ECLI:CZ:NS:2014:25.CDO.2826.2012.1
sp. zn. 25 Cdo 2826/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. B., zastoupeného JUDr. Milanem Lindnerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Mikovcova 7, proti žalovaným 1) J. Š., a 2) městu Kutná Hora, se sídlem úřadu v Kutné Hoře, Havlíčkovo nám. 552/1, zastoupenému Mgr. Ing. Pavlem Bezouškou, advokátem se sídlem v Čáslavi, Žižkovo nám. 2, za účasti České pojišťovny, a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 16, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného 2), o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 3 C 53/95, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. března 2012, č. j. 25 Co 534/2011-663, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. března 2012, č. j. 25 Co 534/2011-663, ve výroku I. co do částky 5.512.500,- Kč s úrokem z prodlení z částky 1.481.633,- Kč ve výši 7,75 % ročně za dobu od 27. 5. 2011 do zaplacení, a ve výrocích III., IV., V. a VI. o nákladech řízení a o soudním poplatku se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kutné Hoře rozsudkem ze dne 27. května 2011, č. j. 3 C 53/95-609, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci částku 6.639.642,- Kč a od 5. 3. 2011 mu platit částku 6.574,- Kč měsíčně, dále za dobu od 23. 2. 1992 do 1. 1. 2003 na zvýšených nákladech na stravu 300,- Kč měsíčně a od 1. 1. 2003 po 350,- Kč měsíčně, dále na zajišťování prací s udržováním domácnosti a dohledem třetích osob za dobu od 23. 2. 1992 do 31. 3. 2011 částku 687.000,- Kč, to vše se zákonným úrokem z prodlení od 27. 5. 2011, a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o znalečném. Mezitímním rozsudkem bylo v této věci rozhodnuto, že nárok vůči oběma žalovaným je dán v plném rozsahu, byť každý ze žalovaných se dopustil porušení právních povinností jiným způsobem (první žalovaný žalobce fyzicky napadl, za což byl pravomocně odsouzen v trestním řízení, právní předchůdce druhého žalovaného pochybil při poskytování lékařské péče). Soud se zabýval výší nároků, s ohledem na doporučení znalců, nízký věk žalobce v době škodné události a na rozsáhlost poranění zvýšil náhradu za bolest, jež byla dle vyhlášky č. 32/1965 Sb. hodnocena celkem 962,5 body, na dvojnásobek, což odpovídá částce 57.780,- Kč. Náhrada za ztížení společenského uplatnění (v základní sazbě 6125 bodů) byla dle doporučení znalců zvýšena na dvojnásobek (tj. 367.500,- Kč) a soud za přiměřený uznal požadavek žalobce na zvýšení této částky na patnáctinásobek, tedy na částku 5.512.500,- Kč s ohledem na věk, v němž byl žalobce postižen, a na povahu poškození, které ho vyloučilo z plnohodnotného života (nemožnost založit rodinu, věnovat se sportovním aktivitám, zálibám, společenskému životu, je trvale odkázán na péči třetích osob). Při stanovení náhrady za ztrátu na výdělku soud vycházel ze znaleckého posudku a vzal v úvahu valorizace invalidního důchodu žalobce, a dále žalobci přiznal náhradu zvýšených nákladů na stravu ve výši 300,- Kč měsíčně a od 1. 1. 2003 částku 350,- Kč měsíčně. Námitku promlčení vznesenou druhým žalovaným soud posoudil s ohledem na judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu jako rozpornou s dobrými mravy s ohledem na skutečnost, že byla vznesena až po 15 letech od zahájení řízení, v průběhu řízení došlo ke ztrátě zdravotnické dokumentace žalobce a někteří z lékařů a zdravotnických pracovníků, kteří byli v řízení vyslýcháni, zřejmě vypovídali nepravdivě.
K odvolání druhého žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. března 2012, č. j. 25 Co 534/2011-663, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změnil tak, že první a druhý žalovaný jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci částku 6.660.058,- Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku, ohledně renty 6.574,- Kč měsíčně od 1. 11. 2010 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a dále jej změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 300,- Kč, 350,- Kč a 3.000,- Kč měsíčně s úrokem z prodlení zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že žalobce byl před úrazem zcela zdráv, chodil do zaměstnání a chystal se studovat na vysoké škole, nyní má pravostrannou hemiparézu (ochrnutí), stav po apalickém syndromu, výrazný výpadek zorného pole vlevo, těžkou epilepsii, trpí poruchou dýchání a má tracheostomii těžkého stupně. Špatně se pohybuje, velmi špatně vidí, má špatnou motoriku pravé ruky v důsledku její spasticity, trpí sexuální dysfunkcí a epilepsií. Žalobce si je svého stavu vědom, což zhoršuje jeho psychický stav, trpí psychickými poruchami, depresemi, je pro něj téměř nemožné navázat a realizovat partnerský vztah a uskutečnit sexuální a rodinný život. Je schopen menší sebeobsluhy, ale není schopen sám žít bez pomoci jiné osoby, postarat se o sebe a o svoji domácnost, není schopen pracovat a je odkázán na invalidní důchod, který mu byl přiznán od 2. 1. 1993. Bolestné bylo podle vyhlášky č. 32/1965 Sb. ohodnoceno 963 body a bylo zvýšeno na dvojnásobek (1925 bodů), ztížení společenského uplatnění bylo znaleckými posudky z hlediska neurologického ohodnoceno 3225 body, z hlediska duševní poruchy 1600 body, z hlediska sexuologického 800 body a z hlediska snížené imunity a poškození jater 500 body, celkem tedy 6125, přičemž znalci doporučili zvýšení na dvojnásobek. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že je nutno v daném případě s ohledem na věk žalobce 19 let v době škodné události a na závažné a doživotní následky zvýšit náhradu za ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. na částku 5.512.500,- Kč, aby byl zachován princip proporcionality odškodnění (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 350/2003), přičemž soud zohlednil, že žalobce není schopen sám se o sebe postarat, nutně potřebuje pomoc cizí osoby, což si bude muset v budoucnu zaplatit. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobci náleží bolestné ve výši 57.780,- Kč (30 Kč za 1 bod), náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti ve výši 13.187,- Kč, za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti do 31. 10. 2010 ve výši 1.043.166,- Kč a od 1. 11. 2010 částka 6.574,- Kč měsíčně. Správným shledal závěr soudu prvního stupně o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, navíc když byla vznesena až poté, co byla mezitímním rozsudkem konstatována odpovědnost obou žalovaných a žalobci dosud po 20 letech od škodné události nebylo plněno. Promlčel se pouze nárok na náhradu vynaložených nákladů na dietní stravování za dobu delší než dva roky před jeho uplatněním, v tomto rozsahu žalobu ohledně tohoto nároku zamítl a rovněž zamítl nárok na náhradu nákladů na péči o žalobce a o domácnost, neboť tyto náklady nelze zahrnout pod náklady léčení ve smyslu §449 obč. zák.
Tento rozsudek ve výroku, jímž bylo žalobě vyhověno, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení napadl druhý žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává je z důvodů podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Namítá, že provedeným dokazováním nebylo zjištěno takové omezení žalobce, které by odůvodňovalo zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění na třicetinásobek základního bodového hodnocení. Poukazuje na judikaturu (R 10/1992) a na doporučení znalců zvýšit náhradu na dvojnásobek a namítá, že se nejedná o tak zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele pro takové navýšení, a okolnost, že po dobu trvání soudního sporu došlo k přijetí nové vyhlášky č. 440/2001 Sb. a k nárůstu cen a mezd, nemůže být druhému žalovanému k tíži. Nesouhlasí se závěrem o solidární odpovědnosti žalovaných (§438 odst. 1 obč. zák.) a namítá, že odvolací soud měl užít §438 odst. 2 obč. zák. o dělené odpovědnosti, které by bylo logičtějším a spravedlivějším řešením za situace, kdy druhému žalovanému se pouze nepodařilo odvrátit následky jednání, kterého se úmyslně dopustil první žalovaný. Dovolatel soudům dále vytýká, že jejich rozhodnutí jsou nelogická a nepředvídatelná, když staví do stejné řady skutečného škůdce a subjekt, který reparoval zranění způsobená škůdcem, a jsou vedena pouze snahou dosáhnout lepšího uspokojení pro poškozeného na úkor porušení práv druhého žalovaného. S náhradou nákladů řízení před soudy obou stupňů dovolatel nesouhlasí s tím, že usnesením soudu prvního stupně byl osvobozen od soudních poplatků, odvolací soud mu přesto uložil povinnost k jejich zaplacení. Navrhl, aby dovolací soud v napadeném rozsahu zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že nejde o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a pokud dovolatel vznáší výtky proti rozhodnutí o solidární odpovědnosti obou žalovaných, byla tato otázka již vyřešena v mezitímním rozsudku a důvody pro založení dílčí odpovědnosti nebyly shledány. Soudy zjistily zanedbání lékařské péče v nemocnici, která nepředložila ani základní lékařskou dokumentaci, o rozhodných okolnostech vypovídali lékaři nemocnice v rozporu se skutečností a ztížili práci a závěry znalců, a tak nepřímo byl navozen stav, kdy těžce poškozený žalobce čekal na odškodnění více než 20 let. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl jako nedůvodné.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 21. března 2012, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že přípustnost dovolání se v dané věci řídí podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno k 31. 12. 2012, do té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Při posouzení otázky, zda se přípustnost dovolání řídí ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. nebo §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je rozhodné, zda odvolací soud výrokem svého rozhodnutí vymezil odlišně práva a povinnosti účastníků, o nichž bylo soudem prvního stupně rozhodnuto. V dané věci odvolací soud výrokem ve věci samé (výrok I.) rozhodnutí soudu prvního stupně v převážné části potvrdil, neboť nevymezil odlišně práva a povinnosti, o nichž bylo rozhodnuto soudem prvního stupně; v rozsahu, jímž bylo žalobě vyhověno ohledně přiznané částky 6.660.058,- Kč a renty ve výši 6.574,- Kč měsíčně za dobu od 5. 3. 2011, se nejedná o tzv. diformitu (nesouhlasnost) rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím soudu prvního stupně ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jak dovozuje dovolatel, neboť v podstatě nejde o výrok měnící. Došlo pouze k formulačním úpravám výroku s ohledem na částečné zamítnutí žaloby (zamítavý výrok nebyl dovoláním napaden) a ke změně ohledně přiznání renty od 1. 11. 2010 (namísto od 5. 3. 2011). V tomto rozsahu se přípustnost dovolání řídí podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., dovolatel však ve vztahu k této změně neuvedl žádné konkrétní námitky ani dovolací důvody.
V rozsahu, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, se přípustnost dovolání žalovaného 2) proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu posuzuje podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací soud shledal dovolání podle §237 odst. 3 o. s. ř. přípustným pro řešení otázky přiměřenosti zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, která činí rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným.
Dovolatel především namítá, že v případě žalobce se nejedná o tak zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele, který by odůvodnil natolik razantní navýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, a důvodem k takovému navýšení nemůže být ani přijetí nové vyhlášky č. 440/2001 Sb. a růst cen a mezd.
Další námitky dovolatele týkající se toho, co bylo či nebylo provedeným dokazováním prokázáno ohledně trvalých omezení žalobce, nesměřují proti právnímu posouzení, ale proti skutkovým zjištěním, a k tomuto dovolacímu důvodu nelze v dovolacím řízení, jehož přípustnost je dovozována podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnout (srov. §237 odst. 3 in fine a §241a odst. 3 o. s. ř.).
Zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. (ve znění pozdějších předpisů - dále jen „vyhláška“) je na místě jen ve zcela výjimečných případech, kdy ani zvýšení základního odškodnění na dvojnásobek podle §6 odst. 2 vyhlášky dostatečně nevyjadřuje následky, které jsou do budoucna v důsledku poškození trvale omezeny nebo ztraceny. V každém jednotlivém případě musí soud posoudit, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v konkrétní věci „přiměřené“ povaze následků a jejich předpokládanému vývoji. Právní předpis tím, že rámcově stanoví předpoklady pro vznik nároku na základní výměru náhrady za ztížení společenského uplatnění (§4 odst. 1, §6 odst. 1 vyhlášky) a pro její zvýšení (§6 odst. 2 a §7 odst. 3 vyhlášky) stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž je usměrňována úvaha soudu o míře „přiměřenosti“ zvýšení v jednotlivých případech hodných mimořádného zřetele. Přiznaná výše náhrady za ZSU musí být s ohledem na následky poškození zdraví pro uplatnění poškozeného ve všech sférách života přiměřená, a to zejména se zřetelem k významu zdraví v hierarchii obecně uznávaných hodnot, k potřebě naplnění satisfakční i preventivní funkce náhrady, ale zároveň i k požadavku srovnatelnosti s výší náhrad nemateriálních újem přiznávaných soudy v jiných případech (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2258/2008, a ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 777/2009). Musí zde existovat vztah přiměřenosti mezi přiznanou výší náhrady a způsobenou škodou (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/2003, ze dne 16. 10. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 50/2005, nebo ze dne 12. 8. 2008, sp. zn. I. ÚS 1919/2008).
Rozdíly v závažnosti poškození zdraví a v intenzitě omezení, jež toto poškození zdraví vyvolalo, se projevují v rozdílné míře zvýšení náhrady (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2510/2005, ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, a ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1925/2008). Zvyšování odškodnění musí mít jisté hranice, zachovat si racionální vztah k úrovni bodového ohodnocení jednotlivých následků poškození zdraví i jeho peněžnímu vyjádření, respektovat požadavek srovnatelnosti s jinými obdobnými případy, nesmí být projevem libovůle ani mít zjevně likvidační účinky pro subjekty k náhradě škody povinné (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 5223/2009).
Dovolateli lze přisvědčit, že doba, která uplynula od škodné události do poskytnutí náhrady, ani změna reálné hodnoty plnění, k níž v této době došlo, nepatří mezi hlediska uvedená v §6 odst. 2 a §7 odst. 3 vyhlášky, tento závěr ostatně dovolací soud již vyslovil ve svých rozhodnutích (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 25 Cdo 373/2011, ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4438/2008, dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ), jakož i závěr, že rozhoduje-li soud o nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění, musí vycházet z takové výše náhrady, která přísluší podle právního předpisu, jenž na daný případ dopadá. Přitom platí, že princip proporcionality se uplatní nejen ve vztahu k následkům v konkrétním životě jednotlivce, ale také ve vztahu k obdobným případům již soudem řešeným.
V dané věci bylo zjištěno, že žalobce utrpěl újmu na zdraví s trvalými následky v mladém věku v době, kdy pracoval a připravoval se na studium na vysoké škole, nyní je pravostranně ochrnutý, špatně se pohybuje, velmi špatně vidí, jako pravák má špatnou motoriku pravé ruky, trpí sexuální dysfunkcí, epilepsií, psychickými poruchami, poruchou dýchání a má tracheostomii těžkého stupně, což přináší výrazná omezení v jeho životě a ztrátu řady schopností, jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů obou stupňů. Ztížení společenského uplatnění v základní sazbě bylo hodnoceno 6125 body, což činí částku 183.750,- Kč, přiznaná částka 5.512.500,- Kč představuje třicetinásobek této částky.
Zvyšování náhrady za ztížení společenského uplatnění pomocí násobků nemá sice výslovnou oporu v právních předpisech, násobky jsou však vžitou pomůckou, která přispívá ke sjednocování rozhodovací praxe soudů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2884/2010, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS ČR – C. H. BECK pod C 11119). Podle ustálené judikatury dovolacího soudu výrazné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění (zhruba kolem desetinásobku základního bodového hodnocení podle vyhlášky č. 32/1965 Sb.) je vyhrazeno především těm případům, kdy pro následky úrazu je poškozený téměř vyřazen ze života a kdy jeho předpoklady k uplatnění ve společnosti jsou téměř nebo zcela ztraceny, není schopen se sám obsloužit apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 847/2004, publikovaný v Souboru pod C 3129, obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2006, sp. zn. 25 Cdo 2186/2004, popř. ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 104/2004). Náhrada za ztížení společenského uplatnění zvýšená na třicetinásobek základního bodového ohodnocení v celkové výši přes 5.500.000,- Kč tak výrazně vybočuje z úrovně náhrad přiznávaných podle vyhlášky č. 32/1965 Sb. v obdobných případech (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2186/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4438/2008).
Námitka, že odvolací soud měl podle §438 odst. 2 obč. zák. rozhodnout o dělené odpovědnosti škůdců namísto solidární, nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., neboť tato otázka byla vyřešena v předchozím rozhodnutí dovolacího soudu v této věci (rozsudek ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 25 Cdo 5/2006) a odvolací soud se od právního názoru v tomto rozsudku vysloveném neodchýlil.
Rozsudek odvolacího soudu byl ve výroku o výši náhrady za ztížení společenského uplatnění shledán nesprávným pro rozpor s ustálenou judikaturou, proto byl v dotčeném rozsahu zrušen (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. dubna 2014
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu