ECLI:CZ:US:2018:2.US.2357.18.1
sp. zn. II. ÚS 2357/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti společnosti Fotovoltaické elektrárny Eliška - Čáslav, s.r.o., se sídlem Hornická 639, Tuchlovice, IČ: 28919408, zastoupené JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem, se sídlem Karlovo náměstí 28, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2018 č. j. 23 Cdo 5733/2017-163, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Děčíně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. června 2015 č. j. 28 C 8/2013-51 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka domáhala, aby soud rozhodl, že rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 6. prosince 2012 č. j. 04921-20/2012-ERÚ a rozhodnutí Energetického regulačního úřadu ze dne 14. září 2012 č. j. 04921-14/2012-ERÚ se nahrazuje tak, že žalovaná ČEZ Distribuce, a. s. je povinna stěžovatelce zaplatit částku 1 057 261,49 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. prosince 2016 č. j. 17 Co 702/2015-110 výrok I rozsudku soudu prvního stupně potvrdil, výrok II o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozsudek odvolacího soudu napadla stěžovatelka dovoláním, jež Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř."), odmítl.
2. V ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení napadeného usnesení Nejvyššího soudu pro tvrzené zkrácení na svých ústavně zaručených právech pramenících zejména z ustanovení čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a z čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a odst. 4, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka tvrdí, že se Nejvyšší soud dopustil nesprávného posouzení přípustnosti dovolání, a to na základě účelového rozdělení první předložené otázky hmotného práva a nesprávné interpretace judikatury Ústavního soudu ve vztahu k otázce druhé, čímž měla stěžovatelce být odepřena spravedlnost, zejména pak právo na spravedlivý proces a právo na zákonného soudce.
3. Nejvyšší soud dle stěžovatelky pochybil, když nevyhověl jejímu požadavku předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru, a zároveň tím zanedbal povinnost obligatorního zahájení řízení o předběžné otázce vyplývající z čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen "SFEU") a nadřadil tak své postavení Soudnímu dvoru, když si přiřkl pravomoc rozhodovat o tom, zda je předběžná otázka relevantní pro daný případ a zda má tedy význam ji předložit. Toto své rozhodnutí navíc nesprávně zdůvodnil. Stěžovatelka vnímá nepoložení předběžné otázky jako svévolné jednání, neboť nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 17/11 ze dne 15. 5. 2012 (N 102/65 SbNU 367; 220/2012 Sb.; dále též jen "nález sp. zn. Pl. ÚS 17/11"), na který se Nejvyšší soud odvolává, zohledňuje výhradně ústavněprávní aspekty, nikoliv soulad s unijním právem.
4. Dále měl dle stěžovatelky Nejvyšší soud pochybit, když se odmítl odchýlit od své dosavadní rozhodovací praxe v otázce zohlednění účinků rdousícího efektu solárního odvodu v civilním řízení, což podložil argumentem návaznosti na rozhodovací praxi Ústavního soudu. Nejvyšší soud se dle stěžovatelky dopustil nesprávné analogie a paušalizace závěrů Ústavního soudu [zejm. usnesení sp. zn. I. ÚS 2363/14 ze dne 10. 2. 2015 a nálezu sp. zn. II. ÚS 2216/14 ze dne 13. 1. 2015 (N 3/76 SbNU 63)], přičemž lze řádně vycházet jedině z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, který možnost domáhání se náhrady škody z omezení vlastnického práva ani zohlednění rdousícího efektu v civilním řízení kategoricky nevyloučil. Stěžovatelka tak zůstává nadále přesvědčená, že účinky rdousícího efektu solárního odvodu mohou být zohledněny v civilním řízení při posouzení možného protiústavního zásahu do vlastnického práva.
5. Ústavní soud přezkoumal podanou ústavní stížnost a shledal, že splňuje všechny formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), s výjimkou povinnosti přiložit kopii rozhodnutí o posledním procesním prostředku k ochraně práva, popř. odmítnutí mimořádného opravného prostředku dle ustanovení §72 odst. 6 výše uvedeného zákona. Z důvodu procesní ekonomie však Ústavní soud stěžovatelku nevyzýval k odstranění formální vady podání a napadené rozhodnutí dohledal z veřejně dostupné databáze na internetových stránkách Nejvyššího soudu. Ústavní soud pak dospěl k závěru, že se jedná o ústavní stížnost přípustnou, avšak zjevně neopodstatněnou.
6. Podle ustanovení čl. 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud však není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí; směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů, není proto samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost.
7. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Ústavní soud může dále zrušit napadené rozhodnutí, jedná-li se o projev libovůle, svévole nebo jsou-li právní závěry v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 28/80 SbNU 375), nález sp. zn. III. ÚS 922/09 ze dne 11. 6. 2009 (N 143/53 SbNU 759) či usnesení sp. zn. I. ÚS 1010/15 ze dne 11. 2. 2016].
8. Ústavní soud v postupu Nejvyššího soudu ani v jeho napadeném rozhodnutí neshledal v ústavněprávní rovině žádné pochybení. Dopustil-li by se Nejvyšší soud nesprávného posouzení přípustnosti dovolání, jak namítá stěžovatelka, příp. by odmítnutí dovolání neodůvodnil, mohlo by se skutečně jednat o projev svévole, zásah do ústavně zaručených práv, zejména pak práva na soudní ochranu a přístup k soudu, odepření spravedlnosti, a tudíž důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomuto Ústavní soud podrobil napadené rozhodnutí přezkumu, při němž zjišťoval, zda z něj jasně vyplývají příčiny nepřípustnosti, zda jsou tyto dostatečně popsány a zda vskutku došlo k jejich naplnění.
9. Nejvyšší soud v napadeném usnesení konstatoval, že první z otázek formulovaných v dovolání nesplnila zákonné podmínky dle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., podle něhož musí důvod dovolání obsahovat právní posouzení věci odvolacího soudu, které stěžovatelka v pozici dovolatelky pokládá za nesprávné, a vysvětlení, v čem spatřuje nesprávnost tohoto posouzení. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že stěžovatelka nikde v dovolání nevyložila, jaké právní posouzení odvolacího soudu vztahující se k její aktivní legitimaci je nesprávné a proč, čímž zcela dostál požadavku transparentnosti, jakož i požadavku na řádné, přesvědčivé a přezkoumatelné odůvodnění rozhodnutí.
10. Co se týče stěžovatelkou namítaného účelového rozdělení první předložené otázky Nejvyšším soudem, údajně zapříčiňujícím nesprávné posouzení přípustnosti dovolání, neshledává Ústavní soud tuto námitku důvodnou. Tato otázka se týkala toho, "zda je výrobce elektřiny z obnovitelných zdrojů aktivně legitimován domáhat se zaplacení zbývající části podpory, která mu měla být zaplacena ze strany odběratele elektrické energie, avšak zaplacena nebyla z důvodu odvodu, když k tomu odvodu došlo na základě právního předpisu, který je v rozporu s ústavním pořádkem a právem EU."
11. Pomocí výkladu jazykového (vedlejší věta příslovečná podmínková) i teleologického (stěžovatelka v ústavní stížnosti několikrát opakovala, že účelem otázky je zjistit, zda existuje aktivní legitimace v případě rozporu s právem EU) lze dovodit, že smysl otázky zůstává zachován pouze, platí-li obě části souvětí (otázky). Vzhledem k tomu, že však rozpor s právem Evropské unie nebyl prokázán, nemělo význam uvažovat o případné aktivní legitimaci stěžovatelky. Nejvyšší soud, stejně tak jako Soudní dvůr, se nezabývá řešením hypotetických otázek, které nemají souvislost s projednávaným případem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu č. j. 2 Cdon 808/97 ze dne 27. 5. 1999 uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
12. Z toho dále vyplývá, proč Nejvyšší soud nepřistoupil na navrhované předložení předběžné otázky Soudnímu dvoru. Ústavní soud již v minulosti judikoval, že k porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, případně k porušení práva na zákonného soudce, zaručeného v čl. 38 odst. 1 Listiny, dojde v případě nepoložení předběžné otázky Soudnímu dvoru pouze tehdy, pokud obecné soudy v situaci, kdy to účastník požaduje, či pokud je spornost výkladu unijního práva z posuzovaného případu prima facie zřejmá, nevysvětlí, proč otázku nepoložily, přičemž na úrovni českého ústavního pořádku obstojí takové odůvodnění, které je udržitelné (obhájitelné a přesvědčivě vyargumentované) a které není zcela zjevně v rozporu se základními zásadami práva Evropské unie.
13. Nejvyšší soud shledal, že by případné řešení stěžovatelkou navrhované předběžné otázky nemělo žádný vliv na výsledek předmětného civilního řízení, jedná se tedy o otázku hypotetickou, jelikož nevykazuje žádný reálný vztah k předmětu sporu v původním řízení, a své přesvědčení rovněž řádně zdůvodnil. Tím je splněn předpoklad výjimky z povinnosti předložit předběžnou otázku podle čl. 267 odst. 3 SFEU. Ústavní soud zde odkazuje na podrobné řešení této problematiky v nálezu sp. zn. I. ÚS 1434/17 ze dne 11. 6. 2018, jenž byl vydán v jiném řízení stěžovatelky před Ústavním soudem a jenž tedy musel být stěžovatelce v době podání této ústavní stížnosti znám.
14. K námitce stěžovatelky, že si Nejvyšší soud svévolně přiřkl pravomoc rozhodovat o tom, zda je předběžná otázka relevantní pro daný případ, a tím nadřadil své postavení Soudnímu dvoru, nemůže Ústavní soud souhlasit. Nejvyššímu soudu přirozeně přísluší v rámci jeho kompetencí posoudit, zda otázka, vyvstavši při předmětném řízení, splňuje předpoklad povinného předložení, nebo naopak předpoklad některé z výjimek z této povinnosti. Podle ustálené judikatury Soudního dvora je totiž postup zavedený článkem 267 SFEU nástrojem spolupráce mezi Soudním dvorem a vnitrostátními soudy, přičemž v rámci této spolupráce je vnitrostátní soud, kterému je spor předložen, nejlépe s to posoudit s ohledem na konkrétní okolnosti věci jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání svého rozsudku, tak i relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 24. 10. 2013 ve věci C-180/12 Stojlov i Ko EOOD, ECLI:EU:C:2013:693, bod 37; všechna rozhodnutí Soudního dvora jsou dostupná na https://curia.europa.eu/). Soudní dvůr tedy vnitrostátním soudům důvěřuje a ponechává jim značnou diskreci v rozhodování, zda mu předběžnou otázku předloží či nikoli (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 2787/17 ze dne 13. 7. 2018, bod 15 a 16). Postup Nejvyššího soudu tedy nebyl svévolným jednáním, nýbrž zákonným postupem, jenž nachází oporu i v judikatuře Soudního dvora.
15. Druhou otázku položenou v dovolání Nejvyšší soud shledal nezpůsobilou založit přípustnost dovolání, jelikož neexistuje - a nebyl objasněn - důvod, proč by se Nejvyšší soud měl odchýlit od své dosavadní rozhodovací praxe. V souladu s dřívější judikaturou Ústavní soud v této otázce plně respektuje diskreci Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1979/17 ze dne 13. 9. 2017) a dále v tomto kontextu připomíná, že ke znakům právního státu patří princip právní jistoty a z něj plynoucí princip ochrany oprávněné důvěry v právo, který zahrnuje především efektivní ochranu práv všech právních subjektů ve stejných případech shodným způsobem a předvídatelnost postupu státu a jeho orgánů včetně soudů. Byť z těchto principů nevyplývá kategorická neměnnost výkladu či aplikace práva, zůstává v obecné rovině žádoucí relativní ustálenost a shodnost rozhodovací praxe soudů o "totožných", resp. obdobných věcech [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 387/18 ze dne 17. 8. 2018 či nález sp. zn. II. ÚS 2588/16 ze dne 24. 11. 2016 (N 223/83 SbNU 481)].
16. V reakci na stěžovatelčiny námitky ohledně nevyloučení možnosti domáhání se náhrady škody z omezení vlastnického práva ani zohlednění rdousícího efektu v civilním řízení Ústavní soud odkazuje na závěry výše citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 1434/17 ze dne 11. 6. 2018 a připomíná, že bez marného vyčerpání možností poskytnutých daňovým řádem nelze náhradu případného likvidačního dopadu solárního odvodu, způsobujícího neústavní zásah do vlastnického práva ve smyslu čl. 11 Listiny, s úspěchem uplatňovat v občanském soudním řízení, a to ani prostřednictvím zákona o odpovědnosti státu, ani postupem náhrady za neoprávněné omezení vlastnického práva.
17. Ústavní soud shledal, že z usnesení Nejvyššího soudu jasně vyplývají důvody nepřípustnosti dovolání a že se jedná o důvody zákonné a dostatečně objasněné, a proto dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, pročež jeho ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. září 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu