ECLI:CZ:US:2018:2.US.3168.18.1
sp. zn. II. ÚS 3168/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem JUDr. Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Vittvara, zastoupeného Mgr. Lenkou Moravcovou, advokátkou se sídlem Dolní Břežany, Nám. Na Sádkách 701, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2018, č. j. 23 Cdo 760/2018-528, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího soudu (v rozsahu, v němž směřuje proti stěžovateli, když druhým žalovaným v daném řízení byla jiná fyzická osoba), neboť má za to, že jeho vydáním Nejvyšší soud porušil zejm. jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížností napadeného rozsudku se podává, že jím Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2017, č. j. 21 Co 323/2017-476, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 5. 4. 2017, č. j. 25 C 254/2014-408, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 25 C 254/2014, a věc vrátil Obvodního soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s právními závěry napadeného rozsudku Nejvyššího soudu, zejména pak spatřuje porušení svých práv - souhrnně řečeno - v tom, že žalobkyně učinila předmětem svého dovolání pouze právní otázky vztahující se k námitce promlčení, ač otázky promlčení byly podle interpretace rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu ve vztahu ke stěžovateli, jak stěžovatel tato rozhodnutí chápe, bezpředmětné. Proto mělo být dovolání ve vztahu ke stěžovateli odmítnuto, neboť stěžovatele se netýkaly žalobkyní vymezené důvody dovolání.
4. Ústavní soud ještě před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
5. Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky představuje procesní prostředek k ochraně subjektivních základních práv a svobod individuálního stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze dovodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně toliko vlastních základních práv, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, jež zákon stěžovateli k ochraně práva poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Povaze řízení o ústavní stížnosti by tudíž odporovalo, pokud by s ním paralelně probíhalo ve stejné věci řízení před obecnými soudy.
6. V nyní projednávané věci Ústavní soud shledal, že ústavní stížností napadený rozsudek Nejvyššího soudu je sice konečný v tom smyslu, že proti němu již stěžovatel nemůže před obecnými soudy brojit žádným dalším procesním prostředkem, nicméně v důsledku jeho vydání ještě nedochází k takovému (potenciálnímu) zásahu do práv stěžovatele, který by nebyl napravitelný v systému obecného soudnictví. Uvedeným rozsudkem se totiž pouze zrušila předchozí rozhodnutí městského soudu a obvodního soudu s tím, že řízení před soudy bude probíhat dále. V dané procesní situaci tak stěžovatel bude moci v tomto pokračujícím řízení před obecnými soudy uplatnit všechny eventuální námitky a teprve nebude-li srozuměn s výsledkem řízení před obecnými soudy, může následně zvážit podání nové ústavní stížnosti, která již bude (po splnění dalších procesních podmínek řízení) věcně projednatelná, jelikož se nebude protivit shora zmíněnému principu subsidiarity (podobně viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. III. ÚS 2596/14, usnesení ze dne 4. 1. 2017, sp. zn. II. ÚS 3736/16, či usnesení ze dne 19. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 1682/17, vše dostupné na http://nalus.usoud.cz). Jen pro úplnost Ústavní soud dodává (srov. str. 8 a 9 odůvodnění rozsudku městského soudu, který předcházel ústavní stížností napadenému rozsudku Nejvyššího soudu), že pro odůvodnění rozhodnutí městského soudu bylo posouzení otázky promlčení významné i ve vztahu ke stěžovateli, kdy ostatně sám stěžovatel se k otázce promlčení ve svém vyjádření k odvolání žalobkyně aktivně vyjadřuje.
7. Ústavní soud nadto po prostudování ústavní stížnosti dospěl k závěru, že v posuzovaném případě není dán ani důvod přípustnosti dle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť stížnost nenaplňuje podmínku podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatele způsobem, jakým byla tato podmínka judikaturou Ústavního soudu popsána - srov. k tomu např. Wagnerová, E. a kol. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 386 a násl. (opak stěžovatel v ústavní stížnosti ostatně ani netvrdí). Výjimečně judikovaná přípustnost ústavní stížnosti i proti kasačnímu rozhodnutí soudu [srov. zejm. nález sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.)], se v nyní posuzované věci uplatnit rovněž nemůže [srov. podrobněji např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2752/17 ze dne 10. 10. 2017]. Na nyní posuzovanou věc pak nedopadá ani stěžovatelem odkazované usnesení sp. zn. III. ÚS 43/18 ze dne 5. 3. 2018, neboť nyní Ústavní soud neodmítá ústavní stížnost proto, že by samotný stěžovatel nesprávně vymezil přípustnost dovolání.
8. Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci a vyjadřoval se k odůvodněnosti ústavní stížnosti, musel skrze soudce zpravodaje předložený návrh odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
9. K návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Ústavní soud konstatuje, že užití tohoto institutu přichází v úvahu za situace, lze-li očekávat delší čas do vydání konečného rozhodnutí v řízení o ústavní stížnosti. V daném případě ale taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti tak sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2018
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj