ECLI:CZ:US:2018:2.US.2060.18.1
sp. zn. II. ÚS 2060/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky České republiky - Ministerstva financí, Letenská 15, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018 č. j. 30 Cdo 4904/2016-408, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2016 č. j. 64 Co 49/2013-287 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 8. 2012 č. j. 41 C 266/2011, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se svým návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí a namítala zásah do svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud z napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti zjistil, že žalobci se po České republice (zastoupené různými ministerstvy) žalobou ze dne 19. 9. 2011 domáhali zaplacení částky 380 000 Kč s příslušenstvím každému z žalobců jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla každému z žalobců vzniknout v důsledku nepřiměřené délky restitučního řízení, vedeného postupně u Okresního úřadu v Kolíně, Krajského soudu v Praze, Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Kolín a u Okresního soudu v Kolíně, Krajského soudu v Praze, Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, celkově trvajícího bezmála 19 let. O této žalobě obecné soudy opakovaně rozhodovaly, zčásti žalobcům vyhověly, zčásti nikoli. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky svým prvním výrokem odmítl. Výrokem č. II k dovolání žalobců zrušil napadený rozsudek Městského soudu v tom rozsahu, v jakém jím byl potvrzen v zamítavých výrocích rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 8. 2012 č. j. 41 C 266/2011-120, jakož i v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení a věc v tomto rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
3. Stěžovatelka má dvě zásadní výhrady vůči napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž Nejvyšší soud odmítl její dovolání. V prvé řadě nesouhlasí s právním názorem, že pokud v případech nemajetkové újmy odpovědnost nesou dva ústřední správní úřady, pak příslušný ústřední správní úřad nelze určit a je třeba aplikovat tzv. zbytkovou příslušnost Ministerstva financí podle §6 odst. 3 zákona o náhradě škody. Stěžovatelka dále rozvádí svou argumentaci, proč je tento závěr nesprávný, a to zejména pro rozpor se zákonem č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích. Závěr Nejvyššího soudu, že z hlediska zákona je lhostejné, které organizační složky státu se na vzniku újmy podílely, není podle stěžovatelky správný, je to totiž právě identifikace těchto organizačních složek státu, která je určující pro odvětvové určení příslušného ústředního správního úřadu jednajícího za stát, který pak případně za stát i plní. Stěžovatelka kritizuje i závěr, že Nejvyšší soud připustil možnost, aby organizační složky státu, které dosud v řízení jménem státu vystupovaly, vstoupily do řízení jménem státu jako vedlejší účastník. Dále stěžovatelka nesouhlasí se závěrem obecných soudů k otázce náhrady nákladů řízení a tvrdí, že stát je obecně sankcionován za případné právní zastoupení advokátem. Podle stěžovatelky pak nelze očekávat, že zaměstnanci plnící pracovní úkoly na Ministerstvu financí budou kvalifikovaně posuzovat zákonné podmínky odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup Ministerstva zemědělství při posuzování restitučního nároku, případně nesprávný úřední postup Ministerstva kultury při povolání souhlasu k odborné činnosti podle zákona o ochraně kulturních památek, anebo Ministerstva práce a sociálních věcí ve věcech sociálních dávek, či nesprávný úřední postup služebních orgánů Ministerstva obrany za zproštění zaměstnance ze služebního poměru, vznik újmy a následnou příčinnou souvislost.
4. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, požadované zákonem o Ústavním soudu. Ústavní soud je povinen se v této věci řídit právním názorem (vyjádřeným např. v usnesení pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/15 ze dne 31. 3. 2015, bod 12; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), že stát se může dovolávat porušení základních práv a svobod, pokud jde o vztahy, v nichž vystupuje jako právnická osoba (§21 občanského zákoníku a §6 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích), pokud se jedná o řešení otázky plynoucí ze vztahu, který je v praxi řazen do soukromoprávní větve právního řádu, a stát zde vystupuje jako právnická osoba.
5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost v té své části, v níž napadá rozhodnutí obecných soudů, která již byla zrušena, či která nejsou konečná, neboť pouze ruší předchozí rozhodnutí nižších soudů, je nepřípustná, a ve zbytku je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine (N 53/21 SbNU 451), III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375), III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445), III. ÚS 606/04 (N 177/38 SbNU 421), III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303), III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) a další].
7. Ústavní soud považuje také za nutné připomenout závěry své ustálené judikatury, dle níž není jeho rolí posuzovat ani výklad podústavního práva, ani skutkové okolnosti jednotlivých případů.
8. Jak vyplývá z ústavní stížnosti, stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas se závěry Nejvyššího soudu ohledně náhrady nákladů řízení stěžovatelky a ohledně toho, zda má za stěžovatelku - Českou republiku v řízení vystupovat právě ministerstvo financí. Obě tyto otázky jsou otázkami výkladu podústavního práva a konkrétních skutkových okolností věci, k nimž se Ústavnímu soudu nepřísluší vyjadřovat. Ústavní soud neshledal, že by bylo jakkoli dotčeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces, protože stěžovatelka ani žádný ústavně relevantní zásah do svého práva na spravedlivý proces nenamítá. Nejvyšší soud se pouze neztotožnil s výkladem podústavního práva, který předložila stěžovatelka. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno Nejvyššího soudu z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jeho rozhodnutí o stěžovatelčině dovolání jakkoliv přehodnocovat.
9. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud shledal, že nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a z části, v níž směřuje proti derogačním či derogovaným rozhodnutím obecných soudů, jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. července 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu