ECLI:CZ:US:2018:2.US.3137.18.1
sp. zn. II. ÚS 3137/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským o ústavní stížnosti stěžovatele Ivo Junka, zastoupeného JUDr. Martinem Purkytem, advokátem, sídlem náměstí 14. října 496/13, Praha 5 - Smíchov, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2018 č. j. 28 Cdo 3546/2017-353, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, Mgr. Milana Vrkoslava a Hany Vrkoslavové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 18. 9. 2018, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaného rozsudku Nejvyššího soudu z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a z důvodu porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy.
2. Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad Praha rozhodl dne 30. 1. 2006 pod č. j. PÚ 317405, že Iva Drozdová (matka stěžovatele) má nárok na bezúplatný převod náhradních pozemků odpovídající finančnímu ekvivalentu 165 739 Kč. Vzhledem k neúspěšným snahám o vydání náhradních pozemků podala matka stěžovatele žalobu proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu (dále jen "žalovaná"), kterou se domáhala nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s ní smlouvu o bezúplatném převodu náhradních pozemků v katastrálním území Přední Kopanina. Této žalobě bylo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. 10. 2012 sp. zn. 30 C 24/2006 vyhověno.
3. Matka stěžovatele se současně žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále také jen "obvodní soud") domáhala proti žalované nahrazení projevu vůle žalované uzavřít s ní smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. X1 zapsaného na listu vlastnictví č. X2 pro obec P., katastrální území B. Dne 26. 6. 2013 předchůdkyně stěžovatele zemřela a jejím právním nástupcem je stěžovatel.
4. Původní restituční nárok stěžovatele byl snížen o hodnotu vydaných pozemků ve výši 149 201 Kč v řízení před Obvodním soudem pro prahu 7 (viz bod 2 tohoto usnesení). V návaznosti na to stěžovatel navrhl v řízení před Obvodním soudem pro Prahu 6 změnu žaloby spočívající ve změně pozemků, k jejichž převodu má být nahrazen projev vůle žalované. Konečná změna návrhu zněla na pozemky parc. č. X3, X4 a X5 zapsané na listu vlastnictví č. X2 pro obec K., katastrální území J. Obvodní soud změnu návrhu připustil.
5. Žalovaná uvedla, že označené pozemky nejsou vhodné jako restituční náhrada, neboť na pozemku parc. č. X3 se nachází stavba ve vlastnictví třetích osob, na pozemku parc. č. X4 se nachází stavba technického vybavení, která je ve vlastnictví obchodní společnosti ČEZ a.s., a pozemek je pronajat třetí osobě. Pozemek parc. č. X5 vznikl geometrickým rozdělením a je pronajat třetí osobě pro podnikání nezemědělského charakteru. Žalovaná poté dne 9. 3. 2016 navrhla vstup Mgr. Milana Vrkoslava a Hany Vrkoslavové (dále také jen "vedlejší účastníci") do řízení jako vedlejších účastníků na straně žalované, neboť se stali vlastníky pozemku parc. č. X6 a na něm stojící budovy č. p. X7, které tvoří funkční celek s pozemkem parc. č. X3, a dále uzavřeli s žalovanou na tento pozemek nájemní smlouvu a podali žádost o převod pozemku podle §10 odst. 4 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen "zákon o Státním pozemkovém úřadu").
6. Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 19. 4. 2016 č. j. 28 C 42/2011-223 částečně vyhověl žalobě a nahradil projev vůle žalované uzavřít se stěžovatelem smlouvu o převodu pozemků parc. č. X4 a X5 zapsaných na listu vlastnictví X2 pro obec K., katastrální území J. Žalobu zamítl ve vztahu k části pozemku parc. č. X3 zapsaného na listu vlastnictví X2 pro obec K., katastrální území J., oddělenou geometrickým plánem č. 124-25/2015 a nově vedenou pod parc. č. X8. To odůvodnil obvodní soud tak, že by cena celého pozemku parc. č. X3 spolu s cenou pozemků parc. č. X4 a X5 převýšila hodnotu stěžovatelova restitučního nároku. V případě části pozemku (nově vedené pod parc. č. X8) by cena sice nepřevýšila hodnotu stěžovatelova restitučního nároku, avšak i tak by stěžovateli nebylo možno vyhovět s odkazem na §10 odst. 4 zákona o Státním pozemkovém úřadu, který umožňuje převést vlastníku stavby (tj. vedlejším účastníkům) zemědělský pozemek sousedící s pozemkem, na němž je umístěna stavba, jestliže tento pozemek je funkčně spojen se stavbou a vlastník stavby je oprávněným uživatelem pozemku. Vedlejší účastníci vlastní budovu č. p. X7 na pozemku parc. č. X6 v katastrálním území J., přičemž tato stavba a pozemek jsou obklopeny pozemkem parc. č. X3, jenž mají vedlejší účastníci od 29. 2. 2016 v nájmu a požádali o jeho úplatný převod.
7. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání stěžovatele i žalované rozsudkem ze dne 22. 2. 2017 č. j. 72 Co 375/2016-294 potvrdil rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku a změnil rozsudek obvodního soudu v části, v níž žalobu zamítl. Městský soud tak nahradil projev vůle žalované uzavřít se stěžovatelem smlouvu o převodu pozemku parc. č. X3 zapsaného na listu vlastnictví X2 pro obec K., katastrální území J., v části oddělené geometrickým plánem č. 124-25/2015 a nově vedené pod parc. č. X8. Své rozhodnutí odůvodnil městský soud tím, že žalobě bylo možno vyhovět i ohledně požadavku na bezúplatný převod části pozemku parc. č. X8, když tato geometrickým plánem oddělená část nepřevyšuje zbylou část neuspokojeného restitučního nároku žalobce, dále sama žalovaná stěžovateli potvrdila, že Státní pozemkový úřad běžně převádí k vypořádání restitučních nároků pozemky, které nově vznikají na základě geometrických plánů odsouhlasených katastrálním úřadem. A konečně také proto, že geometrickým plánem došlo k rozdělení pozemku parc. č. X3, přičemž jeho část nově vedená pod parc. č. X8 již není funkčně spojena s budovou ve vlastnictví vedlejších účastníků. Stavbu vedlejších účastníků nyní obklopuje část pozemku nově vedená pod parc. č. X9 o výměře 798 m2, kdy takový pozemek vedlejším účastníkům nepochybně postačí pro zajištění hospodářského provozu jimi vlastněné stavby.
8. K dovolání žalované rozhodl Nejvyšší soud napadeným rozsudkem tak, že v části, v níž městský soud vyhověl stěžovateli, rozsudek městského soudu zrušil a vrátil k dalšímu řízení. To odůvodnil tím, že vedlejší účastníci podali již dne 1. 3. 2016 žádost o úplatný převod celého pozemku parc. č. X3, který mají pronajatý nájemní smlouvou ze dne 29. 2. 2016, tj. žádost podali dříve, než byl vyhlášen rozsudek městského soudu (dne 22. 2. 2017). Geometrickým plánem nově vytvořený pozemek parc. č. X8 by tudíž nemohl být zařaditelný do veřejné nabídky žalované podle §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, v důsledku čehož neobstojí závěr městského soudu o vhodnosti tohoto pozemku k uspokojení restitučního nároku stěžovatele.
II.
Argumentace stěžovatele
9. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že Nejvyšší soud při svém rozhodování postupoval zcela svévolně a zasáhl do právní jistoty stěžovatele, když rozhodl v rozporu s dosud učiněnými závěry Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. V restitučních řízeních je běžnou praxí, že jsou převáděny pozemky oddělené geometrickými plány, přičemž tento postup aproboval Nejvyšší soud např. usnesením ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. 28 Cdo 155/2016-252. Dále se Nejvyšší soud odchýlil od rozhodnutí svých i od rozhodnutí Ústavního soudu tím, že shledal pozemek parc. č. X3 (respektive jeho část) nepřevoditelným z toho důvodu, že jej mají vedlejší účastníci v nájmu a požádali o úplatný převod celého pozemku podle §10 odst. 4 zákona o Státním pozemkovém úřadu. Úplatné převody pozemků nelze upřednostňovat před restitučními převody bezúplatnými a k tomuto poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. 31 Cdo 3767/2009 a citoval nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2004 sp. zn. III. ÚS 495/02 [(N 33/32 SbNU 303); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz] a ze dne 19. 6. 2018 sp. zn. Pl. ÚS 35/17 (135/2018 Sb.). Napadeným rozsudkem došlo k opětovnému zásahu do ústavně zaručeného vlastnického práva stěžovatele a toto rozhodnutí je opětovnou persekucí jeho rodiny.
10. Stěžovatel si je vědom toho, že ústavní stížností je možno napadat zpravidla konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, avšak nepochybně existují výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. V zájmu ochrany ústavnosti tak může Ústavní soud zasáhnout i v neskončených řízeních proti kasačnímu rozhodnutí soudu vyšší instance, kterým nebyla věc skončena. Sporná otázka je v tomto dosud neskončeném řízení de facto pravomocně rozhodnuta, neboť městský soud bude v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v napadeném rozsudku. K tomu poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2785/07 (N 10/52 SbNU 103) a na usnesení ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 3071/14.
III.
Přípustnost ústavní stížnosti
11. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti a zda jsou dány podmínky projednání ústavní stížnosti stanovené Ústavou České republiky a zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
12. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Z toho vyplývá, že Ústavní stížnost je založena na principu její subsidiarity k těmto jiným zákonným procesním prostředkům [srov. usnesení ze dne 28. dubna 2004 sp. zn. I. ÚS 236/04 (U 25/33 SbNU 475)]. K jejímu věcnému posouzení proto může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel tyto prostředky k ochraně svých práv efektivně vyčerpal.
13. Ústavní soud je v rámci řízení o ústavní stížnosti oprávněn rozhodovat zásadně jen o rozhodnutích "konečných". Jako nepřípustné proto opakovaně odmítá ústavní stížnosti proti byť i pravomocným rozhodnutím soudů, jimiž však věc nebyla ukončena, nýbrž vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [srov. například usnesení ze dne 30. března 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), usnesení ze dne 22. července 2008 sp. zn. III. ÚS 1692/08, usnesení ze dne 7. listopadu 2012 sp. zn. I. ÚS 4033/12 či usnesení ze dne 28. srpna 2013 sp. zn. I. ÚS 1503/13].
14. Nutno doplnit, že závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti "skutečně" konečnému rozhodnutí o věci (srov. usnesení ze dne 16. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11, usnesení ze dne 26. 6. 2018 sp. zn. III. ÚS 1688/18 a mnoho dalších).
15. V předložené věci stěžovatel napadl ústavní stížností kasační rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým byla věc vrácena k dalšímu řízení městskému soudu. Řízení ve věci stěžovatele proto doposud neskončilo. Námitky, které stěžovatel předložil, bude moci uplatnit i proti konečnému rozhodnutí ve věci. Návrh byl proto Ústavnímu soudu podán předčasně, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny zákonné procesní prostředky ochrany práva podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Současně nejsou závěry o nepřípustnosti této ústavní stížnosti rozporovány judikaturou Ústavního soudu, na kterou stěžovatel poukazoval, když ta se týká skutkově odlišných situací (srov. nález ze dne ze dne 15. 1. 2009 sp. zn. IV. ÚS 2785/07) anebo naopak potvrzuje závěry obsažené v tomto usnesení (srov. usnesení ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 3071/14).
16. Ústavní soud dále posoudil, zda nejsou naplněny podmínky §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, dle kterého Ústavní soud přijetí stížnosti neodmítne, i když není splněna podmínka vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva stěžovatele, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo, nebo pokud v řízení o podaném opravném prostředku podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná nebo neodvratitelná újma. Ústavní soud však naplnění žádné z uvedených podmínek v předložené věci neshledal.
17. Z výše uvedených důvodů je ústavní stížnost nepřípustná pro svoji předčasnost. Stěžovateli však nic nebrání v podání případné nové ústavní stížnosti poté, co bude řízení před obecnými soudy zcela skončeno, pokud s jeho výsledkem nebude souhlasit a bude pociťovat újmu na svých základních právech a svobodách v důsledku pochybení obecných soudů, které by mohlo mít vliv na výsledek řízení.
18. Ústavní soud proto rozhodl soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti pro její nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2018
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj