ECLI:CZ:US:2018:2.US.2411.18.1
sp. zn. II. ÚS 2411/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Daňka, zastoupeného Mgr. Janem Morávkem, advokátem, se sídlem Týn 639/1, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. května 2018 č. j. 3 Afs 70/2017-61, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. února 2017 č. j. 6 Af 36/2013-118 a rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 10. července 2013 č. j. 18214/13/5000-14305-701328, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Odvolacího finančního ředitelství, jimiž měly být porušeny jeho ústavně garantovaná práva a svobody.
2. Finanční úřad pro Prahu 9 (dále také "správce daně") vydal dne 6. 1. 2012 celkem 11 dodatečných platebních výměrů na daň z přidané hodnoty (dále "DPH" či "daň") za zdaňovací období únor 2007 až prosinec 2007, kterými byla stěžovateli dodatečně zdaněna příslušná plnění s odůvodněním, že nesplnil zvláštní režim podle §90 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZDPH"). V rámci kontroly daně z přidané hodnoty správce daně kontroloval oprávněnost postupu daňového subjektu při nákupu a prodeji ojetých osobních vozů na základě předložených daňových dokladů v souvislosti s pořízením tohoto zboží od osob registrovaných v jiném členském státě.
3. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel odvolal k Odvolacímu finančnímu ředitelství. To napadeným rozhodnutím změnilo rozhodnutí správce daně pouze v části týkající se bankovního spojení, tedy číslo účtu poskytovatele platebních služeb. V ostatním ponechalo rozhodnutí beze změny.
4. Proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství podal stěžovatel žalobu k městskému soudu, kterou se domáhal zrušení tohoto rozhodnutí a vrácení věci Odvolacímu finančnímu ředitelství k dalšímu řízení. Městský soud žalobu nepovažoval za důvodnou, a proto ji napadeným rozsudkem zamítl [§78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.)].
5. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost z důvodů uvedených v §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
6. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku a až následně přešel k dalším tvrzením stěžovatele. K námitce stěžovatele stran prekluze práva na doměření DPH došel soud k závěru, že zahájení daňové kontroly nelze považovat toliko za formální, nýbrž za faktické a zákonné, a které je tudíž schopno ovlivnit běh prekluzivní lhůty ve smyslu §47 zákona o správě daní a poplatků. Ve věci neúplnosti daňového spisu dospěl soud k závěru, že obsah spisu plně odpovídá seznamu písemností, a to včetně očíslování listin či seznamu příloh, pročež tuto námitku shledal nedůvodnou. Soud se také zabýval tvrzenou nesprávností posouzení daňového režimu, načež vyslovil názor, že stěžovatel měl povinnost stanovit základ daně podle §36 odst. 1 ZDPH. Podle soudu není důvodná ani námitka stěžovatele ve věci rozložení důkazního břemene, které stěžovatel v dané věci neunesl. Soud nemohl přisvědčit ani námitce porušení zásady proporcionality při správě daní. Správce daně podle soudu postupoval v souladu se zákonnými požadavky, v úzké součinnosti s daňovým subjektem a volil přitom prostředky takové, aby stěžovatele zatěžovaly pouze v nezbytné míře.
7. Proti zamítavému rozsudku Nejvyššího správního soudu následně stěžovatel podal ústavní stížnost. V té namítá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na ukládání povinnosti jen na základě zákona ve smyslu čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo vlastnit majetek a právo, aby daně a poplatky byly ukládány jen na základě zákona ve smyslu čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny, právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na veřejné, průtahů prosté jednání před zákonným soudcem a soudem s možností vyjádření ve smyslu čl. 38 Listiny a právo plynoucí z čl. 10 a 10a Ústavy České republiky (dále jen "Ústava ČR").
II. Argumentace stěžovatele
8. Podle stěžovatele dotčené orgány nedostatečně zjistily skutkový stav a nesprávně posoudily jím uvedené skutečnosti a související důkazní prostředky. Stěžovatel v ústavní stížnosti též opakovaně vznáší námitku stran nesprávného posuzování daňového režimu, zahájení daňové kontroly, opomenutých důkazů a neúplnosti daňového spisu. Podle stěžovatele dotčené orgány špatně posoudily otázku rozložení důkazního břemena, přičemž jim v této souvislosti vytýká nepoložení předběžné otázky Soudnímu dvoru. Dotčené orgány se v napadených rozhodnutích podle stěžovatele nevypořádaly s jeho námitkami či je v jiném případě nesprávně shledaly jako opožděné. Stěžovatel svou ústavní stížnost uzavírá tvrzením, že rozhodnutí dotčených orgánů a jejich aplikace daňového zákona vykazovaly znaky nesrozumitelnosti.
III. Hodnocení Ústavního soudu
9. Ústavní stížnost představuje specifický prostředek, který lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek. Ústavní soud proto nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
10. Ústavní soud poté, co se seznámil s napadenými rozhodnutími i podáním stěžovatele, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
12. Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy ČR soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
13. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že státní moc si při stanovení a vybírání daní a poplatků musí počínat v mezích stanovených zákonem, který již svou povahou představuje zásah do základního práva na vlastnictví, jejž zároveň legitimuje. V podmínkách materiálního právního státu je navíc nezbytné toto ustanovení vykládat nikoliv pouze v tom smyslu, že orgán veřejné moci je oprávněn uplatnit vůči jednotlivci zákonem konstituovanou pravomoc jakýmkoliv způsobem, nýbrž je třeba jej vykládat v materiálním smyslu, tj. tak, aby orgán veřejné moci při výkonu své pravomoci co nejvíce respektoval ochranu základních práv jednotlivce, v daném případě autonomní sféru jednotlivce, jejíž součástí je též shora uvedená tzv. informační autonomie jednotlivce [srov. obdobně nález sp. zn. IV. ÚS 29/05 ze dne 1. 6. 2005 (N 113/37 SbNU 463); všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
14. K námitce stěžovatele, že došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, Ústavní soud rekapituluje, že k porušení práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny, případně k porušení práva na zákonného soudce, zaručeného v čl. 38 odst. 1 Listiny, dojde v případě nepoložení předběžné otázky Soudnímu dvoru pouze tehdy, pokud obecné soudy v situaci, kdy to účastník požaduje, či pokud je spornost výkladu unijního práva z posuzovaného případu prima facie zřejmá, nevysvětlí, proč otázku nepoložily. Ústavní soud v projednávané věci neshledal zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, jelikož z dokumentů přiložených k ústavní stížnosti nevyplývá, že by kdy stěžovatel během řízení před Nejvyšším správním soudem či městským soudem navrhoval položení předběžné otázky Soudnímu dvoru. Ústavní soud dále k údajnému zásahu do stěžovatelových práv vyplývajících z čl. 10 Ústavy ČR, se kterým tuto námitku spojuje, připomíná jen to, že již dříve judikoval, že toto ustanovení nezakotvuje žádné subjektivní právo stěžovatele (usnesení sp. zn. IV. ÚS 100/06 ze dne 31. 7. 2006, I. ÚS 408/03 ze dne 23. 9. 2003).
15. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy zasáhly do jeho práva na spravedlivý proces tím, že opomněly provést důkaz. Ústavní soud ve své judikatuře vyložil, že nevyhovění návrhu obviněného na provedení důkazů je možné ze tří důvodů. Prvním je argument soudu, že skutečnost, ke které se důkaz vztahuje, nemá s předmětem řízení relevantní souvislost. Dále jde o argument, dle kterého důkaz není způsobilý potvrdit nebo vyvrátit tvrzenou skutečnost. Posledním případem je pak takový, když jde o důkaz nadbytečný a tvrzená skutečnost již byla bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřena nebo vyvrácena na základě jiného dostačujícího důkazu [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 463/2000 ze dne 27. 8. 2001 (N 122/23 SbNU 191), usnesení sp. zn. III. ÚS 2021/15 ze dne 24. 9. 2015]. Žádného z výše uvedených pochybení se však obecné soudy v právě projednávaném případě nedopustily. Stěžovatelem předloženou zprávu rakouského správce daně totiž městský soud vzal v napadeném rozhodnutí na vědomí (bod 6), přičemž taktéž vysvětlil důvody, pro které ji shledal jako bezvýznamnou (bod 40).
16. Ohledně námitky stran nesrozumitelnosti aplikace daňového zákona Ústavní soud připomíná, že již dříve judikoval, že zásada srozumitelnosti zákona patří mezi základní principy právního státu [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/01 ze dne 12. 2. 2002 (N 14/25 SbNU 97)]. Stejně tak i požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí představuje jeden ze základních atributů spravedlivého procesu. Dodržování povinnosti odůvodnit rozhodnutí má zaručit transparentnost a kontrolovatelnost rozhodování soudů a vyloučit libovůli. Chybějící nebo pouze povšechné a zcela obecné odůvodnění je proto s to založit nejen nepřezkoumatelnost rozhodnutí, ale taktéž i jeho protiústavnost [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 1235/11 ze dne 28. 6. 2011 (N 126/61 SbNU 831), I. ÚS 113/02 ze dne 4. 9. 2002 (N 109/27 SbNU 213), III. ÚS 103/99 ze dne 3. 2. 2000 (N 17/17 SbNU 121), III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému postupu však podle Ústavního soudu ze strany dotčených orgánů nedošlo, jelikož napadená rozhodnutí ve své srozumitelnosti z naznačených ústavněprávních limitů nevybočily. Je posléze úkolem advokáta, kterým stěžovatel před oběma obecnými soudy zastoupen byl, aby svému klientovi náležitě vysvětlil obsah jednotlivých rozhodnutí tak, aby nedošlo k situaci, ve které by "věcně nechápal, co mu správní orgány vlastně vytýkají", jak podává v ústavní stížnosti.
17. Ve zbytku ústavní stížnosti stěžovatel pouze opakuje námitky, jimiž se již zabývaly obecné soudy a jež byly řádně vypořádány v napadených rozhodnutích. Ústavní soud přitom k výše uvedeným obecným východiskům přezkumu ústavní stížnosti dodává, že jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní jen tehdy, pokud nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Takové pochybení obecných soudů však Ústavní soud v projednávaném případě neshledal. Ústavní soud proto odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu, který se námitkou prekluze práva na doměření DPH (bod 21 až 28), neúplnosti daňového spisu (bod 29 až 30), rozložení důkazního břemene (bod 32 až 34), jakož i námitkou nesprávnosti posouzení daňového režimu (body 31 až 41) zabýval. Ústavní soud neshledal pochybení ústavněprávního rozměru ani v postupu městského soudu, který přezkoumal rozhodnutí žalovaného pouze v rozsahu námitek uplatněných v žalobě podané v rámci lhůty stanovené zákonem a námitek, k nimž byl povinen přihlédnout z úřední povinnosti.
18. Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. září 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu