ECLI:CZ:US:2018:2.US.1957.18.1
sp. zn. II. ÚS 1957/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaje), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Víta Kopeckého, zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem, AK se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 2, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - sever ze dne 9. března 2018 č. j. 25 C 133/2017-43 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň - sever pod sp. zn. 25 C 133/2017 se žalobce žalobou ze dne 14. 8. 2017 domáhal po stěžovateli zaplacení částky 3 000 Kč s příslušenstvím. Podle tvrzení žalobce se mu stěžovatel zavázal ve splátkách uhradit částku 498 000 Kč za to, že se žalobce odstěhuje z nemovitosti, kterou doposud oba společně se svou matkou obývali, a za to, že nemovitost matka daruje do výlučného vlastnictví stěžovatele. Dosud však neuhradil poslední splátku ve výši 3 000 Kč.
2. Svým rozsudkem ze dne 9. 3. 2018 č. j. 25 C 133/2017-43 okresní soud žalobě vyhověl a uložil stěžovateli zaplatit žalobci částku 3 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení a nahradit žalobci náklady řízení. Měl totiž za prokázané, že výše uvedená dohoda byla mezi stěžovatelem a žalobcem sjednána a následně utvrzena uznáním dluhu ze strany stěžovatele dne 25. 11. 2015. Částku měl stěžovatel hradit v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 3 000 Kč, což také nejprve činil. Poslední splátku však nikdy neuhradil.
3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž uvedl, že má za to, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále též jeho právo na ochranu majetku podle článku 11 odst. 1 Listiny. Domníval se přitom, že neexistence žalobcem tvrzeného dluhu byla v řízení prokázána, a to zejména výpovědi matky žalobce a stěžovatele. Podle jeho názoru nebyla nikdy žádná dohoda mezi ním a žalobcem uzavřena, a nemohlo tedy dojít ani k uznání dluhu, neboť nikdy neexistoval. Měl dále též za to, že uznání dluhu nemůže vůbec představovat právní jednání, protože byl k jeho podpisu stěžovatel donucen, a jeho vůle tedy nebyla projevena vážně.
. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadenými rozhodnutími; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 3624/15; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
7. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, byly-li by jeho právní závěry v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svojí povahou bagatelní. Je totiž veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod [k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583) a usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2013 sp. zn. I. ÚS 3821/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 3672/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2013 sp. zn. II. ÚS 4668/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. III. ÚS 4497/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 6. 2018 sp. zn. I. ÚS 1167/18 a další].
9. Této praxi odpovídá ostatně i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze přesunul až do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně k těmto sporům přistupuje ostatně i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku, č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].
10. V nyní projednávané věci uložil soud stěžovateli uhradit žalobci částku ve výši 3 000 Kč s příslušenstvím. Ačkoliv samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena, neboť je nutno ji posuzovat s přihlédnutím k okolnostem sporu včetně charakteru a možností účastníků, je zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy spíše výjimečně. V projednávané věci - vzhledem k naznačené zdrženlivosti v bagatelních věcech (nadto jde-li o náklady řízení) - Ústavní soud ke kasačnímu zásahu nepřikročil. Ani stěžovatel přitom netvrdí, že by uložením takové povinnosti došlo k zásadnímu zásahu do jeho majetkových práv. Proto Ústavní soud posoudil ústavní stížnost v této části jako zjevně neopodstatněnou.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. července 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu