ECLI:CZ:US:2018:2.US.1912.18.1
sp. zn. II. ÚS 1912/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace Triton Rentiér, družstvo, se sídlem Zlín, Dlouhá 74, zastoupená JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem, Rašínova 68/3, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2018 č. j. 20 Cdo 88/2018-151, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. září 2017 č. j. 15 Co 163/2017-122 a proti výrokům II. a III. rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. března 2017 č. j. 55 C 181/2014-65, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí namítajíc porušení svého ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a přístup k soudu ve smyslu článku 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článku 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že soudním exekutorem JUDr. Martinem Růžičkou byl v lednu 2014 vydán exekuční příkaz č. j. 077 EX 7342/12-37 na prodej nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj. Katastrálního pracoviště Brno - venkov, na LV číslo X1 pro k. ú. Modřice; konkrétně byl tímto exekučním příkazem postižen rodinný dům č. p. X2 na pozemku parcelní číslo X3 a pozemky parcelní čísla X3 a X4. Usnesením soudního exekutora ze dne 7. srpna 2014 č. j. 077 EX 7342/12-68 byl uvedený exekuční příkaz postihující nemovitosti částečně zrušen, a to konkrétně pokud jde o pozemky, takže předmětem postižení exekučním příkazem na prodej nemovitostí nadále zůstal toliko rodinný dům č. p. X2 na pozemku parcelní číslo X3 v k. ú. Modřice (dále jen "předmětný rodinný dům"). Žalobou doručenou Městským soudem v Brně dne 19. června 2014 se vedlejší účastnice domáhala vůči stěžovatelce vyloučení nemovitostí, které byly postiženy exekučním příkazem soudního exekutora ze dne 30. ledna 2014, z exekuce vedené proti manželovi vedlejší účastnice (povinnému), a to s tvrzením, že jde o její výlučný majetek pořízený z jejích výlučných prostředků.
3. Stěžovatelka uvádí, že při jednání poukázala především na to, že ani notářský zápis o zúžení společného jmění manželů ze dne 1. srpna 2006, ani rozsudek Městského soudu v Brně o zúžení společného jmění manželů ze dne 17. dubna 2009 nejsou založeny v Seznamu listin o manželském majetkovém režimu vedeném Notářskou komorou České republiky. Dále stěžovatelka zdůraznila, že vlastnické právo k předmětnému rodinnému domu muselo být nabyto originárním způsobem, tedy výstavbou, a nikoliv právním úkonem (dnes právním jednáním), což však notářský zápis o zúžení společného jmění manželů ze dne 1. srpna 2006 nezohlednil, a ani rozsudek Městského soudu v Brně o zúžení společného jmění manželů ze dne 17. dubna 2009 tuto situaci neřeší. Konečně stěžovatelka v řízení před obecnými soudy poukázala na chování vedlejší účastnice a jejího manžela (povinného), které stěžovatelka hodnotila jako jsoucí v rozporu s dobrými mravy, neboť dle přesvědčení stěžovatelky vedlejší účastnice a její manžel (povinný) činili právní úkony tak, aby majetek, který by bylo lze v exekuci vedené proti manželovi vedlejší účastnice (povinnému) postihnout, byl vyveden na vedlejší účastnici.
4. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. března 2017 č. j. 55 C 181/2014-65 bylo jednak rozhodnuto o zastavení řízení, pokud jde o vyloučení dvou pozemků z vedené exekuce, jednak byl z vedené exekuce vyloučen předmětný rodinný dům, a konečně bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud žalobě vyhověl se závěrem, že předmětný rodinný dům nelze v exekuci postihnout, a to i kdyby byl ve společném jmění manželů (vedlejší účastnice a povinného), neboť vůči manželovi vedlejší účastnice (povinnému) je v exekuci vymáhán takový závazek, který vznikl ještě před uzavřením jeho manželství s vedlejší účastnicí. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. září 2017 č. j. 15 Co 163/2017-122 byl rozsudek Městského soudu v Brně potvrzen v jeho vyhovujícím výroku II, přičemž ohledně nákladového výroku III. byl změněn tak, že stěžovatelce byla uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady řízení před soudem prvního stupně: navíc byla stěžovatelce uložena povinnost nahradit vedlejší účastnici také náklady odvolacího řízení.
5. Krajský soud v Brně se ve svém napadeném rozsudku ztotožnil se závěry Městského soudu v Brně v tom smyslu, že pokud bylo exekuční řízení proti manželovi vedlejší účastnice (povinnému) zahájeno před 31. prosincem 2013 pro exekuční titul z roku 1998 za situace, kdy k uzavření manželství mezi vedlejší účastnicí a povinným došlo až dne 29. července 2006, nelze v exekuci vymáhaný závazek manžela vedlejší účastnice (povinného) uspokojit ani postižením majetku tvořícího společné jmění manželů, neboť majetek tvořící společné jmění manželů lze v exekuci postihnout pro závazek manžela vzniklý ještě před uzavřením manželství až podle právní úpravy účinné od 1. ledna 2014, kterou však nelze na tento případ aplikovat, protože by to bylo v rozporu s principem legitimního očekávání a zákazem retroaktivity. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dne 26. října 2017 dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2018 č. j. 20 Cdo 88/2018-151 bylo dovolání stěžovatelky odmítnuto pro nepřípustnost, neboť obecné soudy postupovaly dle judikatury Nejvyššího soudu, kterou není třeba jakkoli měnit.
6. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy nesprávně interpretovaly a aplikovaly příslušné normy podústavního práva, a tak nesprávně dovodily, že žaloba vedlejší účastnice na vyloučení předmětného rodinného domu z exekuce vedené stěžovatelkou vůči manželovi vedlejší účastnice (povinnému) je důvodná. Nadto Nejvyšší soud řádně nevypořádal relevantní argumentaci stěžovatelky obsaženou v jejím dovolání. Dle přesvědčení stěžovatelky mělo být jí podané dovolání shledáno Nejvyšším soudem přípustným, ale dovolací soud otázky nastolené stěžovatelkou řádně nevypořádal, čímž jí upřel právo na přístup k soudu. Dovolací soud se podle stěžovatelky posouzení první otázky vyhnul poukazem na svůj rozsudek ze dne 1. dubna 2016 sp. zn. 20 Cdo 4368/2015, který prý podle jeho názoru obstál i v ústavně-právní rovině, neboť proti němu podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. června 2016 sp. zn. I. ÚS 1951/16, aniž by se však přitom vypořádal s argumentací stěžovatelky týkající se retrospektivní (nikoliv tedy retroaktivní) aplikace přechodných ustanovení zákona číslo 139/2015 Sb. a zákona číslo 164/2015 Sb. Pokud jde o druhou stěžovatelkou nastolenou otázku, pak jejímu vypořádání se dovolací soud vyhnul odkazem na svoji údajně konstantní rozhodovací praxi, podle které je argumentace obecnou spravedlností a dobrými mravy v řízení o vyloučení věci z výkonu rozhodnutí (exekuce) irelevantní, ačkoliv stěžovatelka ve svém dovolání výslovně v rámci své argumentace upozornila dovolací soud na nález Ústavního soudu ze dne 8. listopadu 2016 sp. zn. III. ÚS 2700/15. Dle přesvědčení stěžovatelky nemohou tyto učiněné závěry obecných soudů z hlediska idey obecné spravedlnosti a dobrých mravů v tomto konkrétně posuzovaném případě obstát jako závěry, které by byly ústavně souladné. Stěžovatelka je tak přesvědčena o tom, že obecné soudy mohly a měly aplikovat ustanovení §262a o.s.ř. a §42 e.ř. v tom jejich znění, která umožňují postihnout majetek ve společném jmění manželů i pro takový dluh jednoho z manželů, který vznikl před uzavřením manželství, neboť nejde o žádnou retroaktivní aplikaci právní úpravy, jak tvrdí obecné soudy, ale jde o přípustnou retrospektivu. Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že na předmětný rodinný dům je nutno nahlížet jako na majetek spadající do společného jmění vedlejší účastnice a jejího manžela (povinného). Na rozdíl od obecných soudů je stěžovatelka přesvědčena o tom, že i v soudním řízení o vyloučení věci z exekuce má otázka dobrých mravů svůj význam; je přesvědčena, že dochází k ukrývání majetku, které by nemělo požívat právní ochrany. Dle přesvědčení stěžovatelky, když už se obecné soudy rozhodly podané žalobě vedlejší účastnice na vyloučení předmětného rodinného domu z exekuce vyhovět, pak měly ohledně náhrady nákladů řízení aplikovat jinak výjimečné ustanovení §150 o. s. ř., neboť stěžovatelka žádným svým počínáním nezavdala příčinu ke vzniku soudního sporu.
7. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou formálních náležitostí ústavní stížnosti, nutných k jejímu meritornímu projednání, a konstatuje, že ústavní stížnost je po formální stránce bezvadná a způsobilá dalšího přezkoumávání. Ústavní stížnost je tedy přípustná.
8. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
9. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205); či nález sp. zn. I. ÚS 2486/13 ze dne 1. 10. 2014, zejména body 34-37 a body 42-45].
11. K argumentům stěžovatelky vzneseným v projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že hodnocení skutkového stavu případu a interpretace podústavního práva jsou doménou obecných soudů. Ústavní soud ve svých rozhodnutích totiž opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí ústavně zakázaný zásah do základních práv a svobod jedince. Takovýto zásah však Ústavní soud neshledal, neboť těžiště rozhodování obecných soudů spočívalo v interpretaci podústavního práva, které není zjevně excesivní či nepřijatelné. Ke své citované judikatuře Ústavní soud podotýká, že se jednalo o odlišné případy. V nyní posuzovaném případě naopak rozhodnutí obecných soudů je dobře vysvětleno a obecné soudy nikterak nezasáhly do ústavně zaručených práv stěžovatelky.
12. Z výše uvedených důvodů tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, pročež její ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. července 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu