ECLI:CZ:US:2018:2.US.1588.18.1
sp. zn. II. ÚS 1588/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem Rašínovo nábřeží 42, Praha 2, územní pracoviště Příkop 11, Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 10. 2. 2016 č. j. 7 C 54/2012-139, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2016 č. j. 14 Co 161/2016-183, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 17. 4. 2018 č. j. 14 Co 161/2016-227 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2018 č. j. 33 Cdo 631/2017-219, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se svým návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí a namítala zásah do svého práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Ústavní soud z napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti zjistil, že napadeným rozsudkem Krajský soud v Brně ze dne 6. 10. 2016 č. j. 14 Co 161/2016-183 potvrdil rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 10. 2. 2016 č. j. 7 C 54/2012-139 ve výroku I. zamítajícím žalobu (výrok I. a/), změnil jej ve výroku o nákladech řízení co do výše přiznané náhrady (výrok I. b/) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka, která v řízení vystupovala jako žalobkyně dovolání. Nejvyšší soud pak dospěl ve svém napadeném usnesení k závěru, že dovolání stěžovatelky není přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen "o. s. ř."), neboť závěr odvolacího soudu, že parkoviště není věcí v právním smyslu a že skutečnost, že s ním bylo nakládáno jako se samostatnou věcí, na jeho právní povaze nic nemění, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud dále upozornil, že otázka stěžovatelky, zda sjednané "omezující a zavazující podmínky" mandátní smlouvy, kterou žalovaný uzavřel s třetí osobou, vyžadovaly, aby parkoviště bylo provozováno bezúplatně, nenapadá žádný právní závěr, nýbrž výsledek výkladu obsahu mandátní smlouvy soudem; tedy skutková zjištění, která jsou v dovolacím řízení nezpochybnitelná Ani otázka aplikovatelnosti základních zásad vyjádřených v ustanoveních části první hlavy I zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 - dále jen "o. z." (konkrétně v ustanovení §2 odst. 3, §6 a §8 o. z.), na práva a povinnosti účastníků vzniklých před 1. 1. 2014, jež se posuzují podle dosavadních právních předpisů, nečiní dovolání přípustným, neboť právní posouzení odvolacím soudem odpovídá závěrům prezentovaným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2016, a navazující judikatuře.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že se obecné soudy nezabývaly všemi jejími argumenty a že jejich závěry jsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Zejména nesouhlasí se závěry obecných soudů ohledně právní povahy parkoviště na pozemku p. č. X v kat. území Břeclav a s tím spojenou otázkou vlastnického práva. Stěžovatelka rovněž nesouhlasí s právním posouzením obsahu mandátní smlouvy ze strany odvolacího soudu a posouzením úplatnosti provozování parkoviště. Stěžovatelka se domnívá, že postupem obecných soudů došlo i k zásahu do majetkových práv státu jako subjektu vlastnického práva, vyjádřených finanční hodnotou předmětu žaloby, kterou stěžovatelka v důsledku rozhodnutí soudů nenabyla.
4. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, požadované zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud je povinen se v této věci řídit právním názorem (vyjádřeným např. v usnesení pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/15 ze dne 31. 3. 2015, bod 12; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), že stát se může dovolávat porušení základních práv a svobod, pokud jde o vztahy, v nichž vystupuje jako právnická osoba (§21 občanského zákoníku a §6 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích), pokud se jedná o řešení otázky plynoucí ze vztahu, který je v praxi řazen do soukromoprávní větve právního řádu, a stát zde vystupuje jako právnická osoba.
5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine (N 53/21 SbNU 451), III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375), III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445), III. ÚS 606/04 (N 177/38 SbNU 421), III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303), III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) a další].
7. Ústavní soud považuje také za nutné připomenout závěry své ustálené judikatury, dle níž není jeho rolí posuzovat ani výklad podústavního práva, ani skutkové okolnosti jednotlivých případů. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí v jejich souhrnu proto Ústavní soud dospěl k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly, neboť nijak nevybočuje ze standardu aprobovaného judikaturou Ústavního. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
8. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud shledal, že nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu