ECLI:CZ:US:2018:2.US.3006.18.1
sp. zn. II. ÚS 3006/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudce Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele I. H., zastoupeného doc. JUDr. Zdeňkem Koudelkou, Ph.D., advokátem se sídlem Optátova 46, Brno, směřující proti příkazu Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 7. 2018, č. j. 18 Nt 702/2018-46, za účasti Okresního soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků, neboť má za to, že jím bylo zasaženo do jeho základních práv zaručených čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práva a svobod (dále jen "Listina") a byly porušeny ústavní zásady zakotvené v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
2. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Okresní soud v Českých Budějovicích (dále též jen "okresní soud") podle ustanovení §83a zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") nařídil prohlídku bezpečnostní bankovní schránky v pobočce Československé obchodní banky, a. s., na adrese Anglická 20, Praha 2, jež byla pronajata T. R. Tuto schránku využíval v rámci výkonu advokátní profese k ukládání svých věcí také stěžovatel, jemuž navíc svědčilo právo se schránkou disponovat. Důvodnost nařízení inkriminované prohlídky bezpečnostní bankovní schránky okresní soud spatřoval ve skutečnosti, že z dosud opatřených indicií vyplývalo důvodné podezření, že se v ní nacházejí věci související s vyšetřovanou trestnou činností stěžovatele, coby jednoho z obviněných. Dle názoru okresního soudu mohly tyto věci pomoci usvědčit již obviněné či dosud neznámé pachatele a současně je nebylo lze získat jiným způsobem.
3. Uvedené rozhodnutí dle stěžovatele porušilo jeho základní práva a dále též ústavní zásady fungování demokratického právního státu. Porušení svých práv stěžovatel spatřuje především ve skutečnosti, že napadený příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků byl na návrh Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") vydán Okresním soudem v Českých Budějovicích, přičemž ve stejné trestní věci byl dne 4. 1. 2016 vydán, opětovně na návrh vrchního státního zastupitelství, Okresním soudem v Pardubicích jiný příkaz podle §83a trestního řádu, zde konkrétně příkaz k prohlídce advokátní kanceláře (srov. rozhodnutí č. j. 22 Nt 945/2015). Stěžovatel dále namítá, že příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků musí vydat zákonně příslušný soud, a nikoliv soud vybraný z pouhé libovůle státního zastupitelství. Ve skutečnosti, že státní zastupitelství může svým opatřením změnit příslušnost soudu, zatímco podezřelý, obviněný nebo jiná osoba dotčená rozhodnutím soudu takovou možnost nemá, stěžovatel dále spatřuje porušení zásady rovnosti zbraní, resp. práva na spravedlivý proces. Stěžovatel rovněž napadá samotný způsob provedení prohlídky bezpečnostní schránky, když namítá, že schránku používal mj. i pro svou advokátní činnost, což na straně orgánů činných v trestním řízení vyžadovalo postup v režimu ustanovení §85b trestního řádu. Stěžovatel uvádí, že vzhledem k tomu, že v nyní projednávaném případě nebyl tento zvláštní postup, jenž předpokládá součinnost České advokátní komory (dále jen "komora"), dodržen, byla podstatně narušena ústavnost a zákonnost probíhajícího trestního řízení jako celku. Stěžovatel se z těchto důvodů domáhá vydání nálezu Ústavního soudu, kterým by došlo ke zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud považuje za nutné v prvé řadě připomenout závěry své již ustálené judikatury, dle níž možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze největší excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zcela zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. I. ÚS 2532/12, nebo usnesení ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 674/05, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
7. Otázkami domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků se Ústavní soud zabýval již mnohokrát. Již v nálezu ze dne 22. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 287/96 (N 62/8 SbNU 119) a dále např. v nálezu ze dne 10. 10. 2001, sp. zn. I. ÚS 201/01 (N 147/24 SbNU 59) poukázal na charakter domovní svobody jako ústavně zaručeného práva plynoucího z čl. 12 Listiny, jež svým významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť "spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jeho individuální integritu, jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec". Jestliže proto ústavní pořádek České republiky připouští průlom do ochrany tohoto práva, děje se tak toliko a výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti jako takové, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy, a dále tím, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Přípustnost domovní prohlídky, resp. prohlídky jiných prostor a pozemků, je "třeba chápat jako výjimku, která nadto vyžaduje restriktivní interpretaci zákonem stanovených podmínek její přípustnosti." V této souvislosti Ústavní soud vyzdvihuje, že rozhodující obecný soud musí před vydáním příslušného příkazu nejen bedlivě zkoumat, zda v té které věci jsou pro nařízení prohlídky splněny všechny zákonné podmínky, ale musí také v odůvodnění příkazu dostatečně a zřetelně vyložit své rozhodovací důvody. Ústavnímu požadavku na odůvodnění písemného příkazu přitom nelze rozumět tak, že postačí pouhý odkaz na příslušná zákonná ustanovení (příp. jejich citace), aniž by bylo současně dostatečně zřejmé, z jakých skutkových (a případně i jiných) okolností tento příkaz jako rozhodnutí orgánu veřejné moci vychází, případně čím - a v čem - soud pokládá zákonem stanovené podmínky za splněné [srov. nález Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 536/06 (N 100/53 SbNU 263)].
8. S přihlédnutím ke shora citovaným obecným východiskům Ústavní soud dospěl v nyní projednávaném případě k závěru, že daný příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků byl vydán v souladu se zákonem, byl též řádně odůvodněn, a proto z ústavněprávního hlediska obstojí. Okresní soud totiž s odkazem na stav věci předestřený vrchním státním zastupitelstvím v návrhu na vydání příkazu konstatoval, že zajištění předmětných věcí je nezbytné pro účely trestního řízení, především pro objasnění trestné činnosti, a zároveň shledal důvodné podezření, že se předmětné věci nachází v inkriminované bezpečnostní schránce. Proto dospěl k závěru, že jsou splněny zákonné podmínky pro vydání tohoto příkazu.
9. Nedostatky stran naplnění zákonných podmínek či odůvodněnosti příkazu k prohlídce bezpečnostní schránky však stěžovatelem v nyní projednávaném případě namítány nejsou. Jak totiž plyne z výše předestřeného, stěžovatel vyjádřil pochybnosti toliko ohledně místní příslušnosti Okresního soudu v Českých Budějovicích (zde zejména ve vztahu k předchozímu příkazu k prohlídce vydanému ve stejném trestním řízení Okresním soudem v Pardubicích), resp. ohledně nevyžádání součinnosti ze strany komory (zde je konkrétně namítáno, že se prohlídky nezúčastnil zástupce komory). Po důkladném posouzení těchto námitek však Ústavní soud argumentaci stěžovatele nepřisvědčil a ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
10. Co se týká místní příslušnosti Okresního soudu v Českých Budějovicích, Ústavní soud předně odkazuje na svou předchozí judikaturu, z níž plyne, že v případech návrhových oprávnění státních zástupců se určení (místní) příslušnosti soudu oprávněného rozhodovat o úkonech v přípravném řízení řídí obecnou úpravou předvídanou v ustanovení §18 trestního řádu [srov. nález ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. Pl. ÚS 4/14 (N 68/81 SbNU 181), bod 117, a dále nález ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. II. ÚS 4051/16, bod 38]. Jestliže příslušný návrh podává vrchní státní zastupitelství, jako v nyní projednávaném případě, z množiny okresních soudů, v jejichž obvodech toto vrchní státní zastupitelství působí, je nutné zvolit ten, jehož místní příslušnost odpovídá zmíněným zákonem stanoveným kritériím. Jak již bylo uvedeno výše, Ústavní soud rovněž v minulosti dovodil, že není-li z aplikovaných kritérií místní příslušnosti orgány činnými v trestním řízení patrná zjevná arbitrárnost či extrémní nesoulad s provedenými důkazy, nemůže Ústavní soud správnost určení místní příslušnosti soudu pro rozhodování v přípravném řízení přezkoumávat (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 2611/16).
11. V nyní projednávaném případě v otázce určení místní příslušnosti obecné soudy ani jiné orgány činné v trestním řízení nepochybily. Místní příslušnost Okresního soudu v Českých Budějovicích totiž vyplývá ze základního a prvotního kritéria předvídaného v §18 trestního řádu, které má přednost před ostatními (subsidiárními) hledisky, tj. místa spáchání trestného činu (forum delicti comissi). Stěžovatel je v probíhajícím trestním řízení stíhán mj. pro trestný čin pletich v insolvenčním řízení podle §226 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Jak vyplývá z ústavní stížností napadeného rozhodnutí (s. 2), stěžovatel měl společně s dalšími obviněnými zinscenovat insolvenční řízení společnosti XXX, mající sídlo právě v Českých Budějovicích. Místní příslušnost Okresního soudu v Českých Budějovicích k vydání příkazu k prohlídce předmětné bezpečnostní schránky je tak podle Ústavního soudu mimo jakoukoliv pochybnost dána, neboť vyplývá ze základního zákonného kritéria předvídaného trestním řádem. Ústavní soud proto nemůže přisvědčit názoru stěžovatele, že v dané věci rozhodoval soud zvolený z pouhé libovůle vrchního státního zastupitelství.
12. Za nepřípadnou považuje Ústavní soud rovněž námitku stěžovatele poukazující na skutečnost, že ve stejném trestním řízení byl vydán příkaz k prohlídce jiných prostor a pozemků (advokátní kanceláře) též Okresním soudem v Pardubicích (srov. rozhodnutí ze dne 4. 1. 2016, č. j. 22 Nt 945/2015), z čehož stěžovatel dovozuje závěr, že v probíhajícím přípravném řízení jsou "vedle soudu příslušného činné i soudy nepříslušné." Ústavní soud totiž zdůrazňuje, že je vázán petitem nyní posuzované ústavní stížnosti, kterou je napadán toliko příkaz vydaný Okresním soudem v Českých Budějovicích. V nyní projednávaném případě proto Ústavní soud nemůže přezkoumávat či zohledňovat příslušnost jiného soudu k vydání rozhodnutí, proti němuž předkládaná ústavní stížnost nebrojí, a vzhledem k době uplynuvší od vydání tohoto předchozího rozhodnutí už ani brojit nemůže.
13. Ústavní soud je dále toho názoru, že nelze přihlížet ani ke stěžovatelově námitce týkající se nezajištění součinnosti ze strany komory, resp. nedodržení postupu podle §85b trestního řádu, neboť proti tomuto stěžovatelem tvrzenému zásahu je nutno se nejprve bránit jinými procesními prostředky, které dává stěžovateli k ochraně jeho práv právní řád.
14. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti je ovládáno zásadou subsidiarity, vyplývající již z ustanovení článku 4 Ústavy, podle něhož je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv pouze Ústavního soudu. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a ani součástí soustavy ostatních orgánů veřejné moci, a proto do činnosti orgánů veřejné moci zasahuje toliko v případě, kdy náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná. Tato zásada výslovně plyne z ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.
15. V zásadě je tedy nutné odmítnout premisu, že by právě Ústavní soud měl být oním "prvním" orgánem, který bude posuzovat přípustnost či přiměřenost tvrzeného zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, neboť v takovémto případě by byl Ústavní soud postaven do role, která mu v ústavním systému zjevně nepřísluší, a byl by narušen zmíněný princip subsidiarity ústavní stížnosti. Ústavní soud by totiž měl přezkoumávat akty orgánů veřejné moci zásadně teprve poté, co se ukáže, že ochrana proti jejich zásahům do sféry ústavně zaručených základních práv a svobod v rámci systému obvyklých procesních prostředků není možná či dostatečně účinná. Teprve poté je oprávněn zasáhnout, a to v případě napadených rozhodnutí výhradně kasačním způsobem, a - v případě tzv. jiného zásahu - vyslovením zákazu v pokračování v porušování práva a svobody, a pokud to je možné, příkazem obnovit stav před porušením (srov. §82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud však musí respektovat daný systém prostředků ochrany práva, a nemůže proto "předbíhat" s poskytnutím ochrany před ostatními orgány veřejné moci, které jsou k tomu oprávněny. Tento zdrženlivý postoj je důležitý též proto, že - na rozdíl od ostatních orgánů veřejné moci, které jsou oprávněny kontrolovat zákonnost i soulad s podzákonnými právními předpisy - může Ústavní soud chránit stěžovatele jen v případě zjištěné protiústavnosti (viz čl. 83 Ústavy), a nikoliv při porušení jeho práv zaručených toliko na podústavní úrovni.
16. V nyní projednávaném případě mohl stěžovatel, dovolávající se nezákonného zásahu spočívajícího v nedodržení postupu podle §85b trestního řádu, v prvé řadě využít ochranu plynoucí z ustanovení §157a trestního řádu, který umožňuje požádat státního zástupce o přezkoumání postupu policejního orgánu ("ten, proti němuž se trestní řízení vede, a poškozený mají právo kdykoliv v průběhu přípravného řízení žádat státního zástupce, aby byly odstraněny průtahy v řízení nebo závady v postupu policejního orgánu").
17. K ochraně svých práv mohl stěžovatel dále využít ustanovení §174 odst. 2 písm. b) trestního řádu, dle kterého státní zástupce může "vyžadovat od policejního orgánu spisy, dokumenty, materiály a zprávy o spáchaných trestných činech za účelem prověrky, zda policejní orgán včas zahajuje trestní stíhání a řádně v něm postupuje." Podnět k realizaci tohoto dozorového oprávnění státního zástupce lze učinit prostřednictvím podání podle §16a zákona č. 283/1993, o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o státním zastupitelství"). Pod pojem "řádný postup" přitom zajisté nespadá pouze řádné objasňování trestné činnosti, ale též další úkony spojené s trestním řízením (srov. usnesení ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. II. ÚS 2166/14). Jak totiž plyne ze zásady vyjádřené v ustanovení §2 odst. 4 trestního řádu, orgány činné v trestním řízení mají povinnost trestní věci projednávat s plným šetřením práv a svobod zaručených Listinou a mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách, jimiž je Česká republika vázána, a při provádění úkonů trestního řízení lze do těchto práv osob, jichž se takové úkony dotýkají, zasahovat jen v odůvodněných případech na základě zákona a v nezbytné míře pro zajištění účelu trestního řízení.
18. Pokud tedy stěžovatel soudí, že jeho práva nebyla při provádění prohlídky bezpečnostní schránky policejními orgány šetřena, může (a před podáním procesně bezvadné a věcně projednatelné ústavní stížnosti musí) dát nejprve podnět k prošetření tohoto postupu policie státním zastupitelstvím, které zajišťuje dozor nad řádným postupem vyšetřování, a to ve smyslu citovaného ustanovení §157a, resp. §174 odst. 2 písm. b) trestního řádu.
19. Státní zástupce má pak po obdržení výše zmíněných podání povinnost prověřit postup policejního orgánu z hlediska, zda se ve věci nevyskytují závady, a osobu, která žádost o dozor podala, vždy vyrozumět přípisem o výsledku přezkoumání a o tom, jaká opatření byla učiněna k nápravě zjištěných nedostatků. Pokud by pak osoba dávající podnět dle ustanovení §157a, resp. 174 odst. 2 písm. b) trestního řádu nebyla se způsobem jeho vyřízení (resp. s prováděným dozorem) spokojena, může dále vyzvat bezprostředně vyšší státní zastupitelství k odstranění závad v postupu státního zástupce a žádat, aby vykonalo dohled nad postupem nejblíže nižšího státního zastupitelství. Dohled je dle ustanovení §12 zákona o státním zastupitelství výkonem oprávnění směřujících k zajištění řídících a kontrolních vztahů mezi různými stupni státních zastupitelství a uvnitř jednotlivých státních zastupitelství. Podle ustanovení §12d zákona o státním zastupitelství je pak nejblíže vyšší státní zastupitelství oprávněno kromě vykonávání dohledu nad postupem nejblíže nižších státních zastupitelství dávat k jejich postupu písemné pokyny a nejblíže nižší státní zastupitelství je povinno se těmito písemnými pokyny řídit. Podrobněji jednotlivé pravomoci vyššího státního zastupitelství v rámci dohledu upravuje §1 odst. 2 jednacího řádu státního zastupitelství. Z toho vyplývá, že dohled umožňuje provádět náležitou kontrolu nad postupem státního zástupce vykonávajícího dozor nad zachováváním zákonnosti v přípravném řízení a odpovídajícím způsobem reagovat na případné zjištěné nedostatky.
20. Teprve po vyčerpání shora uvedených prostředků k ochraně svých práv a za situace, kdy by stěžovatel nadále trval na tom, že orgány veřejné moci zasáhly do jeho ústavně zaručených práv a svobod, proto může stěžovatel podat ústavní stížnost a dovolávat se svých práv u Ústavního soudu. Bude přitom nerozhodné, zda dotčené orgány rozhodnou o podnětech stěžovatele formálními či neformálními (např. přípisem) rozhodnutími, neboť jak již opakovaně Ústavní soud konstatoval, není podstatné, jak je příslušené rozhodnutí označeno či jakou má vnějškovou podobu, nýbrž rozhodující je pouze a jedině skutečnost, zda orgán veřejné moci tímto svým aktem autoritativně a pravomocně zasáhl do právní sféry navrhovatele [srov. kupř. usnesení ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. III. ÚS 16/96 (U 1/7 SbNU 325) nebo usnesení ze dne 28. 8. 2002, sp. zn. IV. ÚS 233/02 (U 30/27 SbNU 337)]. Jinak řečeno, teprve po případném vyčerpání shora popsaných prostředků ochrany stěžovatelových práv bude možné podat věcně projednatelnou ústavní stížnost, která by však primárně nebrojila přímo proti tzv. jinému zásahu orgánu veřejné moci, spočívajícímu ve způsobu provedení prohlídky jiných prostor a pozemků, jak požadoval stěžovatel nyní, nýbrž především proti rozhodnutím příslušných státních zástupců. Ústavní soud rovněž připomíná, že výše uvedená podání nejsou vázána žádnou lhůtou a lze je tedy učinit kdykoliv v průběhu přípravného řízení, resp. před tím, než je přípravné řízení pravomocně skončeno (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1927, 2218 a n.).
21. Ústavní soud dále uvádí, že neopodstatněnost této stěžovatelovy námitky je dána rovněž tím, že ústavní stížnost svým petitem i obsahem brojí pouze proti napadenému příkazu okresního soudu a nikoliv proti tzv. jinému zásahu [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, které odlišují ústavní stížnost podanou proti "rozhodnutí" anebo "jinému zásahu orgánu veřejné moci"] orgánu veřejné moci, spočívajícímu ve faktickém průběhu předmětné prohlídky. Přitom je zřejmé, že pokud by skutečně absencí zástupce komory při předmětné prohlídce mělo dojít k zásahu do stěžovatelových práv, nespočívá tento zásah v napadeném rozhodnutí soudu (ze zákonné úpravy totiž neplyne povinnost v příkazu uvést jako podmínku provedení prohlídky přítomnost zástupce komory), nýbrž ve faktickém způsobu provedení této prohlídky. Jinak řečeno, pokud se stěžovatel skutečně domníval, že touto absencí došlo k zásahu do jeho základních práv, pak bylo namístě v intencích ustanovení §82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu požadovat vyslovení zákazu policejnímu orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval a přikázat mu obnovit stav před porušením tohoto práva. Ústavní soud, který je vázán petitem ústavní stížnosti, který zásadně nemůže překračovat, jej proto nemůže redefinovat. Rovněž proto shledal i tuto námitku zjevně neopodstatněnou.
22. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že neshledal v postupu obecného soudu při vydání příkazu k dotčené prohlídce jiných prostor a pozemků žádné hmotněprávní nebo procesní excesy dosahující ústavněprávní roviny. Ze všech shora uvedených důvodů tak Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. října 2018
Ludvík David v. r.
předseda senátu