ECLI:CZ:US:2018:2.US.2726.18.1
sp. zn. II. ÚS 2726/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. Z., právně zastoupené JUDr. Jiřím Kozákem, Ph.D., advokátem se sídlem Nitranská 1988/9 Praha 3, proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 27. 9. 2017 sp. zn. 3 T 39/2017, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2017 č. j. 13 To 432/2017-593 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018 č. j. 7 Tdo 553/2018-53, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byl dne 9. 8. 2018 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů s tím, že jimi mělo dojít k porušení jejího práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 39, čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi byla stěžovatelka spolu se spoluobviněnou A. M. A. uznána vinnou pomocí k přečinu lichvy podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, §218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za to byla odsouzena podle §218 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let. O náhradě škody bylo rozhodnuto podle §229 odst. 1 tr. řádu. Shora citovaným rozsudkem soudu prvního stupně byl obviněný V. S. jako jednatel společnosti XX, podle §226 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby.
3. Obě obviněné se podle skutkových závěrů soudu prvního stupně dopustily pomoci přečinu lichvy v podstatě tím, že dne 6. 5. 2014 v Mladé Boleslavi jako zprostředkovatelky se zneužitím vědomosti o tísni poškozeného V. K. spočívající v bezprostřední hrozbě exekučního prodeje jeho nemovitostí, umožnily společnosti XX, uzavřít s poškozeným za účelem pomoci při oddlužení smlouvu o zápůjčce znějící na částku 872 700 Kč se splatností do 6. 11. 2014, ačkoliv poškozenému z této částky bylo fakticky poskytnuto pouze 568 939 Kč v podobě úhrady jeho závazků z probíhajících exekucí, přičemž podle smlouvy o zápůjčce byl poškozený povinen vrátit společnosti XX, 872 700 Kč společně s úrokem 5% měsíčně, tedy s úrokem v kapitalizované výši 263 499 Kč, tudíž celkově měl vrátit 1 136 199 Kč, což oproti fakticky obdrženému protiplnění v hodnotě 568 939 Kč představuje téměř 100 % roční úrok. Dále umožnily uzavřít mezi stejnými subjekty nevýhodnou smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitosti za účelem zajištění závazku poškozeného vyplývajícího ze smlouvy o zápůjčce, kterou poškozený podmíněně převedl vlastnické právo k nemovitostem na společnost XX, přičemž tato smlouva obsahovala ujednání o tom, že nesplní-li poškozený řádně a včas svůj závazek vyplývající ze smlouvy o zápůjčce, stane se převod vlastnického práva nepodmíněným, k čemuž později došlo a společnost XX, následně převedla vlastnické právo k nemovitostem, jejichž obvyklá hodnota v době uzavření smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva byla 1 330 000 Kč, na třetí osobu, a tímto jednáním získala společnost XX, prospěch ve výši 761 061 Kč.
4. Usnesením Krajského soudu v Praze bylo zamítnuto odvolání stěžovatelky a usnesením Nejvyššího soudu bylo odmítnuto rovněž její dovolání, a to podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy dospěly ke svým závěrům v rozporu s principem presumpce neviny, jejich právní závěry se neopírají o žádné provedené důkazy, a proto měla být obžaloby zproštěna. Soud nalézací neučinil žádná skutková zjištění, že by se stěžovatelka jakkoli aktivně podílela na přípravě nebo sjednání lichevních smluv.
6. Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak je nutno připomenout, že zákon o Ústavním soudu rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter. Tak tomu je i v daném případě.
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů. V tomto smyslu musí být formulována již ústavní stížnost, přičemž námitky, které jsou svou podstatou pouhým pokračováním polemiky s rozhodnutími obecných soudů z pohledu podústavního práva, nemohou být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.
8. Přezkum rozhodnutí obecných soudů ze strany Ústavního soudu nastupuje jen ze zcela konkrétních důvodů, jež jsou jeho judikaturou dlouhodobě zdůrazňovány; v oblasti důkazního řízení jsou to typové skupiny vad s tím, že Ústavní soud zásadně nehodnotí, resp. není oprávněn hodnotit již provedené hodnocení důkazů obecnými soudy. Z hlediska samotného rozhodovacího procesu by pak muselo jít o extrémní vybočení z ústavních kautel, spočívající ve svévoli (nerespektování kogentní normy) či takové interpretaci, jež je ve zjevném rozporu s principy spravedlnosti [(viz např. nález sp. zn. III. ÚS 269/99 (N 33/17 SbNU 235)] aj.
9. Stěžovatelka nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě její ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí dalšímu "instančnímu" přezkumu. Právo na spravedlivý (řádný) proces však není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud také připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního trestního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
10. Po posouzení věci Ústavní soud uzavírá, že právní závěry jak v napadeném usnesení Nejvyššího soudu, tak v předchozích rozhodnutích nalézacího a odvolacího soudu, jsou dostatečným způsobem odůvodněné, přičemž z nich vyplývá, že se všechny tři soudy zabývaly způsobem odpovídajícím závažnosti posuzovaných trestných činů argumentací předloženou obhajobou. Jejich závěry ani procesní postupy nezavdávají podle mínění Ústavního soudu žádné pochybnosti z hlediska dodržení zásad spravedlivého procesu.
11. Protože Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2018
Ludvík David, v. r.
předseda senátu