ECLI:CZ:US:2018:2.US.2195.18.1
sp. zn. II. ÚS 2195/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Šimáčkovou o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného JUDr. Peterem Andrisem, advokátem, se sídlem Za Hládkovem 973/4, Praha 6 - Střešovice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2017 č. j. 3 To 35/2017-4312 a Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 4. 2017 č. j. 2 T 2/2014-4168, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") a Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), jimiž mělo být porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. V záhlaví označeným rozsudkem krajského soudu, byl stěžovatel společně s dalším obviněným uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník").
3. Stěžovatel byl za tento zločin odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §82 odst. 2 trestního zákoníku mu byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil nahradil škodu, kterou způsobil trestným činem. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") byla oběma obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit poškozené České republice - Finančnímu úřadu pro Plzeňský kraj, škodu ve výši 20 646 356 Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu byla poškozená Česká republika - Finanční úřad pro Plzeňský kraj, odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. O odvolání obviněných a státního zástupce rozhodl vrchní soud výše označeným rozsudkem, jímž napadený rozsudek krajského soudu zrušil ve výrocích o trestech a znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině odsoudil stěžovatele podle §240 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Současně rozhodl o trestu i u druhého spoluobviněného. Ve výroku o náhradě škody zůstal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání obou obviněných podle §256 trestního řádu zamítl.
5. Ústavní soud dále z veřejně přístupných zdrojů (http://infosoud.justice.cz) zjistil, že stěžovatel podal proti rozsudku vrchního soudu dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, tedy o tvrzené nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení. Nejvyšší soud však podle §265i odst. 1 písm. c) trestního řádu dovolání stěžovatele odmítl jako opožděné. Toto dovolání nebylo k ústavní stížnosti přiloženo a stěžovatel jej rovněž nenapadá jako protiústavní.
II. Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že krajský soud postupoval v rozporu s trestním řádem, neboť dostatečně nezjistil skutkový stav věci a existují důvodné pochybnosti ohledně prokázání objektivní a subjektivní stránky předmětného trestného činu. Stěžovatel dále taktéž namítá chybně provedené dokazování, což mělo mít za následek extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.
7. Stěžovatel dále tvrdí, že řízení u krajského a vrchního soudu zatěžovaly podstatné vady, a to zejména z důvodů délky řízení, podstatných vad řízení podle §258 odst. 1 písm. a) trestního řádu, despektu orgánů činných v trestním řízení, porušení zásady zákonnosti trestního stíhání, pochybení v přípravném řízení a nezákonného způsobu shromažďování důkazů.
III. Hodnocení Ústavního soudu
8. Ještě dříve, než Ústavní soud přikročí k věcnému projednání ústavní stížnosti, musí zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tedy mimo jiné též to, zda před podáním ústavní stížnosti došlo k vyčerpání všech prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práv poskytuje. Ústavní soud dospěl na základě tohoto postupu k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
9. Podle §72 odst. 1 písm. a) a odst. 3 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní stížnost je třeba podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
10. Podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, je-li podaný návrh nepřípustný, nestanoví-li tento zákon jinak. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu pak usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
11. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří zásada subsidiarity [podrobněji viz nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], podle kterého je ústavní stížnost nástrojem ochrany základních práv, nastupujícím po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práv uplatnitelných ve shodě se zákonem v systému orgánů veřejné moci (srov. též usnesení sp. zn. IV. ÚS 2891/08 ze dne 3. 4. 2009). Podle Ústavního soudu má pak tento atribut ústavní stížnosti jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální [viz usnesení sp. zn. I. ÚS 236/04 ze dne 28. 4. 2004 (U 25/33 SbNU 475)].
12. Podle §265a a násl. trestního zákoníku je proti stěžovatelem napadenému rozhodnutí krajského soudu přípustné dovolání. Nepodání dovolání v rámci trestního řízení má přitom za následek nepřípustnost ústavní stížnosti [viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.)].
13. Stěžovatel v ústavní stížnosti požaduje pouze zrušení rozsudků krajského soudu a vrchního soudu; rozhodnutí o dovolání přitom nenapadá, a dokonce ani vůbec nezmiňuje. Z veřejně dostupných zdrojů však plyne, že stěžovatel ve věci dovolání podal, které však bylo usnesením, podle §265i odst. 1 písm. c) trestního řádu odmítnuto jako opožděné.
14. Ústavní soud v této situaci zdůrazňuje, že vyčerpání prostředků neznamená jen jejich uplatnění a rozhodnutí o nich, ale taktéž i dosažení rozhodnutí příslušného orgánu v dané věci [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 993/15 ze dne 12. 5. 2016, II. ÚS 636/04 ze dne 7. 1. 2005, I. ÚS 339/01 ze dne 5. 9. 2001 (U 33/23 SbNU 383)]. Za nepřípustný je tak nutno považovat i návrh, který sice uplatněn byl, avšak opožděně, což bylo příčinou jeho odmítnutí (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 327/03 ze dne 17. 8. 2004). To je i případ právě projednávané věci stěžovatele.
15. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že ze strany stěžovatele došlo k nevyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a zároveň nebyla naplněna žádná výjimka z pravidla subsidiarity podle §75 odst. 2 téhož zákona.
16. K ústavní stížnosti nebyla připojena kopie žádného z napadených rozhodnutí ani kopie rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, jak vyžaduje ustanovení §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu. Z důvodu procesní ekonomie však Ústavní soud stěžovatele nevyzýval k odstranění formální vady podání, jelikož by ústavní stížnost i po doplnění podání byla z důvodu opožděného podání dovolání odmítnuta pro nepřípustnost.
17. Ústavnímu soud proto z výše uvedených důvodů nezbylo, než ústavní stížnost bez ohledu na její obsah odmítnout jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. července 2018
Kateřina Šimáčková, v. r.
soudkyně zpravodajka