zmatečnost lze použít ustanovení §9 odst. 1 advokátního tarifu bez ohledu na to, jakým způsobem je vyjádřen předmět řízení původního. Podle krajského soudu byly okresním soudem v zásadě správně (s výhradou opravené chyby v psaní provedené výrokem I.) vyčísleny také náklady, které vznikly České republice. Tyto náklady tvořila odměna a hotové výdaje za čtyři úkony právní služby, které byly vykonány právním zástupcem stěžovatelky poté, co jí byl dle §30 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), ustanoven rozhodnutím soudu, a dále náhrada cestovních výdajů ke dvěma soudním jednáním, včetně náhrady za promeškaný čas. Na druhou stranu okresní soud podle odvolacího soudu pochybil při určení nákladů stěžovatelky, které, kromě zaplaceného soudního poplatku v částce 4 087 Kč, zahrnovaly také odměnu advokáta a hotové výdaje za tři úkony právní služby vykonané jejím právním zástupcem za dobu, než jí byl ustanoven.
S rozhodnutím krajského soudu, konkrétně co do jeho výroků II. a III., stěžovatelka vyjádřila nesouhlas v ústavní stížnosti. Dle jejího přesvědčení výše odměny advokáta v řízení o zrušení rozhodčího nálezu měla být v souladu s §8 odst. 1 a §7 bod 5 advokátního tarifu vypočtena z peněžité částky (163 457 Kč), o kterou šlo v rozhodčím řízení, a nikoliv, jak učinil krajský soud, potažmo před ním i soud prvního stupně, z tarifní hodnoty stanovené podle §9 odst. 1 advokátního tarifu. Stěžovatelka trvala na tom, že předmětem řízení o zrušení rozhodčího nálezu je spor o peněžité plnění, kterýžto názor opírala o usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 449/2014 ze dne 19. 2. 2014 a sp. zn. 30 Cdo 1021/2015 ze dne 24. 6. 2015, či rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 83/14 ze dne 17. 3. 2014 a sp. zn. II. ÚS 598/2000 ze dne 4. 7. 2001. Stěžovatelka rovněž v rámci své argumentace upozornila na rozpor spočívající v tom, že obecné soudy pro účely vyměření soudního poplatku vycházely z částky 163 457 Kč (jakožto hodnoty předmětu sporu), zatímco při rozhodování o nákladech řízení bez bližšího zdůvodnění konstatovaly, že předmět řízení je penězi neocenitelný. Stěžovatelka podotkla, že popsaný postup znevýhodňuje žalobce (spotřebitele), který musí, chce-li se domáhat svého práva, uhradit vysoký soudní poplatek, a naopak zvýhodňuje žalovaného ("lichváře"), který v případě prohry ve sporu hradí výrazně nižší náklady řízení; dle stěžovatelky tímto dochází k narušení rovnosti účastníků řízení. Poukaz odvolacího soudu na způsob rozhodování o nákladech řízení u žaloby pro zmatečnost označila stěžovatelka za nepřiléhavý, neboť v případě žaloby pro zmatečnost je, na rozdíl od žaloby na zrušení rozhodčího nálezu, posuzováno výlučně dodržování procesních pravidel a nedochází k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Kromě výše uvedeného spatřovala stěžovatelka pochybení obecných soudů v tom, že jí nepřiznaly náhradu nákladů za konkrétní uplatněné úkony (návrh na doplnění rozhodnutí o ustanovení zástupce, porada s klientem ze dne 5. 9. 2016, sdělení skutečností ze dne 14. 9. 2016) ani za úkony učiněné před ustanovením právního zástupce, čímž nastolily situaci, že stěžovatelka sice byla ve sporu plně úspěšná, ale vyjma soudního poplatku jí prakticky bylo odepřeno právo na náhradu nákladů, jež účelně vynaložila na obhajobu svých právních nároků. Konečně stěžovatelka namítla i nesprávné určení výše cestovních výdajů, kdy byla jejímu právnímu zástupci přiznána náhrada za 422 km, což představovalo pouze jednu cestu na jednání, ačkoliv právní zástupce absolvoval tyto cesty dvě. Závěrem stěžovatelka shrnula, že požadovala náhradu nákladů řízení ve výši 55 720 Kč za uhrazený soudní poplatek a sedm úkonů právní služby, plus částku 7 235,48 Kč za cestovní výdaje právního zástupce a promeškaný čas, tzn. celkem 63 255,48 Kč (pozn.: údaje převzaty z ústavní stížnosti); namísto toho jí obecné soudy přiznaly náhradu nákladů pouze ve výši 22 522,48 Kč. Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud rozhodnutí krajského soudu v napadených výrocích zrušil a aby v souladu s §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zavázal krajský soud k úhradě nákladů, jež jí vznikly v souvislosti s uplatněním ústavní stížnosti.
Ústavní soud přezkoumal stížnostní návrh z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, přičemž shledal, že není opodstatněný.
Ústavní soud předesílá, že se shodnou problematikou (určení tarifní hodnoty úkonu právní služby poskytnuté advokátem v řízení o zrušení rozhodčího nálezu) a argumentačně velmi obdobnými ústavními stížnostmi, podanými týmž právním zástupcem jako v nyní projednávané věci, zabýval ve svých usneseních sp. zn. III. ÚS 2384/17 ze dne 23. 8. 2017 a sp. zn. II. ÚS 2394/17 ze dne 10. 10. 2017 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ve zmiňovaných rozhodnutích byl Ústavní soud konfrontován se skutečností, na niž opakovaně upozorňuje i stěžovatelka, že soudní poplatek za návrh na zrušení rozhodčího nálezu se po jisté časové období [podle položky 17a písm. a) sazebníku soudních poplatků, jež tvoří přílohu zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném do 30. 11. 2016] odvozoval od výše peněžitého plnění, jehož se týkalo rozhodčí řízení. Navzdory tomu Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy pro věc relevantní právní předpis - tedy advokátní tarif, konkrétně jeho §9 odst. 1 - aplikovaly zcela správně a v souladu s jeho judikaturou (srov. odkaz odvolacího soudu na usnesení sp. zn. III. ÚS 89/12 ze dne 26. 4. 2012). Od uvedených závěrů nemá Ústavní soud důvod se odchylovat ani v nyní posuzované věci a pro stručnost na citovaná rozhodnutí odkazuje.
Pokud jde o námitky stěžovatelky, týkající se úhrady vybraných úkonů právní služby, stěžovatelka ve své argumentaci zjevně opomíjí, že jí krajský soud dodatečně přiznal právo na náhradu nákladů za úkony učiněné před ustanovením právního zástupce, v důsledku čehož jí, resp. jejímu právnímu zástupci bylo celkem nahrazeno sedm úkonů právní služby, přesně jak požadovala v ústavní stížnosti. Stížnostní námitky se tedy v tomto ohledu zcela míjí s obsahem napadeného rozhodnutí.
Stěžovatelka dále tvrdila, že obecné soudy při určování cestovních výdajů právního zástupce opomenuly jednu cestu k soudnímu jednání. Ústavní soud se předloženou výtkou nezabýval, neboť tato se váže k výroku I. usnesení krajského soudu, který stěžovatelka v ústavní stížnosti nenapadla. Pro úplnost je možno dodat, že ústavnost této části rozhodnutí krajského soudu je předmětem řízení vedeného pod sp. zn. II. ÚS 4152/17, které bylo zahájeno na podkladě ústavní stížnosti právního zástupce stěžovatelky.
Zbývá uzavřít, že stěžovatelka porušení svých ústavně zaručených práv neprokázala. Ústavní soud proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, její ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
S ohledem na výsledek řízení nebylo možno stěžovatelce přiznat ani náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. září 2018
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu