ECLI:CZ:US:2018:2.US.1320.18.1
sp. zn. II. ÚS 1320/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: R. A., zastoupeného JUDr. Václavem Kaskou, advokátem se sídlem České Budějovice, Žižkova tř. 1321/1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017, č. j. 25 Cdo 238/2017-333, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 7. 2016, č. j. 19 Co 793/2016-287, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 8. 2016, č. j. 19 Co 793/2016-306, a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 1. 12. 2015, č. j. 6 C 28/2014-209, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Jindřichově Hradci, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného spisu Okresního soudu v Jindřichově Hradci, sp. zn. 6 C 28/2014, zejména vyplývá, že jmenovaný soud rozsudkem ze dne 1. 12. 2015, č. j. 6 C 28/2014-209, uložil žalovanému V. Č. povinnost zaplatit žalobci 1.800 Kč, 3.000 Kč, 8.978 Kč, 975 Kč a 1.900 Kč, spolu s úroky z prodlení (výrok I.). Pokud se stěžovatel domáhal zaplacení částek 5.880 Kč, 54.600 Kč, 27.150 Kč a 20.466 Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok II), žalobci uložil zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení 56.375 Kč (výrok III.), oběma účastníkům uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení vzniklých státu (výrok IV a V) a žalovanému rovněž povinnost zaplatit soudní poplatek z žaloby 1.000 Kč (výrok VI.). Rozhodl takto o nárocích stěžovatele na náhradu škody na zdraví, přičemž vycházel ze zjištění, že dne 6. 2. 2011 napadl žalovaný stěžovatele tak, že mu na diskotéce dal s rozběhem tzv. hlavičku, čímž mu způsobil otevřenou ránu rtu a dutiny ústní, zlomení dvou předních zubů a za toto jednání byl trestně odsouzen. Soud po právní stránce dovodil odpovědnost žalovaného za škodu vzniklou stěžovateli, přičemž bolestné a náhradu za ztížení společenského uplatnění stanovil ve výši základního bodového ohodnocení, když neshledal žádné mimořádné důvody pro zvýšení. Náhradu nákladů léčení a náhradu ušlého zisku z podnikání zčásti žalobci nepřiznal z důvodu promlčení.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Českých Budějovicích nyní napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku potvrdil a rozsudek změnil pouze tak, že žalobci přiznal částku 6 Kč na náhradě za ztrátu na výdělku a příslušenství a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky. Dále svým usnesením ze dne 23. 8. 2016, č. j. 19 Co 793/2016-309 odmítl stěžovatelovo odvolání do výroku I a VI prvostupňového rozsudku (prvním výrokem bylo stěžovatelově žalobě vyhověno a výrokem VI bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného k úhradě soudního poplatku), neboť těmito výroky nebylo podle soudu - zjednodušeně řečeno - rozhodováno o právech a povinnostech stěžovatele, a proto k odvolání není v tomto rozsahu oprávněn.
4. Krajský soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním i právním posouzením věci provedeným soudem prvního stupně. Shodně uvedl, že není namístě zvýšit odškodnění nad základní bodové ohodnocení, neboť stěžovatel netvrdil existenci žádných výjimečných dopadů trvalých následků (ztráty dvou zubů) na jeho život a společenské či pracovní uplatnění; okolnosti napadení a jeho brutalita nejsou důvodem pro zvýšení odškodnění. Důvod pro zvýšení odškodnění nezjistil ani u bolestného a závěr soudu prvního stupně o částečném promlčení ostatních nároků shledal rovněž správným.
5. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto. Byl-li totiž odvolacím soudem potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba sestávající se z více samostatných nároků (bolestného v částce 5.880 Kč, náhrady za ztížení společenského uplatnění v částce 54.600 Kč, nákladech spojených s léčením v částce 27.150 Kč a náhradě za ztrátu na výdělku v částce 20.466 Kč), pak tyto částky nepřevyšují, kromě nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění, limit stanovený v §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (citované ustanovení ve znění pro věc relevantním totiž znělo: "Dovolání podle §237 [o. s. ř.] není přípustné [...] proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží[.]"). Proto Nejvyšší soud v uvedeném rozsahu dovodil, že dovolání proti rozhodnutí o těchto nárocích není přípustné. Dovolací soud se tedy zabýval dovoláním stěžovatele jen v rozsahu nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění v částce 54.600 Kč, když ale v tomto rozsahu dovolání odmítl, neboť v přezkoumávaném rozsahu bylo rozhodnutí odvolacího soudu podle Nejvyššího soudu v souladu s ustálenou judikaturou.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Podstata ústavní stížnosti zjevně spočívá v přesvědčení stěžovatele, že příslušné nároky plynoucí z jemu způsobené škody na zdraví měly být bodově hodnoceny nad základní sazbu, tedy měly být hodnoceny především podle §7 odst. 3 vyhlášky Ministerstva zdravotnictví České republiky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "citovaná vyhláška" nebo "vyhláška č. 440/2001 Sb." [citované ustanovení přitom znělo: "Ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může soud výši odškodnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit."]. Stěžovatel však ani v ústavní stížnosti přesvědčivé okolnosti hodné mimořádného zřetele neuvedl. Dané ustanovení je přitom dlouhodobě vykládáno tak, že se aplikuje buď v situaci, když společenské uplatnění jednotlivce před poškozením zdraví bylo výjimečné, anebo v situaci, kdy poškození zdraví bylo mimořádné. Ani jedno stěžovatel netvrdí; stěžovatel totiž není vlivem poškození zdraví jakkoliv výrazně omezen ve svých předchozích pracovních nebo sociálních aktivitách, když sama bolestivost úrazu (jeho léčení) či brutalita útoku kritériem pro aplikaci mimořádného zvýšení bodového ohodnocení není.
9. Ústavní soud ve své nálezové judikatuře - byť to stěžovatel ve své argumentaci (ač bez konkrétního odkazu) naznačuje - nezastává ani stanovisko, že by soudy měly mimořádné zvýšení bodového ohodnocení užít i jen vzhledem k zaostávání hodnoty bodu za reálnou hodnotou takto poskytovaného odškodnění [srov. k tomu také např. rozsudek Nejvyššího soudu z 23. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2826/2012 nebo samotným stěžovatelem odkazovaný nález sp. zn. IV. ÚS 3122/15 ze dne 2. 2. 2016 (N 23/80 SbNU 275), kde se Ústavní soud sice v odůvodnění (srov. zejména odst. 24) kriticky vyjádřil k základním sazbám vyhlášky č. 440/2001 Sb., ovšem právě ve vztahu k typově závažnějším poškozením zdraví, což není případ stěžovatele]. Nepřistoupily-li tedy obecné soudy ve věci stěžovatele ke zvýšení odškodnění, ať už podle citované vyhlášky anebo podle vlastní úvahy, pak postupovaly - řečeno slovy odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu (byť tento uvedenou myšlenku použil jen k jím přezkoumávanému nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění) - i podle Ústavního soudu způsobem nevyvolávajícím pochyby o jeho vhodnosti.
10. Namítá-li dále stěžovatel - když tato námitka tvoří jádro ústavní stížnosti - že Nejvyšší soud při posuzování jeho dovolání nevhodně vyložil pro věc relevantní znění ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a nesprávně přistoupil ke štěpení stěžovatelova nároku na náhradu škody na zdraví (což mu umožnilo nezabývat se dovoláním stěžovatele v rozsahu všech námitek), pak stěžovatel přehlíží jím samotným citované závěry Ústavního soudu [srov. usnesení (nikoliv tedy nález, jak tvrdí stěžovatel) ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. III. ÚS 2867/09], kdy eventuální (ne)samostatnost nároků ve smyslu limitu přípustnosti dovolání nesouvisí s podřaditelností pod dané skutkové okolnosti úrazu, nýbrž s právní způsobilostí jejich samostatného uplatnění v soudním řízení. Stěžovatel se přitom s touto argumentací, která není přímo odvislá od jednotlivých znění předmětného ustanovení občanského soudního řádu, nevyrovnává a Ústavní soud ve stěžovatelově případě neshledal okolnosti umožňující mu odklonit se od tohoto dlouhodobého a jím samotným přijatelného výkladu. I kdyby totiž Nejvyšší soud, ať již podle shora citované vyhlášky nebo podle vlastní úvahy, měl posuzovat možnost eventuálního zvýšení náhrady za ostatní složky stěžovatelem uplatňované škody, v jejichž rámci došlo k poškození sféry stěžovatele, pak ani sám stěžovatel v ústavní stížnosti nevysvětluje, proč by závěry Nejvyššího soudu vztahující se k přiměřenosti náhrady za ztížení společenského uplatnění - byť s nimi stěžovatel nesouhlasí - nebyly jinak aplikovatelné v rozsahu dovolání, jímž se Nejvyšší soud nezabýval.
11. Při posuzování (ne)přiměřenosti výše stěžovateli přiznaného odškodnění pak Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel náhradu škody začal po škůdci soudně vymáhat až se značným zpožděním (k trestnímu řízení se se svým nárokem na náhradu škody nepřipojil), což stěžovatel v ústavní stížnosti ani nezmiňuje. Z toho důvodu ani posouzení podmínek promlčení ze strany obecných soudům nepovažuje Ústavní soud ve stěžovatelově případě za nepřiměřeně přísné. Naopak, zejména odvolací soud tuto otázku přesvědčivě vysvětlil, když se zabýval i faktickými podmínkami výkonu stěžovatelovy práce (srov. zejména stranu 12 jeho rozsudku).
12. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí, jimiž nebylo zcela vyhověno žalobnímu žádání stěžovatele, jsou z ústavního hlediska akceptovatelná. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. června 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu